ZÓNA *** netuctové filmy (nejen) na DVD

Andrej Rublev

ZÓNA - hlavní strana
ZÓNA E-SHOP TEXTY RECENZE KONTAKT
ZÓNA - hlavní strana
Průběžně.cz :: sociální síť pro zpravodaje z ulice

Barva granátového jablka - film Sergeje Paradžanova - objednejte si české DVD

ZÓNA :: E-SHOP - objednejte si české DVD

OVLÁDÁNÍ
Kompletní seznam recenzí filmů na DVD najdete ve sloupku vpravo. Kliknutím na název filmu bude načtena aktuální recenze.

 
 
NEPŘEHLÉDNĚTE!
Všech 32 zde publikovaných recenzí vzniklo v první polovině roku 2002. Od podzimu 2002 jsem recenze přestal psát, proto se od tohoto data obsah této stránky již nemění (stručné recenze disků, vždy nazvané "Na vlastní oči", zařazuji od podzimu 2002 přímo na hlavní stránku v rámci aktuálního zpravodajství). Pozor - všechny recenze jsou ponechány v původní podobě, to znamená, že některé údaje v nich uvedené již nemusí odpovídat realitě (např. ceny recenzovaných disků, informace o dalších existujících DVD uvedených režisérů atd.).

NEBESKÉ DNY

(Days of Heaven)

Paramount 2001. Vydáno v ČR. PAL. Regionálně kódováno (region 2 - Evropa).
90 minut. Barevný. Widescreen 1,85:1 (anamorfní). DD 5.1. Anglicky. České titulky.
Bonusy: trailer.

     Chcete-li si na DVD zkompletovat režijní tvorbu Terrence Malicka, nemusíte si na ni v poličce vyhrazovat příliš mnoho místa. Není to ale proto, že by vydavatelé režisérovu tvorbu ignorovali - Malick prostě natočil pouhopouhé 3 filmy. Ostatně, tu tvorbu byste si zkompletovat opravdu měli - všechny tři snímky jsou mistrovská díla a pokud je v encyklopediích najdete popisovány výroky typu "jeden z nejoriginálnějších filmů v dějinách americké kinematografie", věřte, že podobné přídomky v ničem nepřehánějí.

     Terrence Malick (*1945) vystudoval původně filosofii a jejím přednášením se krátce i živil. Po následném absolvování dvouletého kursu Amerického filmového institutu napsal několik scénářů, z nichž realizován byl například Dirty Harry (film režíroval Donald Siegel). Režijně Malick debutoval v roce 1973 snímkem Badlands (název se většinou nepřekládá, v české filmové literatuře na něj ale můžete narazit i pod názvy Zlé kraje či Zapadákov), oceněným Zlatou mušlí na festivalu v San Sebastianu. Příběh útěku a pronásledování mladých milenců po vraždě dívčina otce už nese všechny znaky Malickova režijního stylu - svébytný filosofující přesah příběhu, vizuálně ohromující realizaci i syrový vnitřní komentář děje z úst jednoho z aktérů. Film je na DVD díky Warnerům dostupný v regionu 1, u nás ho uvedla před dvěma lety coby Zapadákov Česká televize, bohužel ve zkreslené podobě po ořezu do 4:3 a v dabingu. Svůj druhý film, Nebeské dny, natočil Malick v roce 1978 (Cena za režii na MFF v Cannes), zato třetí následoval až po dvacetileté pauze - v roce 1998 realizovaná Tenká červená linie (The Thin Red Line) vyhrála o rok pozdějí berlínský festival a získala 7 oscarových nominací ("foxovskou" edici na DVD s českými titulky distribuuje Bonton).

     Děj Nebeských dnů se odehrává na počátku minulého století a kromě prologu z chicagských oceláren a krátké sekvence svatební cesty je celý situován na texaskou obilnou farmu. Na sklizeň najatí mladí milenci Bill (Richard Gere) a Abbey (Brooke Adamsová) se tu vydávají za sourozence a když se těžce nemocný farmář (Sam Shepard) zamiluje do Abbey, využijí příležitosti se záměrem získat po svatbě a očekávaném "ovdovění" bohaté dědictví... Významově bohatý příběh s nepřehlédnutelnou paralelou o "prvotním hříchu" a "vyhnání z ráje" (traktovaný i v originálním názvu filmu, jež je do češtiny ve svém spektru významů jednoslovně nepřeložitelný - nejen Nebeské dny, ale i Dny nebes, Dny pod nebesy a hlavně Rajské dny!) je vyprávěn Billovou čtrnáctiletou sestrou (Linda Manzová), jejíž "naivní" dětské glosy v komentáři k "pootáčení" výkladu jednotlivých scén přímo vybízejí.

     Vizuálně jsou Nebeské dny vskutku ohromující (v kinech byl film i u nás kdysi uveden v 70mm kopii) a právem za ně slavný Nestor Almendros získal Oscara za kameru (málo známou kuriozitou je, že zimní scény snímal zcela v jeho duchu neméně slavný Haskell Wexler). Obrazové kompozice ploché texaské krajiny s jediným výrazným bodem farmářova domu jsou komponovány v duchu obrazů známého malíře Edwarda Hoppera (chcete-li vidět předobraz filmové farmy, sežeňte si odeonské vydání knihy Thomase Wolfa K domovu pohleď, anděle!, kde je Hopperův obraz reprodukován na obalu), neopominutelnou složkou vycizelované kompozice panoramatických záběrů je i obloha v desítkách podob různých denních i ročních období (viz již zmíněný vícevýznam názvu - Dny nebes či Dny pod nebesy). Celý film tak i formálně evokuje ztracenost člověka v nezměrném řádu přírody a chladně nezúčastněnému "nebeskému pohledu" Stvořitele odpovídají i některé kolmé vertikální nadhledy. K estetické bravuře filmu přispívá i snad vůbec nejkrásnější filmová hudba z bohaté kariéry Ennia Morriconeho, a je nutné dodat, že je to i jeho hudba nejvzácnější - soundtrack vyšel pouze v Itálii v roce 1994 u malé firmy Legend (spolu s hudbou k westernu Dona Siegela Dva mezky pro sestru Saru).

     Na DVD vydal film Paramount a příliš záležet si na něm nedal. Kvalita anamorfního přepisu originálního widescreenu je pouze průměrná a to, co je vydáváno na přebalu za zvukový mix do 5.1, je téměř žalovatelné coby "klamavá reklama". Ne že bych u takto starého filmu vyžadoval prostorové efekty, dokonce bych se klidně spokojil i s pouhým kvalitně vyčištěným monem, ale zvuk linoucí se z reprobeden je v tomto případě tak tichý a nevýrazný, že i při nastavení maximální hlasitosti aparatury (v mém případě tedy dvojnásobku běžného nastavení) zní jako "od sousedů".


VLASY

(Hair)

MGM 2001. Vydáno v Německu. PAL. Regionálně kódováno (region 2 - Evropa).
115 minut. Barevný. Widescreen 1,85:1 (letterbox). DD 5.1. Anglicky.
Bonus: trailer.

     Na to, hvězdou jaké velikosti je režisér Miloš Forman, má s edicemi svých filmů na DVD slušnou řádku problémů. O zkompletování osmidílného "amerického" období si zatím může nechat zdát nejen v Evropě, ale překvapivě i v Americe, kde stále nedošlo na 3 kmenové tituly jeho filmografie - snímky Taking Off (1971), Ragtime (1981) a Valmont (1989).

     Na českém trhu je situace samozřejmě ještě horší - s titulky jsou k mání jen tři z osmi Formanových "amerických" filmů. Warneři nabízejí Amadea (1984) a Přelet nad kukaččím hnízdem (One Flew Over the Cuckoo´s Nest, 1975), Columbia dovezla Formanův předposlední opus Lid vs. Larry Flynt (The People VS Larry Flynt, 1996). V roce 2002 by pak měl podle zatím nekonkrétních informací Intersonic vydat i Muže na měsíci (Man on the Moon, 1999).

     Co si tedy (publikovatelného) ve světle těchto informací pomyslet o prapodivném počinu firmy MGM, která, ač v České republice své tituly vydává (např. Četa, Když Harry potkal Sally), vypustila loni v létě do evropské distribuce Vlasy (Hair, 1979) bez českých titulků? Samozřejmě, není to až taková tragédie - film je myslím notoricky známý a díky minimu dialogů "koukatelný" v originále pro kohokoli i jen s nejzákladnější znalostí angličtiny (navíc disk nabízí slovanskou jazykovou výpomoc v podobě polských titulků) - ale je až nepochopitelné, jak se MGM zbavuje očekávatelných zajímavých tržeb z režisérovy mateřské země.

     O filmu u nás existuje tak bohatá literatura, že nemá smysl pouštět se do jeho detailnějších rozborů (nejzajímavější podrobnosti o něm najdete ve vynikající Formanově autobiografii Co já vím?, Atlantis 1994). Z "kuriozit" bych snad upozornil jen na postavu generála na vojenské přehlídce, kterou hraje slavný režisér Nicholas Ray (mj. Rebel bez příčiny) a na Formanovo tvrzení, že mezi neúspěšnými účastníky castingu byla i Madonna a Bruce Springsteen.

     Bohužel, v nadávání na MGM musím pokračovat i při popisu technické stránky DVD. Vydat v roce 2001, kdy se širokoúhlá televize stává u fanoušků domácího kina standardem, film ve formátu 1,85:1 v neanamorfní podobě a bez běžné dvojí sady titulků (první pro televizi formátu 4:3, druhá pro formát 16:9) už opravdu hraničí s ignorantstvím (technická poznámka pro laiky v této problematice - máte-li širokoúhlou televizi a pustíte-li si na ní Vlasy s libovolnými titulky, uvidíte jen jejich horní řadu, protože zbytek je "pod obrazem"). I sám letterboxový přepis obrazu je na dnešní masteringové poměry technicky hodně špatný, barvy působí "vyšisovaně" a celý film má znatelný "rudý" nádech. Zvuková stopa je na obale prezentována coby DD 5.1 a podle očekávání zní jako slušné stereo, "chudoba" disku je korunována jediným obsahovým nadstandardem v podobě amerického traileru a scházejícím papírovým bookletem...


MY FAIR LADY

Warner Bros. 1999. Vydáno v ČR. PAL. Regionálně kódováno (region 2 - Evropa).
166 minut. Barevný. Widescreen 2,21:1 (anamorfní). DD 5.1. Anglicky. České titulky.
Bonus: trailer, dokument, komentář, 2 scény se zpěvem Audrey Hepburnové.

     Co říct ke klasickému muzikálu, o kterém i u nás bylo už napsáno snad úplně vše? Nechci se opakovat, a tak doporučím poslední vynikající (a vzhledem k datu i místu otištění i snadno dostupné) pojednání z pera Tomáše Baldýnského (Film s vykřičníkem: My Fair Lady, měsíčník Premiere, květen 2001) a spokojím se s několika krátkými osobními poznámkami.

     Často jsem přemýšlel o tom, jak je možné, že čtyřicet let starý film (1964), navíc natočený podle dobových sterilních hollywoodských kánonů (kompletní natáčení v ateliéru včetně "exteriérových" scén, tříhodinová délka, záliba v pompézních scénách se stovkami statistů atd.), působí i dnes tak svěže a přirozeně. Myslím, že odpověď tkví ve trojím šťastném "setkání", kterého se tvůrcům dostalo.

     Tím prvním byla kvalita hudby (Frederick Loewe), která dodnes působí neotřele a v případě několika "čísel" jde snad o vůbec nejlepší písně, které kdy byly pro muzikál napsány. K tomu je nutné přidat choreograficky nesmírně nápaditou realizaci většiny zpívaných scén, z nichž některé uchvacují i po mnohonásobném shlédnutí (Líziny "likvidační" představy ohledně profesora Higginse, první scéna s Líziným otcem a jeho kumpány, "The Rain in Spain..."). A konečně - a to je hlavní triumf - Audrey Hepburnová a její charisma. Prohlásit, že s ní film stojí a padá, zní možná jako fráze, ale ona se opravdu málokdy vidí situace, kdy herečka svou postavu nehraje, ale prostě onou postavou "je"... DVD myslím jasně odpovídá i na dávnou otázku, jaký by film byl, kdyby Lízin hudební part zpívala sama Audrey Hepburnová a nikoliv dabérka Marni Nixonová. V bonusech si totiž můžete pustit dvě scény (Show Me, Wouldn´t it be Loverly) s originálním hereččiným zpěvem, ve kterých je její evidentní hlasová neškolenost bohatě vyvážená přirozeností a opravdovostí.

     Rozhodnutí vydat My Fair Lady na DVD se pro film ukázalo být vysloveně šťastné. Jakýkoli ořez originálního formátu nesvědčí většině filmů, natož pak těm, které jsou natáčeny s původním záměrem uvedení na 70mm plátně, čemuž je vědomě uzpůsobena kompozice jednotlivých záběrů. Restaurátorský tým navíc odvedl vynikající práci ve všech směrech, takže výsledkem je velice působivý obraz (v některých pasážích, např. v sekvenci plesu, je přímo excelentní) a plný hudební zvuk v mixu do DD 5.1. Přidáme-li chvályhodné rozhodnutí distribuční firmy zlevnit disk na 499 Kč, není nad čím váhat...


PAŘÍŽSKÝ KONCERT PRO AI

(The Paris Concert for Amnesty International)

Image Entertainment 1999. Vydáno v USA. NTSC. Regionálně kódováno (region 1 - USA a Kanada).
171 minut. Barevný. Fullscreen 4:3 (1,33:1). Zvuk DTS + DD 5.1 + DD 2.0 (stereo).

     Možná si vzpomenete na sklonek Jakešovy éry, kdy se v Budapešti na podzim roku 1988 zastavil kočovný spektákl nazvaný Human Rights Now, který na pódiu spojil Petera Gabriela, Stinga, Bruce Springsteena a Tracy Chapmanovou. Charitativní koncert, bohatě navštívený i českými fandy, byl součástí kampaně na podporu Amnesty International, která tehdy připomínala 40. výročí přijetí Deklarace lidských práv v roce 1948.

     Proč to připomínám? O deset let později, 10. prosince 1998, se v Paříži, tedy ve městě, kde byla Deklarace podepsána, sešli tři ze čtyř aktérů původního turné na megakoncertu, kterým Amnesty International oslavila výročí v tomto případě ještě kulatější, padesáté. O rok později pak přispěchala americká firma Image Entertainment se záznamem koncertu na DVD, přičemž výtěžek z prodeje jde samozřejmě ve prospěch jmenované organizace.

     Organizátoři koncertu sezvali hudebníky i osobnosti, kteří se ve prospěch AI dlouhodobě vyslovují, a tak z pódia kromě spousty výtečné hudby můžete slyšet např. i improvizovanou zdravici dalajlámy. Většina hudebníků (Shania Twain, Radiohead, Tracy Chapman, Asian Dub Foundation, Kassav´) dostala k dispozici třípísňové sety, jen "zasloužilý" Peter Gabriel se na pódiu objeví hned sedmkrát s nejrůznějšími partnery (Youssou N´Dour, Tracy Chapman, Bruce Springsteen).

     Z mého pohledu má tříhodinový koncert tři vrcholy - set Jimmyho Page a Roberta Planta by šel nazvat pamětnickým (Babe I´m Gonna Leave You, Rock and Roll, Gallows Pole), Bruce Springsteen si vystačil sám se španělkou a svou "klasikou" (No Surrender, Working on the Highway a k nepoznání překopaná Born in the USA) a Alanis Morissettová se předvedla s hlasově fenomenální verzí svého hitu Thank U (krom toho ještě Baba a Hand in My Pocket).

     Co ovšem dělá z tohoto DVD vskutku unikátní počin je jeho zvuk. Jak už bývá u hudebních titulů z regionu 1 pravidlem, můžete si vybrat hned z několika mixů. Kromě obvyklého sterea a DD 5.1 ale disk nabízí i DTS, a to ve skutečně ohromující kvalitě. Vlastníte-li přehrávač a aparaturu schopnou DTS dekódovat a přehrát, doporučil bych vám bez váhání toto DVD jako referenční disk...


ZA MRAKY

(Beyond the Clouds, Par-dela les nuages)

Image Entertainment 1999. Vydáno v USA. NTSC. Regionálně nekódováno (region 0).
109 minut. Barevný. Widescreen 1,77:1 (anamorfní). Dolby surround. Anglicky, italsky a francouzsky. Anglické titulky.
Bonusy - Michelangelo Antonioni: Dělat film je pro mě jako žít (dokument, 52 minut).

     Přiznám se, že k režijní tvorbě Michelangela Antonioniho mám vztah opravdu až nekritický, a tak má následná slova obdivu k jeho definitivně poslednímu snímku berte trochu s rezervou. Vždyť to, co na filmu Za mraky (1995) fascinuje mě, totiž až obřadná aristokratická vznešenost vycizelované vypravěčské formy, působí např. na publicistku Alenu Prokopovou "vykalkulovaně, chladně a vyprázdněně" (Cinema, 11/99), což zde cituji právě proto, že filmových soudů této autorky si opravdu vážím a obvykle se s nimi i ztotožňuji.

     Třiaosmdesátiletý Antonioni natočil film podle pěti povídek ze své knihy Kuželník u Tiberu (Quel bowling sul Tevere, 1985) a je jen zajímavou náhodou, že ač do českého výboru z této knihy (Odeon, 1989), doplněného o scénáře filmů Noc (La Notte, 1960) a Zvětšenina (Blow-Up, 1966), zařadila překladatelka Eva Zaoralová jen necelou polovinu z 33 textů italského vydání, jsou mezi nimi hned čtyři z pěti použitých coby předloha pro scénář Za mraky (schází jen předobraz pro poslední epizodu, povídka Tohle nečisté tělo).

     Šťastným rozhodnutím v době natáčení už těžce nemocného Antonioniho bylo přizvat k realizaci Wima Wenderse, který se ukázal být vnímavým spolurealizátorem Antonioniových představ. Wenders se podílel na scénáři, podle Antonioniho pokynů řídil natáčení některých scén a především měl zásadní vliv na výběr vskutku geniálně použité hudby (např. Laurent Petitgand, Van Morrison či ve finální scéně Passengers alias U2 s Brianem Enem). Ve filmové literatuře probírané spekulace na téma autorství jednotlivých scén či údajného radikálního ubrání "wendersovských" epizod při finálním sestřihu mi ale připadají nepodstatné - Wendersův vliv na film je sice v detailech snadno identifikovatelný (metoda propojení jednotlivých epizod autorsky kontemplativním komentářem, kameramanské řešení závěrečné scény, způsob práce s hudbou), na druhou stranu je ale zřejmé, že k spolupráci přistoupil s evidentní pokorou k "velkému učiteli" bez potřeby se proti němu jakkoliv vymezovat.

     Film sám je kvintesencí Antonioniho celoživotních obsesí. Diář "podivných lásek", poznamenaných od počátku nemožností naplnění, Antonioni inscenuje jako ostré výseky z příběhů na obě strany neuzavřených, kdy se syrový význam jednotlivých epizod neozřejmuje (většinou scházející) pointou, ale zjevuje se leckdy v jediném gestu či detailu, ke kterému směřuje formální konstrukce každé z povídek. Úžasné panorama kamery s dívkou v okně nad ulicí s odcházejícím Silvanem v prvním příběhu, vítr zvedající písek na pláži, déšť padající před výklenkem při dívčině replice ("To by bylo jako rozsvítit svíčku v pokoji plném světla.") či Malkovichova tvář mizející ve tmě za oknem, to jsou momenty, jaké v dějinách filmu dokázalo vytvořit jen pár vyvolených a po pravdě řečeno jsem příliš podobných na plátně od Tarkovského smrti neviděl...

     Nevím, zda podobná úprava se týkala i filmové kopie pro americká kina, ale na DVD vychází snímek oproti evropské verzi zkrácený o necelých 5 minut - vystřižen je závěrečný monolog o režisérském povolání coby "sdílení cizích emocí", který pronáší John Malkovich v recepci hotelu po skončení poslední povídky (hned za povídku je nastřižen Malkovichův odchod z recepce a finální vznes kamery po stěně hotelu s průhledy do jednotlivých pokojů).

     Na DVD film vyšel zatím pouze v Americe, ale protože je regionálně nezakódovaný, nepotřebujete k jeho přehrávání žádnou speciální úpravu svého přehrávače. V kinech byl uváděn ve formátu 1,66:1, pro DVD vydání byl téměř neznatelně "rozširokoúhlen" do plného rozměru širokoúhlé televize 16:9 (tedy cca 1,77:1). Anamorfní přepis je bezchybný, stejně jako zvukový mix do DD 3.1 (surround), trochu zamrzí (při vyhledávání oblíbených scén) snad jen rozčlenění snímku do příliš nízkého počtu tracků (7 + titulky). Na disk je přidán i nádherný dvaapadesátiminutový dokument o natáčení filmu Michelangelo Antonioni: Dělat film je pro mne jako žít, který režírovala Antonioniho manželka Enrica (ten jste mimochodem mohli vidět i v České televizi pod názvem Film je můj život).

     Na závěr pak ještě tip pro opravdové filmové masochisty. Snímek Za mraky se v ČR momentálně dá stále vidět nejen v kinech (v síti filmových klubů), ale také na VHS ve videopůjčovnách. Videokazeta firmy Vapet na jednu stranu potěší neořízlým originálním formátem obrazu, na druhou stranu nabízí jeden z nejotřesnějších dabingů, jaký jsem kdy slyšel...


ČETA

(Platoon)

MGM 2001. Vydáno v ČR. PAL. Regionálně kódováno (region 2 - Evropa).
115 minut. Barevný. Widescreen 1,85:1 (anamorfní). DD 5.1. Anglicky. České titulky.
Bonusy - dokument o natáčení, 2 komentáře (režisér a technický poradce), trailer, TV spoty, fotografie, plakáty.

     Filmy Olivera Stonea nelze neobdivovat, a to včetně těch nejpitomějších. Ať už si totiž o jeho tu paranoidně spikleneckém, tu hyperlevičáckém či (tradičně) antiamerickém vidění světa myslíme cokoli, jedno je nesporné - jeho způsob režírování je natolik brilantní, že spolehlivě udrží vaši pozornost, a to leckdy i přes vaši intelektuální nechuť nad idejemi, které předkládá (viz mí oblíbení Takoví normální zabijáci, v jádru nechutná připitomělá agitka, ovšem natočená se šarmem opravdového génia).

     Z tohoto úhlu pohledu patří Četa (Platoon, 1986) k nejpoctivějším Stoneovým snímkům - snad proto, že je to jeden z mála jeho filmů, ze kterých cítím vnitřní potřebu jej natočit, předložit téma, které má osobně "prožité", které ho bolí a (snad dokonce i) trápí... Mám tím na mysli především důmyslně scénáristicky předpřipravenou scénu masakru ve vietnamské vesnici, kdy protagonisté nenápadně a po malých krůčcích přestupují vratkou hranici mezi "ještě normálním" chováním směrem k už neodčinitelnému ryzímu Zlu, a to včetně sugestivně vykreslené intelektuální ambivalence, ve které se v dané chvíli zmítá Stoneův hrdina Chris, současně odpuzován i fascinován násilnostmi, které se před ním odehrávají.

     Krom tohoto momentu (a nádherné hudby, kterou zkomponoval Georges Delerue) ovšem Četa ve srovnání s "dospělejšími" filmy na vietnamské téma (Coppolova Apokalypsa, Ciminův Lovec jelenů) příliš neobstojí - modelové rozvržení hlavních postav ("zasvěcovaný" Chris versus jeho dva zasvětitelé - dobrý a zlý neboli Barnes a Elias) čpí na sto honů scénáristickou konstrukcí, Charlie Sheen si svým toporným herectvím nepokrytě říká o budoucí angažmá v Bláznivé střele a čím víc film směřuje k závěru, tím evidentnější je Stoneova neschopnost nabídnout divákovi cokoliv víc než nespojitý kaleidoskop krvavých epizod na téma "válka je vůl".

     Pokud jde o technické parametry edice, pak na to, že jde o svým způsobem jeden z kmenových filmů MGM (4 Oscary včetně toho za nejlepší film roku), studio přepis na DVD překvapivě odfláklo. Obraz je místy vysloveně mizerný (myšleno samozřejmě v kategorii DVD vzhledem k obvyklé úrovni srovnatelných titulů) a i mix do DD 5.1 zní chvílemi velmi uměle. Tomu, kdo se řídí zavádějícími údaji na českém přebalu, však disk nabídne nejedno překvapení - kromě jediného slibovaného bonusu v podobě traileru totiž na disku najdete hned dva podrobné komentáře, téměř hodinový dokument o natáčení i fotogalerii.


2001: VESMÍRNÁ ODYSSEA

(2001: A Space Odyssey)

Warner Bros. 2001. Vydáno v ČR. PAL. Regionálně kódováno (region 2 - Evropa).
143 minut. Barevný. Widescreen 2,21:1 (anamorfní). DD 5.1. Anglicky. České titulky.
Bonusy - trailer.

     Skákal-li některý režisér radostí ke stropu nad tím, že jeho filmy začaly vycházet na DVD, musel to být Stanley Kubrick. No, ne že bych to věděl jistě, samozřejmě, ale pokaždé, když kterýkoli z filmů jeho "kolekce" zasunu do přehrávače, uvědomím si, že neznám žádného jiného režiséra, jehož filmy jsou natolik závislé na kvalitě, v jaké jsou reprodukovány...

     Pro Kubrickův první "velký" film 2001: Vesmírná odyssea je pak dodržení tohoto pravidla doslova životně důležité. Přidám osobní zkušenost - viděl jsem film několikrát v kině ze 70mm kopie, později i z originální VHS, absolvoval jsem i jeho televizní verzi a také stylové uvedení, kterým satelitní stanice TCM přivítala Nový rok 2001 (stanice ho odpromítala 1. ledna v 0.00 hod.)... Měl jsem ten film vždy rád, ale přiznám se, že ani já jsem úplně nechápal, proč kolem něj byl v době jeho natočení takový "humbuk" a proč je ve filmové literatuře tak oslavován. Pochopil jsem to až po projekci z DVD, kdy jsem s hrůzou zjistil, že jsem Vesmírnou odysseu vlastně nikdy neviděl - to, co jsem znal z plátna i televizní obrazovky a o čem jsem si myslel, že je Kubrickův film, byl sotva desetiprocentní odvar z toho, co Kubrick ve skutečnosti natočil...

     Troufnu si ale také napsat, že "podvedeni" jsme byli všichni - podobně ochuzená musela být i naprostá většina z těch, kteří kdysi viděli Vesmírnou odysseu v kinech. Nejsem si totiž jist, kolik mohlo být před třiatřiceti lety ve světě kinosálů schopných dostát nárokům filmu (70mm, šestikanálový zvuk, barevná kvalita kopie), ale pravděpodobně by se daly (hovoříme-li o Evropě) spočítat na prstech jedné ruky. Jakoby Kubrick točil film s tím, že teprve až v jeho názvu zmíněném roce se masově rozšíří technologie, umožňující ho zreprodukovat v adekvátní podobě...

     Warnerské DVD nabízí film v originálním filmovém formátu (tedy 2,21:1, samozřejmě anamorfně) a se vskutku "kosmickým" zvukem pompézního (míněno nikoliv hanlivě, ale jako superlativ) DD 5.1. Metráž filmu narostla proti televizním i VHS verzím o téměř deset minut díky zařazení hudební předehry a "mezihry", excelentní obrazová kvalita je vlastní především vesmírným scénám a graduje v famózní jupiterské sekvenci. Kromě traileru nulová bonusová výbava disku pak dává tušit, že se časem pravděpodobně dočkáme rozšířeného "sběratelského" vydání, kterému by slušel i přímo se nabízející zvukový remix do DTS. Peníze na něj už mám pro jistotu odložené stranou...


NOSTALGIE

(Nostalghia)

Fox Lorber 1998. Vydáno v USA. NTSC. Regionálně nekódováno (region 0).
127 minut. Barevný. 1,66:1 (letterbox). Mono. Rusky a italsky. Vypínatelné anglické titulky.
Bonusy: filmografie, trailer.

     "Co jste to za lidi, když já, blázen, vám musím říct, že byste se měli stydět?", křičí Domenico a jeho žalostnému poselství naslouchá v davu otupělých pozemšťanů jen černý pes, trpělivě čekající ve stínu sloupoví Kapitolu.
     Co se muselo udát v Tarkovského duši, aby on, vizionář a malíř zón s věčným deštěm a místností štěstí na dosah ruky, nechal jednoho ze svých hrdinů vzkřiknout ta až na samu dřeň obžalobná slova tváří v tvář apatickému davu - těsně před tím, než se za doprovodu rozladěné "Ódy na radost" upálí - a aby druhého, v tomtéž čase plamene, srazil v agónii na dno vypuštěného bazénu, kde pozná svou vytouženou chvíli spojení nespojitelného teprve ve chvíli smrti?
     Co byl ten zlom? Hádejme... Emigrace? Šok ze západní civilizace, nám nyní snáze pochopitelný? Tušení vlastní smrti v pokročilé nevyléčitelné nemoci? Opuštění syna, který zůstal v Rusku? Rodinná krize? Smrt matky? Ať to bylo, co bylo, nikdy před tím ani potom nebyl Tarkovskij tak osobní, tak stroze poctivý ve střízlivosti náhledu, tak oproštěný od své vize "zóny", vnášející do všech jeho předchozích filmů moment naděje, která byla tím víc lákavá, čím méně odůvodnitelná.
     Ne, tím nemá být řečeno, že Tarkovskij byl malíř falešných zářivých zítřků - výše napsané pouze směřuje ke konstatování, že Tarkovskij k cíli své pouti ke dnu studny, na kterém se zrcadlí obraz pravdy, dospěl až při svém italském pobytu a krutý obraz, který tam na kovově chladné hladině spatřil, ho tak vyděsil, že po jeho horečném naskicování v "Nostalgii" pocítil potřebu spustit přes něj šátek s málem barvotiskovým návodným obrázkem "Oběti"...
     "Nostalgie" je nejprožitější Tarkovského film a i proto je filmem nejpůsobivějších a nejúžasnějších Tarkovského obrazů. Mám jmenovat? Domenicův synek, klopýtající po schodech chrámu. Vizionářská fotografie černošského dítěte v Domenicově domě. Odpadávající omítka z rozmáčené zdi za oknem Andrejova pokoje. Mefisto se zapalovačem. Východ slunce za Andrejovým ruským domem. Falešná "Óda na radost". Šleh prvního tónu Verdiho "Requiem" při Andrejově pádu. Andílek v katakombách. Obvodové stěny rozpadlého chrámu, mezi nimi Andrejův ruský dům, kaluž vody s odrazem slunce z presbytáře a velebně se snášející sníh... A všudypřítomný, nepřeslechnutelný a všepožírající skřípot cirkulárky, zvedající se z údolí...
     Jenže... "Nostalgie" je přes veškerou svou uhrančivou krásu především krutý film. Zadírá se pod kůži, hryzá a už nikdy nepustí. Pamatujete? Goya a jeho "Caprichos". Mozartovo a Verdiho "Requiem". Breughel a jeho žebráci. Hrubínova "Černá denice". Ian Curtis, Joy Division a "Closer". To všechno jsou k nám směřované výkřiky hrůzy lidí, kterým se dostalo možnosti nahlédnout sám vířivý prazáklad světa a kteří se z tohoto pohledu dokázali alespoň na chvíli vzpamatovat a setřást ho tím, že ho vtělili do svého díla (mezi ty, kteří se nevrátili, patří třeba Ivan Blatný či Syd Barrett). "Nostalgie" je z téhle krve a její tvůrce se jako ti výše jmenovaní vrátil do světa lidí už jen na chvíli. Protože dno, jednou spatřené, se vrací a zebe čím dál víc...
     "On jí to zde řekl", mumlá u hotelového bazénu Domenico v černém baretu a Andrej zpozorní. "Kdo a komu?" Domenico mávne rukou vzhůru a další slova jsou už málem zbytečná. "Svaté Kateřině." Od příští chvíle už bude Andrej navždy sám, jen se svým andělským znamením ve vlasech a černobílými sny, ve kterých je šťastný - "Ty jsi tak, že nejsi, zatímco já jsem tak, že jsem". Smysl tohoto dialogu pochopíte i bez znalosti italštiny a při absenci překladu. Tohle o ničem jiném být nemůže. Tohle je o hrůze z mlčení a o ještě větším strachu z toho, že by Někdo promluvil. O pádu z uhýbání před pravdou - a o stejně nevyhnutelném pádu, když se jí postavíte před chřtán.
     Divný je ten svět, který potkal Andrej Tarkovskij po svých padesátých narozeninách, oslavených v zemi, o které bolestně zjišťuje, že pro něj bude navždy cizí. Je to svět plný líbivé krásy, svět, ve kterém se poutníkům skrz něj nedaří pokleknout, svět, který je příliš napřed, aby mu člověk svým uvažováním stačil. "Jeden člověk chtěl zachránit druhého z hlubokého bahna. Nasadil při tom vlastní život, vytáhl ho ven a zachráněný mu povídá - co blázníš, vždyť já tady žiju." Andrej Gorčakov mumlá opilý v římských katakombách "blátivou" historku, která by nenapadla Stalkera ani v těch nejděsivějších snech. Stalker, Kelvin, Spisovatel, Rublev - ti všichni šli vpřed za svou "zónou", třpytící se alespoň v koutku jejich očí. Andrej Gorčakov, hltající prášky a spalující knihy, už nespěchá. Klopýtá s kalným zrakem tam, kde ví, že na něj jeho Zóna - i s Chárónem - trpělivě čeká...
Nostalgie bývá chápána jako úlevný lidský pocit. Projevuje se jako vytrvalá a hořkosmutná touha po světě, který měl svůj řád, kde každá věc měla své místo, kde scházely pochyby, nejistota a nelad. Nostalgie znamená v tomto významu smutek z toho, že odešlo cosi, co dokázalo samo o sobě naplnit. Bolest z vědomí, že jsem nemohl být účasten čehosi, co je v přímém protikladu s vševládnoucím chaosem. Nostalgie - tedy život udržující povznášející vědomí, že Řád existoval, a že tedy není vyloučeno, že se opět vrátí.
     Nostalgie v Tarkovského interpretaci je jiná. Je si vědomá toho, že nejen, že se Řád nevrátí, ale jde ve své destrukci ještě hloub - přiznává, že Řád ani neexistoval. V této apoteóze beznaděje se hrdinové "Nostalgie" mění z převaděčů mezi světem lidským a světem "zón" v blázny či tragikomické zoufalce, kteří odmítají vidět jinak než v ostrých obrysech - a nemohou tedy vidět žití než jako pomíjivou epizodu v bezedném oceánu nežití...
"Ó matko, záře, která se vznáší kolem tvé hlavy, je radost." Tato Domenicova poslední slova před definitivním škrtem zapalovače snad chtějí být laskavou odpovědí na krutý dotaz, vyslovený jeho synkem: "Tatínku, tohle je konec světa?"
     Domenico mlčí. Tarkovskij svou uhrančivou "Nostalgií" odpovídá ano.
     (původně psáno pro sborník Duchovní film, 1994)

TECHNICKÉ POZNÁMKY K AMERICKÉMU VYDÁNÍ NOSTALGIE:
     Nostalgie byla sice uvedena v rámci Projektu 100 v roce 1998 v českých kinech, ovšem v surově zmrzačené podobě. Hrála se tady totiž kopie určená pro ruská kina, a to s použitím svérázné "sovětské" podoby dabingu - ponechaný originální italský zvuk dialogů byl zeslaben až k neslyšitelnosti (včetně hudby) a přes něj mužský hlas četl nevzrušivým hlasem simultánní překlad do ruštiny...
     Americké vydání Nostalgie (1983) na DVD patří do digitálního dávnověku (vyšlo už počátkem roku 1998), což se kupodivu neprojevilo na kvalitě obrazu filmu (je reprodukován v originálním filmovém formátu 1,66:1), která je velice slušná. Evidentní utlumení barev není chyba přepisu, ale režisérův záměr - stejně jako později v "Oběti" požadoval Tarkovskij při dokončovacích pracích v laboratoři po dohodě s kameramanem redukci barev až o šedesát procent, aby film působil "černobíle"... Trochu hůře bohužel dopadla na disku zvuková stopa, podaná ve velmi tichém monu a při hlasitějším přehrávání s jemným šumem v pozadí. Kuriozitou je pak "historický" trailer připravený k americkému vydání filmu na VHS, který k podkresu úryvků z filmu používá i hudbu Dead Can Dance. Dobrou zprávou pro případné zájemce je pak scházející regionální zakódování, takže film spolehlivě přehraje kterýkoli přehrávač.


STOP MAKING SENSE

Palm Pictures 2000. Vydáno v USA. NTSC. Regionálně nekódováno (region 0).
89 minut. Barevný. Widescreen 1,77:1 (anamorfní). DD 5.1 (Film Mix) + DD 5.1 (Studio Mix) + 2.0 (stereo). Anglicky.
Bonusy: 2 nepoužité skladby (Cities, Big Business/I Zimbra), komentář režiséra, kompletní storyboard, rozhovor s Davidem Byrnem, trailer...

     Jonathan Demme, jedno z "geniálních dítek" z proslulé producentské školy Rogera Cormana, udělal sice opravdovou díru do světa až svým lidožroutským Mlčením jehňátek (Silence of the Lambs, 1991), ale budou-li na něj dějiny kinematografie trvale pamatovat, pak to bude kvůli koncertnímu snímku Stop Making Sense (Přestaňte všemu dávat smysl, o filmu se ale v české filmové literatuře vesměs píše pod originálním anglickým názvem). Ten věrně zachycuje tři hollywoodské koncerty skupiny Talking Heads ze 17., 18. a 19. prosince 1984 sestřižené tak, aby ve filmu působily dojmem jediného kompaktního vystoupení.

     Vpravdě geniální je už rozvržení úvodu koncertu, jmenovitě prvních sedmi písniček, které si zaslouží podrobnější popis. Koncert začíná pohledem na holé obrovské pódium, kdy jediným oživením prázdné plochy je osamoceně stojící mikrofon. K němu přichází leader kapely David Byrne, na zem si odloží přinesený kazeťák, zmáčkne "play", zazní strojový rytmus automatických bicích, ke kterému se Byrne přidá se španělkou a odzpívá hit "Psychokiller". Během písničky se na pódium vyrojí "bedňáci", přinesou druhý mikrofon a zesilovač, vše propojí a odejdou. Jakmile Byrne dozpívá, ze zákulisí vyjde basistka Tina Weymouthová, zapíchne si baskytaru do nově instalované aparatury a s Byrnem ve dvou odehrají druhou písničku "Heaven". Během té přitáhnou bedňáci bicí soupravu, zapojí další mikrofon a aparaturu a tak třetí písničku odbubnuje a odzpívá s původní dvojicí i Jerry Harrison. Během třetí skladby přitáhnou bedňáci... a tak dál až k písničce sedmé, při níž už jsou na pódiu dvoje bicí, dvoje klávesy, dvě kytary, dvě černošské vokalistky...

     Zatímco zmíněná první cca třetina koncertu drží pohromadě díky nápadu s postupně přibývající muzikantskou sestavou a souběžně s tím se zhutňujícím zvukem kapely, zbytek filmu je ozvláštněn prostředky ryze výtvarnými. Každá z více než desítky dalších skladeb je pojata jako originální oživlý videoklip, odlišený speciálním nasvícením i občasnými projekcemi fotografií, hesel i výtvarných fragmentů na pozadí scény.

     O tom, že autor scény David Byrne měl každý detail puntičkářsky promyšlený, svědčí na DVD publikovaný kompletní storyboard, detailně rozkreslující podobu každičké skladby i pohybu muzikantů v ní. Další osobou, důležitou pro celkový zdar snímku, pak byl vynikající kameraman Jordan Cronenweth (např. Scottův Blade Runner), který si dokázal obdivuhodně poradit s nároky, které klade snímání divadelní scény v kontrastně nasvícených barvách. I sama kapela byla v období realizace muzikantsky na vrcholu svých schopností, takže po shlédnutí výsledku rozumím těm, kteří o snímku nekompromisně mluví jako o "nejlepším koncertním filmu všech dob".

     DVD nabízí hned tři zvukové stopy k poslechu, všechny tři nově přemíchané a remasterované. Kromě původního filmového sterea, které ocení majitelé jednodušších zvukových aparatur, je zde i filmová zvuková stopa přemíchaná do překvapivě velice dobře znějícího DD 5.1 (ti, kdo slyšeli některé starší hudební tituly předělané do 5.1, dobře vědí, že jde o opravdový oříšek) a také obdobně přemíchaný studiový mix, který kdysi vyšel jako stejnojmenné dvojalbum Talking Heads na LP a později i na CD.

     Disk vyšel v USA a je běžně dostupný např. na americkém Amazonu. Velké sympatie k němu jistě vzbudí i fakt, že není regionálně kódován, takže si ho přehrajete na libovolném přehrávači.


ANDREJ RUBLEV (region 2)

(britské vydání)

Artificial Eye 2002. Vydáno ve Velké Británii. PAL. Regionálně kódováno (region 2 - Evropa).
2xDVD (86 + 99 minut). Černobílý (s barevným dovětkem). Widescreen 2,1:1 (anamorfní). DD 5.1. Rusky. 13 titulkových sad (anglické, francouzské, německé, španělské, italské, portugalské, holandské, japonské, hebrejské, švédské, čínské, arabské, ruské).
Bonusy: viz dále.

     Poněkud kontroverzní dvoj-DVD britské firmy Artificial Eye šetří na obalu informacemi, a tak si občas musíme vystačit s dedukcí. Vše nasvědčuje tomu, že jde o DVD kompletně připravené v Rusku, které bylo od počátku chystáno pro následný prodej sublicencí zájemcům z dalších zemí (na tomto konkrétním DVD je povolený prodej pro Velkou Británii a Irsko). Důkazem je jak na obalu otištěné logo společnosti RUSCICO (Russian Cinema Council), tak především výbava disku - kompletní menu si můžete zobrazit v ruštině, angličtině či francouzštině a také exkluzivní titulková výbava myslí na většinu hlavních světových trhů. Logika ruského majitele autorských práv je tedy zřejmá - až se časem najdou zájemci o další sublicence, např. ve Francii či Německu, vydají disk lisovaný ze stejného masteru a lišící se od tohoto vydání pouze přebalem.

     Dvojdisk nabízí standardní verzi Andreje Rubleva, sice na přebalu vročenou rokem natočení 1966, ale ve skutečnosti definitivně Tarkovským (po cenzorních tlacích) sestřiženou až o 5 let později. Peripetie vzniku této i dalších verzí jsou podrobně popsány na jiném místě této stránky (v recenzi DVD-vydání původní delší verze vydané v USA firmou Criterion), spokojme se tedy na tomto místě s konstatováním, že toto "evropské" DVD nabízí tu verzi filmu, kterou jste mohli vidět v českých kinech a ostatně i v České televizi.

     Péče, která byla věnována obrazovému a zvukovému masteringu filmu pro DVD-vydání, je obdivuhodná, byť v některých detailech (viz níže) by možná méně bylo někdy více. Co se týče obrazu, film není na DVD přepsán v originálním widescreenu 2,35:1 (tak jako v americkém DVD-vydání), ale je mírně výškově roztažený (odhaduji to na formát cca 2:1 až 2,1:1 - odhaduji, protože formát není na přebalu specifikován). Proti filmové verzi ale nic neschází, ba právě naopak - nejde totiž o klasický "ořez" krajů, nýbrž o nový "vyšší" výřez z původně natočeného filmového negativu. Laicky řečeno, v této kopii toho směrem nahoru a dolů uvidíte o trochu víc, než jste viděli na plátně... O důvodech tohoto kroku lze jen spekulovat, ale pravděpodobně byly technické (souběžně připravený a vydaný film Solaris na DVD originální formát 2,35:1 dodržel) - vzhledem ke stáří filmu se možná svou kvalitou jako nejpoužitelnější pro přepis na DVD jevila právě takto ořízlá kopie (že by pro ruská kina?). Milým překvapením je anamorfní přepis (americké DVD je letterboxové) a stejně tak i péče obrazu filmu věnovaná - z kopie byly až cizelérsky odstraněny veškeré ruchy i nečistoty a jen občas a při pečlivém studiu jsou postřehnutelné nepatrné "skoky" ve slepkách. Celý obraz filmu byl také výrazně "rozsvícen" a zřejmě ve snaze o sjednocení světelného ladění jednotlivých "dílů" jemně rozostřen, takže působí pocitově poněkud náměsíčným dojmem (jako pohled přes mléčné sklo). Je to zajímavé právě ve srovnání s americkým vydáním - tamní mastering evidentně vyšel z mnohem poškozenější a nekvalitnější filmové kopie, takže obraz na DVD je v interiérových scénách zatmavenější, ale v exteriérech je naopak ostřejší a kontrastnější. Opravdu těžko volit, která varianta je lepší - řekl bych, že americká verze umocňuje drsnější strunu filmu, zatímco evropský disk vnáší až nadpozemský nádech do scén v interiérech a do detailů tváří...

     I ve zpracování zvuku šla obě vydání opačnou cestou, ale zatímco v pojetí obrazu dopadl pomyslný souboj spíše ve prospěch Evropy, zde je výsledek sporný. Je to na první pohled paradoxní, vždyť na rozdíl od pouhé reprodukce filmové mono stopy na americkém vydání (DD 1.0 Mono) si ruští zvukoví inženýři troufli na remastering do kompletního DD 5.1! Výsledkem jejich práce je bohužel "hlavobol", se kterým nedoporučuji příliš experimentovat. Mix do 5.1 totiž naneštěstí bohatě využívá efektových reproduktorů, a to nejen ve scénách tatarského nájezdu (kde by to s přimhouřením oka snad bylo tolerovatelné), ale v podstatě ve všech exteriérech ("zezadu" zní šum řeky, bzukot včel, vzdálený štěkot psů...). Umělost této metody je bohužel tak očividná, že chvílemi vysloveně ruší, a to jsem ještě nezmínil hlavní úskalí, kterým je neodstranitelný šum (neporadila si s ním ani americká verze) linoucí se ze všech reproduktorů, což vytváří pro posluchače opravdu nepříjemný efekt (kdybych to chtěl zlehčit, napíšu DD Šum 5.1). Ne že by mono zvuk amerického vydání byl nějak zázračný (je velmi tichý, při větším zvýšení hlasitosti též s patrným šumem), ale rozhodně je mnohem věrnější originálnímu zvuku filmu. Naproti tomu zvuková verze evropského vydání je v dialozích jasnější a zřetelnější, ale je to zneváženo už výše popsanou zvukovou nepřirozeností většiny scén. (Osobní tip: Alespoň částečným řešením problému může být přenastavení reprodukční aparatury na "nižší" zvukovou normu, nejlépe na prosté stereo či poslech prostřednictvím reproduktorů televize.)

     A když už jsme u výtek - nepochopitelně odfláknuté je rozdělení filmu na jednotlivé "kapitoly", které se striktně drží mezititulků oddělujících jednotlivé epizody (Theofan Grek, Poslední soud, Zvon...) a dosahuje tak pouhého čísla 10 (slovy deset), což dává při tříhodinové délce filmu v některých případech i cca půlhodinový úsek. Zkuste pak hledat konkrétní scénu a zabere vám to málem stejně času jako na videokazetě. Jen pro srovnání - americká edice je rozdělená do 53 kapitol...

     Jakmile ale přistoupíme k hodnocení bonusové výbavy disku, ocitáme se už jen v říši superlativů. Dvojdisk je doslova nabitý přidanými materiály, i když některé mají k filmu jen velmi volný vztah (téměř desítka několikaminutových dokumentů např. nabízí dobové záběry na likvidaci kostelů ve dvacátých letech v Rusku, historické pojednání o tatarských vpádech, obrazovou informaci o vzniku Rublevova pomníku či o dnešním stavu některých ikon). Najdeme zde sestřih dobových záběrů na Tarkovského včetně unikátních sekvencí z natáčení Rubleva (jde o scény tatarského nájezdu), krátkou vzpomínku režisérovy sestry Mariny (totožný materiál je i na DVD Solaris) a herce Jurije Nazarova, archiv fotografií (z filmu i z natáčení) a kompletní filmografie více než desítky herců a spolupracovníků (např. kameraman Vadim Jusov či spoluscénárista Andrej Michalkov-Končalovskij). Součástí většiny filmografií je i obrazová ukázka, takže se můžete potěšit hned několika trailery včetně dobových ruských na Stalkera, Zrcadlo a Solaris (v obou jsou zakomponovány i záběry z natáčení a též jsou v nich k vidění záběry, které ve finálním sestřihu snímků nejsou), k nalezení jsou ale i spoty na Bondarčukovu Vojnu a mír (anamorfně), Končalovského Sibiriádu či Michalkovův debut Svůj mezi cizími.

     Suma sumárum - stojíte-li před volbou, které z obou DVD s Andrejem Rublevem si pořídit, neporadím vám nic, co byste ode mě už od počátku nečekali. Původní režisérský sestřih (americké vydání) považuji filmově za zajímavější a ucelenější, pro evropskou verzi zase mluví kvalitnější obrazový mastering. Bonusy jsou velezajímavé (a odlišné) u obou vydání, z obalů bych preferoval ten americký (je reprodukován v záhlaví této webové stránky). Cena jednoznačně mluví pro Evropu. Ano, pochopili jste to správně - jaképak rozvažování, kupte si obě!





 
seznam recenzí
 

































 Optimalizováno pro IE 5.5 (800 x 600)Copyright © 2002 - 2017, Code by Haireus & Content by ZonaEngine: (pre)Bloudil