Nejprve trocha historie. Film Andrej Tarkovskij dokončil v srpnu roku 1966 pod původním názvem Andrejovy pašije (rus. Strasti pa Andreju, angl. The Passion According To Andrei) a v délce 197 minut. Po první projekci v Moskvě byl film zakázán. Na jaře 1968 byl film uveden na MFF v Cannes. V SSSR měl premiéru až v roce 1971, poté, co po pětiletém nátlaku Tarkovskij souhlasil se střihovými úpravami a zkrátil film o 19 minut na 178 minut. V této zkrácené podobě byl film uveden v evropských i amerických kinech, takto ho známe i z uvedení v kinech českých a v České televizi (v této sestřižené podobě také film vychází v lednu 2002 na DVD v GB). V SSSR se později promítal i v dalších dvou zkrácených verzích, kdy střihy byly provedeny bez souhlasu Tarkovského (165 minut, 145 minut). Původní 197 minut dlouhá verze byla v SSSR znovu promítnuta až v roce 1988 po Tarkovského smrti v rámci režisérovy retrospektivy na moskevském filmovém festivalu. Veškerá evropská a americká vydání filmu na VHS či uvedení v televizích a kinech se týkají kratších verzí filmu, nejčastěji verze dlouhé 178 minut. Toto americké DVD je tak jedinou možností, jak vidět film v původní nesestřižené podobě.

     Zmatky v minutážích jsou dány i převodem z evropské PAL normy na americkou normu NTSC. Norma PAL pracuje s 25 okénky za vteřinu, norma NTSC s 24 - proto jsou americké verze filmů na VHS a DVD o 1/25 delší než evropské. Konkrétně - kompletní podoba Andreje Rubleva v Tarkovského sestřihu je 197 minut, projekce téže verze z DVD v criterionském vydání trvá 205 minut. Stejně tak Tarkovským sestříhaná verze má v Evropě výše uváděných 178 minut, na amerických VHS byla totožná verze dlouhá 186 minut.

     Kvalita přepisu filmu odpovídá době vzniku (DVD vyšlo už v roce 1998) a především velice špatnému stavu 25 let staré originální filmové kopie. Film je přepsán v původním widescreenu 2,35:1, bohužel neanamorfně. Odstraněny byly nejhrubší ruchy, kvalita obrazu je podle dnešních měřítek podprůměrná, přesto film vypadá mnohem lépe, než jak jsme ho znali z kin (o televizi raději nemluvě). Vysloveně špatná je ale zvuková stopa, na které zub času zapracoval nejvíc - zvuk filmu je velice utlumený, zvýšení hlasitosti navíc brání silná zašumělost.

     Provést srovnání odlišností této verze od 178 minutového zkráceného sestřihu by bylo téma na mnohastránkový esej. Paradoxem totiž je, že Tarkovský nejen zkracoval, ale i doplňoval - např. v úvodní sekvenci "letu balónu" do kratší verze přidal panoramatický záběr na pravoslavný chrám... Na mnoha místech jsou posuny v hudbě, posuny dialogu v synchronizaci s obrazem, jedna či dvě věty navíc... Vystřiženy jsou především drsnější scény z pasáží tatarského napadení Vladimiru (hořící kráva, kůň padající ze schodů, znásilňování, ubití psa), ale třeba i úplně úvodní scéna pronásledování "letce" mužiky. Další větší střihy jsou v "adamitské" pasáži. Obecně lze říci, že frekvence úprav s postupem filmu slábne, nejvíc změn je v první polovině snímku, zatímco např. finálová epizoda (Zvon) je v obou verzích téměř totožná.

     Každopádně díky Criterionu máme jedinečnou možnost vidět skvělý Tarkovského film v jeho autentické podobě, navíc díky regionálně nezakódovanému obsahu si ho může pořídit i majitel libovolného přehrávače a užít si ho do sytosti.

     Jedná se o vůbec první český (byť v tomto případě československý) film vydaný prestižní americkou firmou Criterion. Souběžně vyšly i Menzelovy Ostře sledované vlaky, na únor 2002 pak firma chystala dva Formanovy filmy z šedesátých let (Lásky jedné plavovlásky, Hoří má panenko). Volba Criterionu byla v tomto případě jasná - sáhl po filmech, které získaly Oscara či byly v užší nominaci na něj a které se navíc kdysi hrály v amerických kinech. Obchod na korze Jana Kádára a Elmara Klose v tomto ohledu vyhovoval stoprocentně - za rok 1965 získal Oscara pro nejlepší neanglicky mluvený film.

     Snímek je na DVD uváděn v televizním formátu 4:3, což v jeho případě neznamená žádnou újmu, neboť jde současně o originální formát filmu (rozměr 1,33:1 neboli 4:3 je vlastní většině českých snímků z let šedesátých). Ani o 5 minut delší metráž filmu, tedy 125 minut na DVD proti 120 minutám v českém kině či televizi, neznamená nějaké "zcenzurované" scény navíc - jde jen o rozdíl mezi trochu "pomalejší" americkou normou NTSC.

     Zásadní rozdíl tak přichází až ve chvíli, kdy film zasunete do svého "očipovaného" přehrávače (film je bohužel kódován pro region 1) - to, co firma provedla při masteringu filmu, je totiž na dalšího Oscara. Obraz je zbaven všech nečistot a škrábanců, zmizely všechny "skoky" a "lupance"a hlavně - celý film je neuvěřitelně "rozsvícený", zářivě jasný, a to včetně interiérových scén. Zajímavou možností je porovnání zremasterované podoby snímku s na disku přidaným trailerem, který zachycuje stav filmové kopie před rekonstrukcí - máte dojem, že sledujete dva úplně jiné filmy. Též zvuk filmu, označený DD 1.0, zbavil dobové mono šumů a zní překvapivě čistě.

     Nádherný film Boba Rafelsona zůstává před českými zájemci utajen už 3 roky, přestože v roce 1999 vyšel v německé mutaci i s českými titulky. Hledat ho tedy musíte pod německy doslovným názvem Ein Mann Sucht Sich Selbst na německých shopech a poté přetrpět německý titul na přebalu, ale jiná možnost bohužel není - český distributor Columbie Bonton k nám film prostě nedovezl...

     Pro úplnost - film z roku 1970 byl v témže roce zakoupen pro českou distribuci, ale ač už byly vyrobeny otitulkované kopie, do kin se díky "normalizaci" prakticky nedostal. Po listopadu 1989 u nás vyšel na VHS, bohužel v ořezu 4:3, velice špatné obrazové kvalitě a hlavně v přišerném dabingu. Žádná z českých televizí ho nikdy neuvedla.

     Malé životní etudy jsou druhým celovečerním filmem Boba Rafelsona, který za něj dostal cenu newyorské kritiky a taky nominaci na Oscara v kategorii "nejlepší film" (z jeho další filmografie jsou ceněny především filmy Král Marvin Gardens, 1972 a Pošťák vždy zvoní dvakrát, 1981). V hlavní roli exceluje Jack Nicholson ve své první filmové hlavní roli, výtečná je i Karen Blacková coby jeho družka Rayette. Příběh nezakotveného třicátníka, který odmítá pokračovat v rodinné hudební tradici, patří k vůbec prvním americkým autorským filmům a svým způsobem předznamenává o dvacet let pozdější vlnu amerického "nezávislého" filmu.

     Technicky jde o průměrný přepis, na filmu je vidět stáří původní filmové kopie (mírně vyšisované barvy), na druhou stranu podobná patina ke klasickým filmům svým způsobem patří. Milým překvapením (hlavně pro majitele širokoúhlých televizí) je anamorfní přepis s dvěma sadami titulků. Zvuk byl ponechán v původním monu, je čistý, bez rušivých šumů.

     Další z bontonských "zapomenutých" disků. Film vydala na DVD Columbia v lednu loňského roku (2001) současně ve všech svých hlavních "podregionech" (GB, Německo, Španělsko, Francie), ale přestože má disk české titulky, distributor Columbie v ČR Bonton ho (zatím?) nedovezl. Vydání se ve svých jednotlivých mutacích liší přebalem (v GB je na obalu fotka W. Dafoea ze scény ukřižování, německá mutace naopak používá modernizující grafiku), ale obsah (žádné bonusy, pouze trailer) je ve všech případech totožný. České titulky jsou pravděpodobně na všech evropských mutacích, "vlastní krví" ale mohu ručit jen za německé vydání, které jsem si pořídil z tamního Amazonu za sympatických 43 marek (po vratce DPH), tedy za necelých 900 Kč včetně poštovného. Pokud ho právě zde budete hledat, německý název zní Die Letzte Versuchung Christi.

     Film Martina Scorseseho z roku 1988 na motivy knihy Nikose Kazantzakise Poslední pokušení (1952) patří v jeho bohaté filmografii k těm vůbec nejlepším, byť za jeho "slávu" můžou spíš události mimofilmové. Protesty církevních organizací, demonstrace, některým francouzským kinům, která jej promítala, bylo v extrémních případech vyhrožováno vypálením... Už jen odleskem dávných vášní pak byl protest České biskupské konference proti uvedení filmu v České televizi v roce 1994. (Mimochodem, film se krátce objevil i v českých kinech, v roce 1999 v rámci putovního Projektu 100.)

     Přiznám se, že protestům nerozumím. Scorsese prodchnul svůj film takovou pokorou a vnitřní poctivostí, že přinejmenším snese srovnání např. s Pasoliniho Evangeliem sv. Matouše (1964) a vnitřní síla některých epizod (např. zmrtvýchvstání Lazara) patří k nejpůsobivějším okamžikům, jaké jsem kdy na filmovém plátně viděl. Ostatně, to nejlepší ze sebe vydali všichni zúčastnění - od hereckých představitelů (skvělý Willem Dafoe coby Ježíš) přes autora geniální hudby Petera Gabriela (hudba z filmu vyšla coby jeho řadové CD Passion) až po skvělou kameru Michaela Ballhause využívající v působivých polocelcích vyprahlých blízkovýchodních exteriérů.

     Technicky pak patří disk k těm nejvydařenějším, které jsem kdy měl v ruce. Po masteringu neuvěřitelně čistý obraz bez sebemenších nečistot s výtečnou ostrostí, k tomu bezchybně přemixovaný zvuk do působivého prostorového 5.1 s výjimečně plastickým podáním Gabrielovy hudby, to vše je názorným příkladem toho, že podobně náležitě vypravenému filmu z DVD nemůže žádné české kino konkurovat. Tento disk nejen že doporučuji, k jeho koupi vás přímo vyzývám.

     Zatím jediný film Godfrey Reggia dostupný na DVD vyšel v USA už před čtyřmi roky a dnes je na většině amerických internetových shopů bohužel beznadějně vyprodán, což není při jeho ceně 12 dolarů žádným překvapením. Je to škoda, protože není regionálně kódován, takže jeho "prohánění" po tuzemských přehravačích by jinak nic nebránilo.

     Na rozdíl od dvou slavných Reggiových celovečerních dokumentů, Koyaanisqatsi (1983) a Powaqqatsi (1987), je Anima mundi (1992) pouze středometrážním filmem. Informační zdroje se různí v tom, zda byl snímek už od počátku zamýšlen v této krátké podobě či zda jde o sestřih materiálu původně připravovaného pro závěrečnou část filmové trilogie a takto zkompletovaného ve chvíli, kdy vyschly finanční zdroje potřebné k dalšímu natáčení. Zajímavým detailem je osoba střihače filmu, v současnosti velmi agilního českého režiséra Miroslava Janka.

     Citátem z Platona o "produchovnělém světě" uvozený snímek je poskládaný ze záběrů různých "forem života", od prvoků pod mikroskopem přes všemožné zástupce zvířecího světa (nejvíc se natáčelo v Africe). Stejně jako oba celovečerní filmy se Anima Mundi obejde bez jediného slova komentáře a i zde tvoří doprovod obrazu přímo pro film napsaná působivá hudba Philipa Glasse. Ve filmu se objevuje řada fascinujících záběrů umocněných Reggiovým oblíbeným zpomalením obrazu, sotva se vám však pomalý rytmus snímku dostane pod kůži a začne vás vtahovat do svého vnitřního světa, přijde utnutý konec... I torzovitá podoba filmu však obdivovatele Reggiovy tvorby musí nadchnout, už jen kvůli pro něj typickým drobným detailům, jakým je např. úžasně realizovaný finální záběr běžící lvice.

Technicky jde o nepříliš vydařený disk od malé firmy Miramar. Na DVD dokonce není ani obvyklé základní menu, firma se neobtěžovala ani s bookletem. Zvuk je podán v průměrně znějícím stereu, kvalita obrazu ničím nezaujme, ale ani neurazí.

     Z bohaté filmografie amerického režiséra Franka Capry (1897-1992) známe díky České televizi i (dopolední) Nově některé z jeho nejslavnějších filmů. Jen za poslední 2 roky šlo z obrazovky shlédnout Oscary zasypanou (a ve filmové literatuře hodně přeceněnou) komedii Stalo se jedné noci (It Happened One Night, 1934), režisérův nejobdivovanější film Ztracený obzor (The Lost Horizon, 1937), crazykomedii Vždyť jsme jen jednou na světě (You Can´t Take It With You, 1938), přepis divadelní hry Jezinky a bezinky (Arsenic and Old Lace, 1945) i kultovní film amerických televizních Vánoc Život je krásný (It´s a Wonderful Life, 1946). Ve všech případech šlo o dabované verze, navíc některé původně černobílé filmy se na obrazovce ocitly v upravených kolorovaných verzích.

     České titulky mají k lednu roku 2002 na DVD tři Caprovy filmy, v tuzemsku se však z nich dá zatím koupit jen jeden. Dva filmy vydané Columbií - výše jmenovaný Ztracený obzor (pozor! - na DVD poprvé v rekonstruované kompletní verzi) a "drama z vysoké politiky" Pan Smith přichází (Mr. Smith Goes to Washington, 1939) - zatím Bonton nedovezl (dají se koupit např. na německém Amazonu), a tak český caprovský primát získali Warneři, kteří v prosinci 2001 českému zájemci nabídli DVD Jezinky a bezinky.

     Předlohou pro tento Caprův film byl broadwayský divadelní trhák Josepha Kesselringa z roku 1941. Tato hra byla mnohonásobně inscenována českými divadly pod názvem Jezinky a bezinky, a tak je toto pojmenování u nás užíváno i u Caprova filmu (promítají ho takto i české televize), byť překlad jeho názvu Arsenic and Old Lace zní Arzenik a staré dámy.

     Caprův film nabízí skvělého Cary Granta v roli spisovatele, který zjistí, že jeho milé staré tetičky jsou ve skutečnosti masovými vražedkyněmi... Film je věrný divadelní předloze v místní a časové sevřenosti, příběh se odehrává během jediného dne na jediném místě, uvnitř domu, kde kromě tetiček žije ještě pomatený strýček, přesvědčený, že je prezident Roosevelt a kde se postupně objevují další svérázné postavy typu nevlastního bratra, který vypadá jako Boris Karloff a stejně tak se i chová... Suma sumárum, jedná se o jednu z nejzábavnějších veseloher, jakou jsem kdy viděl, od začátku do konce prošpikovanou důvtipně vygradovanými gagy a inteligentní slovní komikou.

     DVD nabízí film v původním dobovém formátu 1,33:1 a originální černobílé verzi (Nova ho hrála kolorovaný). Obrazový mastering odstranil většinu dobových nečistot a poškození kopie, takže na svůj věk vypadá film opravdu výborně. S původním zvukem samozřejmě také nejdou provádět žádná kouzla, takže byl ponechán v monu a pouze zbaven šumů.

     Můj oblíbenec Neil Young naštěstí patří k těm, který dbá o vydávání svých videotitulů na DVD, takže na jejich spočítání (v regionu 1) už budete potřebovat prsty na obou rukou (byť můj nejoblíbenější koncertní záznam Weld z turné s Crazy Horse z roku 1991 mezi nimi stále schází).

     Z hlediska časové osy zatím předposlední vydaný Youngův koncertní záznam Silver & Gold byl pořízen 29. května 1999 v Austinu a "Indián" na něm přehrává převážně skladby, které o rok později vydal na řadovém stejnojmenném albu. Pro informaci - z deseti skladeb alba jich na DVD zazní sedm (schází Horseshoe Man, Razor Love a Without Rings), krom nich Young zařadil dalších šest ze všech období jeho třicetileté kariéry (Looking Forward, Out of Control, Philadelphia, Long May You Run, Harvest Moon a Slowpoke).

     Jestliže řadové album Silver & Gold můžeme s přimhouřením oka označit za akustické, záznam koncertu tuto charakteristiku splňuje stoprocentně. Už úvodní záběr prázdného pódia s mikrofonem a židlí obkrouženou půlkruhem poopíraných španělek (je jich 7) dá jasně najevo, o co půjde, a jedinou změnou v "aranži" koncertu je později jen trojí "mistrovo" přesednutí k otřískanému harmoniu. Od začátku až do konce samotinký Young hraje i zpívá ve skvělé formě a očividně dobré náladě, pauzy mezi skladbami si zpříjemňuje popíjením piva, žertováním s publikem a omýváním "foukačky" v kbelíku. Je to pěkné, pěkné, pěkné.

     Obrazově i zvukově je záznam bezchybný. Podle typu své televize si můžete vybrat z dvou obrazových formátů, klasického ořezu do "plného" 4:3 či (anamorfního!) širokoúhlého 1,85:1. Kapitolou sám pro sebe je výtečný mix do 5.1 (rozeznáte každé "cinknutí" nehtu o strunu), alternativní možností pro posluchače bez šestidílné reproduktorové soustavy pak je klasické dvoukanálové stereo. Disk nabízí i možnost pustit si ke všem písním texty ve formě titulků.

     Sám vlastním americké vydání, ale disk vyšel i pro region 2 a je nabízen i v ČR. Obsahově se jedná o totožné vydání, nejsem si jen jist, zda evropská mutace obsahuje oba obrazové formáty (evropští distributoři totiž s oblibou své mutace "holí").

     Recenzi filmu Strašáci (u nás známého z filmové literatury též pod názvem Bezzubí hlídači) nemohu začít jinak než sentimentální vzpomínkou na Georgije Kapralova. Dříve narození už tuší, že řeč bude o knize Hry s ďáblem a svítání v pravý čas, kterou tento kovaný marxistický filmový kritik vydal v Moskvě v roce 1975, aby ji o šest let později českým čtenářům nabídlo nakladatelství Panorama.

     Pro mou generaci "filmových postiženců" se tahle knížka stala "písmem svatým" - ne pro ty ideové marxistické rozbory, jakým v ní Kapralov podrobil ty nejzkaženější výplody "filmové buržoazní kultury", ale prostě proto, že v knize podrobně popsal dějovou zápletku celé řady klíčových děl světové kinematografie přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Ti mladší to dnes těžko pochopí, ale filmy jako Vysvobození, Divoká banda, Zabriskie Point, Mechanický pomeranč či Velká žranice nejen že u nás nešlo vidět (satelity a video ještě neexistovaly), ale nešlo si o nich nikde ani nic přečíst. A Kapralov sice na tyto filmy kydal hnůj ("Dnes můžeme pozorovat na plátnech buržoazních kin jak do filmů téměř všech žánrů a stylů proniká obludná eskalace násilí, ukazovaného v jeho nejkrvavějších, vyhrocených a často i patologických a sadistických projevech. Tato eskalace má ideologické a sociálně politické příčiny a stala se zdrojem špinavého filmového byznysu," píše o filmech Strašáci a Vysvobození, str. 168), ale současně podrobně vylíčil jejich děj včetně doslovných citací kompletních scén.

     Vznikl tak zvláštní paradox - Kapralov napsal knihu, aby ony filmy ideologicky rozcupoval a odhalil, jak jsou špatné - a v nás, pečlivých čtenářích, vyvolal nezřízenou touhu všechny ty filmy vidět, protože nám bylo jasné, že když na ně tenhle hyperbolševik dští oheň a síru, musí ve skutečnosti jít o opravdické skvosty (což jsme si ověřili o pár let později, kdy bolševici šli do řiti a my ty filmy fakt viděli). Kolem těch Kapralovem nejhaněnějších titulů jsme pak vytvořili skutečný kult - vidět Strašáky, Vysvobození či Mechanický pomeranč bylo pro mne snad ještě důležitější než zbavit se panictví...

     Jaké pak bylo mé štěstí, když mi v polovině osmdesátých let přišel pohled od přátel z Hradce Králové, že se mám v konkrétní datum večer stoprocentně dostavit na návštěvu. Přátelé chytali polskou televizi a protože ta byla už od dob Solidarity zkažená, semtam v noci odehrála film, ze kterého by se proslulý filmový "kritik" z Rudého práva Jan Kliment (omlouvám ten výraz, ale nemohu jinak) posral... Ač v textu vzkazu film nebyl (záměrně) jmenován, šestým smyslem jsem vytušil, že jde o Strašáky (vážně šestým smyslem - podobné nadšení a pobídku k okamžitému nasednutí do vlaku by ve mně tenkrát vyvolalo i dalších padesát jiných filmů). A tak jsem tehdy Straw Dogs viděl poprvé. A protože podobné zážitky si člověk v paměti nese celý život, nedivte se, že o 15 let později mým vůbec prvním diskem z regionu 1 (po pořízení "multiregionálního čipu") byl právě Peckinpahův opus magnum.

     Dnes už samozřejmě nejde o film českému divákovi neznámý. Uvedla ho Česká televize, bohužel však v ořezu do 4:3 a navíc v dabingu, což je tradiční cesta, jak libovolný film zlikvidovat. Film byl uveden pod názvem Strašáci, což pro změnu spolehlivě smazává jeho původní význam - anglický název Straw Dogs ("slamění psi", ale též "bezzubí hlídači") vychází z citátu čínského filosofa Lao-c´: "Nebe ani země neznají lásku k člověku a chovají se ke všem bytostem jako k travám a zvířatům," přičemž poslední dva znaky lze v čínštině číst i jako "ke slaměným psům". O této bez-morální loutkovitosti světa ostatně jsou všechny nejlepší Peckinpahovy filmy, v nichž bývá vrozená krutost vlastní všem postavám příběhu a je jen otázkou času, kdy se naplno projeví.

     Strašáci jsou ale v Peckinpahově filmografii opravdu jedineční - v žádném jiném filmu se mu nesešel tak skvělý scénář (introvertní americký matematik David se přestěhuje s manželkou na samotu na anglickém venkově, žertíky ze strany místních mladíků díky Davidově "měkotě" postupně přerostou až ve znásilnění jeho manželky a vše nakonec vyústí v krvavou řež, kdy David metodicky "vyrovná účty" prostřednictvím tak sofistikovaných propriet jako je brokovnice, rozžhavený olej a past na medvědy) s tak nepřehlédnutelnou režijní bravurou (zpomalené záběry vypjatých dějových okamžiků opravdu nevymyslel Tarantino ani John Woo!), nemluvě o typově skvělé herecké volbě (Dustin Hoffman).

     Na závěr vás ale samozřejmě neušetřím ani přímo orgiastického Kapralovova výkladu filmu: "Někteří západní kritici spatřují ve filmu Peckinpahovu narážku na takzvanou mlčenlivou většinu USA, režisérovo varování všem, kdo se opováží ohrozit tuto ´oporu demokracie a humanismu´: podívejte se, je tichá a mlčenlivá, ale doutná v ní pekelný oheň. Bylo otevřeně poukazováno i na to, že film nepokrytě ospravedlňuje zvěrstva, jichž se dopouštěly americké intervenční síly ve Vietnamu."

     Technicky je na disku vidět, že patří mezi "pionýry" na americkém trhu s DVD (je vydán v digitálním dávnověku před čtyřmi lety...) - nemá menu, neobsahuje žádné bonusy, obal obsahuje minimum údajů. I přesto je ale obraz filmu velice slušný a ani zvuková stereo stopa nijak neurazí.

     V českých obchodech si dnes můžete vybrat hned ze dvou warnerských vydání Vymítače ďábla (1973) Williama Friedkina. Už tři roky se zde prodává klasická verze filmu, odpovídající podobě, ve které byl film v roce 1973 premiérován v Americe (tento disk mimochodem distributor zařadil mezi zlevněné tituly, takže se dá koupit za vskutku lidových 500 Kč). Těsně před Vánoci 2001 se pak na DVD objevila i rozšířená verze filmu, odpovídající novému sestřihu, který měl v témže roce celosvětovou obnovenou premiéru v kinech.

     Kolem filmu se obecně tradují dva zásadní omyly. Ten první (šířený těmi, kteří film nikdy neviděli a vycházejí pouze z jeho názvu) přiřazuje Friedkinův opus k thrillerům s duchařskými prvky z kategorie filmových "béček", ten druhý zamlžuje vztah režiséra k oběma verzím a chybně vydává novou verzi za tzv. director´s cut. Nyní alespoň stručně k oběma omylům.

     Stavět do jedné řady Friedkinův mistrovský film s jeho připitomělými pokračováními ("dvojka" v režii J. Boormana, "trojka" W. Blattyho) či epigony ("Omen" atd.) je nedopatření asi takového kalibru, jako kdybyste napsali (vyhnáno ad absurdum), že Tarkovského "Solaris" patří do kategorie sci-fi filmů společně s japonským filmem "Gappa" a americkým "Dnem nezávislosti". Friedkin totiž netočil thriller a to poslední, oč mu šlo, byla senzacechtivost - pouze pochopil nad četbou knižní předlohy, že mu příběh "posedlé" Regan otevírá možnost vykroužit působivou metaforu mnohoznačnosti moderního světa a neuchopitelnosti Zla jako takového. I samotný "vymítačský" motiv je mimochodem ve filmu až druhotný a pokud by měl mít snímek nějakého "hlavního hrdinu", pak jím bezesporu je kněz Damien Karras a jeho trauma ze ztráty víry a z neschopnosti postarat se o vlastní matku... Celý film je vůbec (v původní verzi z roku 1973) dráždivě mnohoznačný a vzpírající se jednoznačným výkladům, připomeňme třeba jen zdánlivě nedůležitou postavu majordoma Karla (např. v epizodě jeho střetu s opilým režisérem Burkem) či objevení se sošky vykopané v Iráku pod schody vedle Burkova mrtvého těla, které napovídá, že otec Merrin je utajeným aktérem příběhu již dávno před "vymítáním"...

     Co se pak týče vztahu obou verzí snímku, pak označení director´s cut rozhodně nepatří nové prodloužené verzi z roku 2001. Ta svou větší akčností a doslovností (přidané opakované prostřihy ďábelských tváří, svou konkrétností až téměř na hranici parodie dovedené zjevování se "démona" v domě, "krabí chůze" Regan po schodech atd.) odpovídá nikoliv představám režiséra, nýbrž autora knižní předlohy Blattyho a producentů, kteří si ji nakonec na Friedkinovi vydupali (a je symptomatické, že k úpravám Friedkin svolil až poté, co si jako první vydání na DVD prosadil svůj původní sestřih z roku 1973). Po shlédnutí "producentské" verze naprosto chápu, proč ji Friedkin odmítal, a současně i to, proč se jí producenti tolik dožadovali - film se v ní přizpůsobil vkusu masového diváka, což mělo svůj pochopitelný finanční efekt v tržbách z kin.

     Výše uvedeným charakteristikám obou verzí odpovídá i jejich technické provedení na DVD. Původní Friedkinova verze ponechala hrubší obraz s evidentním "zrnem", vlastním dobové filmové kopii a zvukový mix do DD 5.1 se soustředil pouze na co nejčistší podání dialogů a použité Pendereckého hudby. Verze "2001" oproti tomu obraz zbavila dobové patiny a zvukový mix do 5.1 EX byl v efektových kanálech doplněn prostorovými efekty charakteristickými pro současné mixy akčních snímků (viz příjezd vlaku metra či sekvence s kopáči v Iráku).

Zní-li tedy reklamní slogan na novou "producentskou" verzi "The Version You´ve Never Seen", tedy "Verze, kterou jste ještě neviděli", doporučil bych ji těm přemýšlivějším filmovým fandům číst jako "Verze, kterou jsme snad ani nikdy vidět nechtěli".

     Tvorba významného britského režiséra a kameramana (snímal např. Truffautův film 451 stupňů Fahrenheita) Nicolase Roega byla českému divákovi alespoň částečně zpřístupněna až po listopadu 1989. Z nejzajímavějšího období Roegovy tvorby, datovaného lety 1970 až 1980, uvedla ČT opakovaně jeho debut Performance z roku 1970 (pod zavádějícím titulem Představení) s Jamesem Foxem a Mickem Jaggerem, na VHS se objevil film Teď se nedívej! (Don´t Look Now!, 1973) s Donaldem Sutherlandem a na plátna kin se v rámci Projektu 100 dostala pozoruhodná sci-fi Muž, který spadl na Zemi (The Man Who Fell to Earth, 1976) s Davidem Bowiem.

     První ze zbylých dvou snímků tohoto Roegova nejšťastnějšího tvůrčího období, Špatné načasování (Bad Timing, 1980), nezná nejen český divák - film kdekoli ve světě dosud nevyšel nejen na DVD, ale ani na VHS a neobjevuje se ani v programech evropských satelitních stanic. Druhému dopomohla na DVD firma Criterion, která vydala Walkabout (1970) jako svůj desátý disk v pořadí v roce 1998.

     Walkabout, český "putování", je anglický termín pro dávný zvyk domorodých Australanů (Aboriginců) přerušit dosavadní činnost a vydat se na putování buší. Film líčí příběh dvou sourozenců, čtrnáctileté dívky a jejího malého bratra, kteří po sebevraždě otce na výletě do vnitrozemí zůstanou sami v poušti a pokusí se pěšky dojít k civilizaci, nejprve sami a později, po náhodném setkání, v doprovodu mladého Aborigince, který plní v buši "zkoušku z dospělosti" spočívající v prokázání schopnosti přežít v osamocení.

     Dějově jednoduchý příběh o "putování" naplnil Roeg mnoha významy, od odkazů k "robinsonovské" literatuře o setkání "bílého muže" s "divochy", přes mytologickou rovinu všudypřítomných magických aboriginských obyčejů až k celý film prostupující paralele o "ztraceném ráji", kdy návrat do "civilizace" (fakticky nalezením silnice, přeneseně změnou dívčina chování k domorodému zachránci ve chvíli návratu do světa bílých) není v epilogu ze zpětného pohledu hlavní hrdinky rozhodně tím nejšťastnějším řešením.

     Obrazově je Walkabout fascinující, k působivě zneklidňující atmosféře filmu přispívá i typický Roegův inovativní střih (viděli-li jste Muže, který spadl na Zemi, pak víte, o čem mluvím). Pro českého diváka nabízí snímek i perličku v podobě české věty, která zazní při přelaďování z dívčina tranzistorového rádia...

     Na DVD vyšel film v novém definitivním Roegově sestřihu ("original, unedited director´s cut") a sám režisér osobně dohlížel i na remastering filmové kopie. Ta je na disku prezentována v originálním širokoúhlém formátu 1,77:1 a přes neanamorfní přepis má vynikající kvalitu.