1. ZÓNA
(Tento text původně vznikl u příležitosti vernisáže v rámci setkání SPATu alias Společnosti přátel A. Tarkovského v Kolíně 23.5. 1991. V definitivní přepracované verzi byl publikován ve sborníku Duchovní film na LFŠ v Uherském Hradišti v roce 1994.)
Svítá. Tři muži vnikají a posléze procházejí prostorem zvaným Zóna.
Zóna je místem, které se od okolního umírajícího zdevastovaného světa odlišuje svým zmrtvýchvstáním. Pojem "zmrtvýchvstání" předpokládá projití fází "smrti". Zóna je tedy před světem, má již za sebou to, k čemu se svět teprve řítí. Smrt.
Zóna je srdcem světa a ten se v ní celý zrcadlí. Je v ní v přítomném okamžiku soustředěna jeho absolutní zkušenost: stačí se na patě otočit - a víme vše. Vlevo je poušť a vyprahlé sucho, vpravo sopečný žár Stvoření, pod nohama propast, v týle ojíněná vodní hladina a na obzoru hradba lesa. Země, voda, vzduch, oheň. Zóna je matkou živlů.
V Zóně se stále všechno mění, pulzuje a prostupuje - trvalé zůstává jen chorálové Ticho. Ticho jako hlavní pocit ze Zóny. Ticho zračící klid, pokoru a smíření...
V Zóně jsou konečně i její hluční hosté. Lidé, klopýtající labyrintem omšelých komnat svých niter. Marnotratní synové, poctiví před sebou už jen v jediném - ve strachu ze sebe sama a svého konání. Poutníci, nořící se pozvolna do křišťálově čisté vody Zóny a měnící se... v děti. Snad.
Zóna. Výseč světa. Svět.
Zóna, zaplněná roztodivnými předměty - trávou zarůstají tanky a zbytky lidských těl, pod vodou se válí ikony, injekční stříkačky a mince, v domech s vyhřezlými útrobami se na drátě houpe žárovka a místností štěstí proplouvají ryby. Vše do té doby nesouměřitelné a neladné tu náhle k sobě promlouvá, spojuje se, nedílně k sobě patří. Minulost pohlcuje budoucnost - fragmenty se spojují v Celek.
Všechno je o tomtéž. Zóna. Místnost štěstí. Ikony. Chmýří na tváři. Dívčin pohled, hýbající třemi sklenicemi, až k pádu. Folianty knih. Poutník s vyholenou hlavou. Déšť. Fragmenty téhož. Totéž.
Stalker sestupuje od kolejí a vítá se s Tichem. Pokládá obličej do zahliněné mokré trávy a objímá rukama zem. Z dálky ho táhlým předsmrtným zavytím vítá černý pes.
Stalker je v Zóně. Je šťastný.
2. STALKER
(Tento text byl v definitivní verzi publikován ve sborníku Duchovní film na LFŠ v Uherském Hradišti v roce 1994.)
Hrdinou Tarkovského filmu "Stalker" je člověk, který ke svému štěstí potřebuje Zónu. Zóna je v tomto filmu zvláštním opuštěným místem, ze kterého odešli lidé a kde stopy po jejich činnosti zahlazuje příroda. Zdmi budov prorůstá vegetace, dešťová voda zaplavuje mozaikovou dlažbu a větrem vyvrácené sloupy elektrického vedení se ztrácejí ve změti kořání a trní.
Stalker je v tomto místě šťastný. Je tu sám v naprostém Tichu. Jedinými zvuky jsou poryvy větru, šumění trávy a občasné zavytí psa. Stalker se ponoří do trávy, nasává hořkou vůni hlíny a po vyholené hlavě si nechá lézt mravence. Po dlouhé chvíli se obrátí na záda a hledí do nebe. Na tvář mu padají kapky deště a on slastně přivírá oči.
Večer se Stalker vrací ze Zóny zpět. Za hranicí Zóny začíná civilizace. Chemičky tu chrlí oblaka kouře. Na silnicích je rozježděné bláto. Stromy jsou křivé a holé. Rachotí tu vlaky, skřípají brzdy aut. Stalkerova dcera je mrzák.
Ale Stalker je šťastný. Pomalu chodí mezi vší tou špínou a spouští - a usmívá se. V očích má svoji Zónu. Svoje místo, ve kterém je šťastný. Místo, které mu stačí navštívit jednou za měsíc. Nebo za rok. Nebo za deset let. Podstatné pro něj je to, že o Zóně ví. Že ví, že na něj Zóna čeká. Se Zónou před očima dokáže žít v té spoušti.
Takovou Zónu má každý z nás. Má ji opravdu každý, i když leckdo neví, jak ta jeho vypadá. Kdekdo nad tím ani nepřemýšlí, ale kdyby tak učinil, přijde na to, že z koutku jeho mysli na něj jeho Zóna mrká.
Pro někoho má podobu východu Slunce nad jarní krajinou. Pro jiného podobu chvilkového vidění barevné krásy po marihuanové cigaretě. Pro dalšího podobu svíravého píchnutí u srdce při poslechu Beethovenovy symfonie. Mnozí ji vidí vznášet se nad oltářem v rozptýleném světle z presbytáře. Další jí zahlédnou při prvním kopnutí ještě nenarozeného dítěte...
Zato ti lidé, kteří o svou Zónu přišli, jsou snadno poznatelní. Nemají ji v očích. Často pijí. Nebo jsou na ostatní zlí. Když se k nim Zóna dlouho nevrací, přestávají být z vlastního rozhodnutí lidmi. Umírají.
Jenže i ti, kteří svou Zónu mají, s ní musí jednat s úctou. Hýčkat si ji. Nepouštět jí na denní světlo. Nemluvit o ní. Vždyť jak smutné je konání těch, kteří se rozhodnou přesvědčit ostatní o tom, že jen ta jejich Zóna je ta jediná a pravá! Sami sebe svými výkřiky pak usvědčují z falešnosti. Vždyť Zóna je Zónou právě proto, že každý má tu svou - vlastní, neopakovatelnou, nepopsatelnou.
Jedno mají všechny ty Zóny společné. Jedno nesmírně důležité. To základní. Pomáhají žít v té špíně a spoušti. Jen díky nim jde Stalker v roztrhaných kalhotách rozdrásanou krajinou, před sebou jen písek a popel a za ním stopy až k obzoru, jak hejno lesklých ryb.
3. TECHNICKÉ POZNÁMKY K VYDÁNÍ NOVÉ VERZE FILMU NA DVD
Rusko-belgické konsorcium RUSCICO naplánovalo vydat v letech 2000-2005 celkem 120 klasických "sovětských" filmů (míněny jsou filmy, které byly natočeny na území bývalého SSSR), mezi nimi i všechny snímky, které před emigrací v Rusku natočil Andrej Tarkovskij. V roce 2001 tak vydalo RUSCICO Andreje Rubleva a Solaris, Stalker vyšel na DVD v březnu 2002 a zbylé dva režisérovy filmy, Ivanovo dětství a Zrcadlo, jsou v edičním plánu zařazeny na druhou polovinu roku 2002.
Dosud vydané Tarkovského filmy na DVD jsou dokladem toho, jakých zázraků je schopná současná technika, pokud se dostane k odpovídajícím podkladům. V případě Tarkovského snímků je evidentní, že restaurátoři měli přístup k originálním filmovým negativům a zvukovým mixážním pásům, takže ve výsledku se na DVD tyto filmy dostaly v kvalitě, jakou na dobových kopiích pro kina nebylo možné dosáhnout (o všemožných pozdějších vydáních na videokazetách v Rusku, Evropě i v USA raději ani nemluvím).
Snad jediný rozpor zvolené metody vidím ve zvukovém mixu do Dolby Digital 5.1, kdy u starších filmů ze šedesátých let, natáčených s mono zvukem, zní prostorové "rozprostření" z DVD uměle a místy vysloveně rušivě (více o tom v recenzi britského vydání Andreje Rubleva, které je totožné s ruským vydáním konsorcia RUSCICO). Podobné nebezpečí ale v podstatě hrozí už jen u zatím nevydaných DVD Ivanovo dětství (1962) a Zrcadlo (1974), protože prostorový mix DVD-edice Solaris (1972) je velmi působivý a to, co uslyšíte z reprobeden při DVD-projekci Stalkera, vybočuje z kategorie popsatelné běžnými superlativy.
Nemůžu si pomoci, ale opravdu musím při popisu technických parametrů DVD-vydání Stalkera začít bombasticky - ještě nikdy jsem neviděl tak technicky dokonale (a současně ve vztahu k filmu citlivě) udělané DVD. U obrazu (film je vydán ve formátu 4:3, nejde ale o žádný ořez, protože v tomto formátu byl film natočen) to snad ani nepřekvapí, byť i v tomto případě mě zarazila hlavně jeho neuvěřitelná ostrost... V takto precizním provedení totiž dokonale vynikne nejen Tarkovského hra s barvou, tedy tónové odlišení, které dal jednotlivým epizodám (syrová kontrastní čerň v pasážích odehrávajících se vně zóny, plastická šeď a občasný hnědý tón snových epizod, syrová zemitá barevnost zóny v panoramatických záběrech, při vyvolávání barevně stažené záběry interiérů v zóně, evokující dojem černobíle-barevného filmu), ale vysvitne i kontrast, vznikající ze střetu černobílých a barevných epizod (myslím například na až bolestně krásný první barevný záběr filmu, panorama otevřené krajiny zóny, nastřižené bezprostředně po černobíle snímané jízdě na drezíně). Dodávat, že obraz filmu je naprosto čistý, bez škrábanců a zaregistrovatelných přechodů mezi jednotlivými díly, je na tomto místě snad už zbytečné - již z dříve vydaných DVD víme, že preciznost by si RUSCICO mohlo dát do svého znaku.
Onen zázrak, který dělá ze Stalkera naprostý unikát mezi DVD, se udál při práci na zvukovém mixu filmu. Prostorový remix do DD 5.1 nejen že svými zvukovými parametry odpovídá současnému hollywoodskému standardu, ale neuvěřitelné na tom je, že toto bombastické ozvučení nejen že s dvacet let starým filmem ladí, ale dokonce jeho účinek posiluje. Vybavíte-li si z kina halucinativní efekt dlouhé pasáže jízdy na drezíně do zóny s údery kol o spoje kolejnic, rozechovanými do industriální kakofonie, budete mít alespoň hrubou představu, jakou cestou se zvukový mix DVD-verze ubíral. V celém filmu je zvuk pečlivě rozprostřen do prostoru, do efektových kanálů byly umístěny zvuky odpovídající danému prostředí (v zóně šum řeky, šepot listů ve větru, pád kapek vody na hladinu, zpěv ptáků, vzdálený štěkot psa, mimo zónu houkání sirén, vrzání pantů, vzdálený hluk motorů, tříštění skla) a adekvátního zacházení se dostalo i úžasné Artěmjevově "hudbě", důsledně prezentované ve formě občasného shluku tónů, rozprostřených v prostoru. Kapitolou samou pro sebe je několikerý "zvukový" přejezd vlaku, ve filmu plnící roli předělu (navíc většinou v kontrastu s kratičkým úryvkem klasické hudby), jež je na DVD podán v až brutálně hutné podobě, či epizoda průchodu "mlýnkem na maso", vygradovaná až do totální klaustrofobičnosti. Celý zvukový mix je pak zvukově nesmírně hutný (přirovnání k hollywoodskému spektáklu jsem volil zcela záměrně), na druhou stranu je pro mě až nepochopitelné, že při takovém zvukovém "nasazení" se i při stáří filmu vše odehrává zcela čistě, bez náznaku šumu či zkreslení... Jsem si jist, že zvuková podoba Stalkera vyvolá u některých tarkologických puristů rozpaky, na druhou stranu mým jediným pocitem i z opakovaných projekcí bylo bezmezné nadšení.
4. ODLIŠNOSTI MEZI STALKEREM V KINĚ A NA DVD
Poplašné informace o úpravách DVD-podoby filmu se objevily na webu již začátkem roku 2002 a samotný disk jim dává zapravdu jen zčásti. Pominu-li výše popsaný nový zvukový mix filmu (který sám o sobě může být pro někoho nepřijatelný), nalezl jsem na DVD jen dvě odlišnosti proti verzi známé z kin - první změna se týká "jízdy na drezíně", druhá finálního záběru.
Co se týče drezíny, je do celé pasáže zakomponována nová ("nová" v tom smyslu, že nejde o pouhé zopakování hudby jinde ve snímku použité, ale o originální hudební motiv) Artěmjevova hudba (v kinoverzi filmu je celá pasáž doprovázena pouze rozechovanými údery kol drezíny o spáry mezi kolejnicemi). Jedná se o působivou syntenzátorovou melodii v podobě chorálu, uloženou na pozadí mnohavrstevnaté ruchové stopy, ze které se hudba občas vynoří, aby se vzápětí téměř ztratila. Troufnu si říct, že ten, kdo nezná film "nazpaměť", si změny vůbec nevšimne, protože nejde proti duchu filmu a organicky do něj zapadá.
Změnu ve finální scéně ale zaznamená určitě každý, kdo film alespoň jednou viděl - těsně před před koncem, po pádu sklenice na podlahu, kdy si Stalkerova dcera v detailu položí hlavu na stůl, byla úplně odstraněna citace kratičké pasáže Beethovenovy Ódy na radost (v kinoverzi zanikající právě v rachotu vlaku). V nové podobě je tedy záběr bez jakékoli hudby, ve zvuku je jen odjíždějící vlak vystřídaný úplným tichem pod závěrečným titulkem. Mimochodem, zbylé kraťoučké hudební citace klasiky (Wagner, Ravel atd.) na jiných místech filmu zůstaly beze změny.
Osobně si ale nedovedu představit, že by podobný zásah mohl být ze strany vydavatele svévolný, takže automaticky předpokládám, že vychází buď z dochovaných Tarkovského připomínek k finální podobě filmu (z tvůrčího týmu jsou shodou náhod naživu právě jen zvukař a hudební skladatel Artěmjev) nebo že pokyn k nim přišel ze strany dědiců (opět na základě režisérovy vize). Vystřižení Beethovena mimochodem docela dobře chápu - vzhledem k téměř notorické popularitě skladby (a jejím obvyklým interpretacím) přece jen její citace poněkud zaváněla polopatismem... Ať tak či tak, předpokládám, že časem se důvod změn někde na webu objeví (na DVD samém i v bookletu není o úpravách ani zmínka), a pak budeme moudřejší...
5. BONUSOVÁ VÝBAVA DISKU
DVD je opět bohaté na přidané materiály, byť ne tolik jako třeba Andrej Rublev. Najdeme zde pětiminutovou ukázku z Tarkovského absolventského filmu na VGIKu Válec a housle, a to ve velmi slušné barevné kvalitě a dokonce se zvukem přemíchaným do 5.1 (pokud film znáte, pak jde o pasáž se zahozením chleba a s následným pozorováním demolice domu - myslím, že zcela záměrně byly vybrány právě ty epizody, které režijním stylem nejvíc odkazují k budoucím režisérovým snímkům).
Naprosto unikátní je pětiminutový dokument Paměť (1997), který beze slova komentáře ukazuje dům, ve kterém A.T. prožil dětství a mládí a který se nachází ve stejném stavu jako objekty v zóně (dům prorůstají stromy), to vše propojené s plynule zakomponovanými úryvky ze Stalkera a s doprovodem Artěmjevovy hudby.
Pětiminutovou metráž má i poslední rozhovor s kameramanem Stalkera Alexandrem Kňjažinským (zemřel těsně po natočení), téměř trojnásobnou délku má velezajímavý monolog Tarkovského přítele Rašita Safiullina, který se jako výtvarník podílel na Stalkerovi a na Tarkovského divadelní verzi Hamleta. Na obale disku ani v anoncích na něj není uveden skrytý bonus, kterým je dvacetiminutový rozhovor s Eduardem Artěmjevem, opět věnovaný převážně práci na hudbě ke Stalkerovi (v obraze se pak během povídání objeví řada neznámých záběrů Tarkovského, mezi nimi i při práci ve střižně).
Disk nabízí i nádherné animované menu (ovládání a všechny textové informace si můžete vybrat v ruštině, angličtině či francouzštině), úplné filmografie všech čtyř herců a nejdůležitějších členů štábu a také devět černobílých a jednu barevnou fotografii z natáčení. Při objednávce disku na e-shopu RUSCICO si navíc můžete zvolit mezi verzí v PAL či NTSC a třemi jazykovými verzemi obalu (ruština, francouzština, angličtina). Jedinou vadou na kráse tak je jen opravdu hnusná kresba na přední straně obalu... (otištěno v dubnu 2002)
