České "woodyallenovské pole" bylo dlouho neorané, a je-li dnes alespoň řídce oseté, neznamená to ještě, že opilý řidič za volantem secího stroje nejezdil pod vlivem přemíry vypitého piva šejdrem... Vydavatelská práva k tomu nejzajímavějšímu (sedmdesátá léta minulého století) z tvorby nekorunovaného krále newyorských neurotiků bohužel patří společnosti MGM, a protože její postoj k tuzemskému trhu je už léta rezervovaný, i nadále budeme jednou z mála evropských zemí, kde na DVD nevyšla Annie Hallová (1977), Manhattan (1979) či Září (1987). Při použití kvantifikace je "problém" viditelný ještě zřetelněji - z třiceti pěti filmů, které Woody Allen natočil, vyšlo na "českých" DVD jen osm, navíc z prvních dvaceti položek režisérovy filmografie není na DVD s českou podporou k dispozici jediná. Jen chabou útěchou zůstává, že Allenovy filmy vzniklé v novém miléniu do tuzemské DVD-distribuce doputovaly všechny (obvykle v lokálních edicích navázaných na jejich uvedení v kinech) - bez některých z nich by se totiž bez větších výčitek svědomí asi obešli i režisérovi nejvěrnější fandové (Hollywood Ending). To ale rozhodně neplatí pro (na DVD právě vycházející) snímek Match Point - Hra osudu (2005), kterým se režisér vrátil nejen v plné tvůrčí síle, ale především dokonale "zamimikrovaný". Kdybych totiž dopředu nevěděl, na čí film se dívám, zfleku bych si tipnul, že Alfred Hitchcock vstal z mrtvých - jen legendární poťouchlý tlouštík si dokázal pohrávat s žánrem a utahovat ze zavedených scenáristických zvyklostí tak virtuózně jako Allen, stavící svého "amatérsky zločinného" hrdinu do dlouhého sledu situací hrozících neodvratných prozrazením, aby ho z nich vždy v poslední chvíli vysekal "štěstíčkem", jenž je v reálném životě vlastní jen lídrům levicových stran či prehistorickým veverkám...

     Na první pohled nebylo na v Americe letos na jaře vyšlém boxu Monty Python´s Personal Best nic, kvůli čemu by stálo zato zpozornět - nabídl šest dílů seriálu, odvysílaného letos v zimě televizní stanicí PBS, v němž si každý z pěti žijících pythonů sestavil vzpomínkovou hodinovou epizodu se svými nejoblíbenějšími skeči z legendárního Létajícího cirkusu a dohromady uspořádali i díl věnovaný zesnulému Grahamu Chapmanovi. Zajímavější vše začalo být až o půl roku později, kdy evropská DVD-práva na box získala společnost Sony, a doslova revoluční okamžik přišel v den, kdy stratégové Sony rozhodli jednotlivé disky vybavit i českou podporou - výsledkem totiž bude vůbec první edice alespoň části legendárního Létajícího cirkusu (v rozsahu cca šesti hodin) na česky otitulkovaných DVD. Na rozdíl od většiny Evropy, kde se bude seriál prodávat jen v podobě boxu, se do tuzemské distribuce (listopad půjčovny, prosinec prodej) dostane všech šest disků jen jednotlivě, pod jednotícím označením To nejlepší z Monty Pythonu (jednotlivé disky nesou jména členů skupiny, takže konkrétní názvy budou To nejlepší z Monty Pythonu podle Terryho Jonese atd.), a to v jednotkové ceně 400 Kč za disk. První podzimní měsíc ale bude fandům vynálezců "švihlé chůze" nejen proto doslova zaslíben - stejný distributor (Bonton) v něm totiž na zdejší trh pošle i nové vydání snímku Monty Python a Svatý Grál (1974), lišící se od původní dvojdiskové edice vedle křiklavějšího obalu i rozšířenou bonusovou výbavou (přibyla např. směska z 11 písní z loňského muzikálu Spamalot Erica Idla či soundtrack) a společnost HCE vydá v rekordně krátkém odstupu (pouhé tři a půl měsíce) od premiéry v kinech nízkorozpočtovou "syrovou fantasmagorii" Krajina přílivu (2005) ex-pythona Terryho Gilliama. Věru švihlý listopad, co říkáte?

     Těžko najít podivuhodnější okamžik v dějinách festivalu v Cannes, než bylo před čtvrtstoletím udělení Zlaté palmy tříhodinovému filmu, v němž vystupují výhradně neherci, jehož jedinou "akční" scénou je podzimní zabíjačka a pokud v něm ženské postavy odkládají části oděvu, tak nanejvýš šátek z vlasů... Znáte snad průkaznější důkaz toho, že i ta nejsnobštější srdce mají někde "u dna" zbytek schopnosti nechat se uhranout upřímností, než sklonění se festivalové poroty před pokorně vyprávěnou kronikou, zachycující život několika rodin na pachtýřské usedlosti lombardského venkova na sklonku předminulého století? Olmiho Strom na dřeváky (1978) přitom nenabízí nic jiného než sled každodenních výjevů ze čtyř ročních období, život od východu do západu slunce zaplněný "prací a modlitbou", se strohými dialogy jen tu a tam, v nejméně očekávaných místech, podloženými Bachovou hudbou. Petr Gajdošík na webu Nostalghia.cz popisuje, jak se po projekci Stromu na dřeváky "probral do reality rozsvíceného kinosálu a měl dojem, že zažil znovuzrození, že je náhle někdo jiný, že svět kolem něj je jiný, protože proměněný, skrze duchovní zážitek". Nepřehání - totéž jsem si s Olmiho filmem prožil sám. Není tedy náhodou, že Strom na dřeváky vychází na DVD v "naší" výběrové řadě Netuctové filmy, kterou jsme s Aerofilms zahájili Tarkovského Stalkerem a Andrejem Rublevem - co do intenzity hlubinného zážitku se totiž s oběma "megafilmy" může poměřovat se ctí. Vydání Stromu na dřeváky na DVD má ale v českém kontextu i rehabilitační podtón - je poprvé ke slyšení v bergamském dialektu (před lety se v kinech promítal v italském dabingu), dostal nové, vycizelované titulky Anny Kareninové a na DVD uložený vzpomínkový rozhovor s Olmim, v němž přirovnává natáčení ke kresbě matčina portrétu, je prozářen stejným "zásvětním světlem" jako film sám

     Znám spoustu filmů, které jsou skvělé, znám i pár filmů, které bych bez uzardění označil za geniální, ale neznám mnoho režisérů, u nichž bych za úžasné označil do jednoho všechny snímky z jejich filmografie. Režisérů, kteří neprošli učňovským obdobím či naopak pozvolným rozmělňováním svých vrcholných děl v závěrečné tvůrčí fázi, ale vstoupili do kinematografie jako "hotoví" tvůrci, a otisk génia, bez výhrady a pochybnosti, vtiskli všemu, co ze své režisérské stoličky dodirigovali do finálního sestřihu. Terrence Malick, umanutý vypravěč filmů o "zářivých věcech", mě poprvé uhranul "všeprostupující prostotou" svých Nebeských dnů (1978), iniciačně shlédnutých na tehdy ještě existujícím 70mm plátně, na možnost vidět jeho oslňující debut Badlands (1973) jsem se pak nedočkavě těšil řadu let a k meditativní Tenké červené linii (1998) dodám jen tolik, že ji považuji za nejkrásnější film posledního desetiletí (všechny tři snímky jsou dostupné na DVD s českou podporou). Čekání na jeho nejnovější (pouhopouhý čtvrtý za třicet let režírování) film, Nový svět (2005), mi nejdřív Warneři otrávili vražedným rozhodnutím "odpískat" jeho už ohlášené uvedení v českých kinech, a sotva slíbili alespoň jeho edici na DVD, přišlo zneklidňující uzavření tuzemské warnerské pobočky, které sebou přineslo i úpravy v původních firemních vydavatelských záměrech a tedy další nejistotu. Tuzemští "malickovci" ale mohou nakonec přece jen jásat - obrazově úchvatná režisérova vize o "střetu civilizací", inspirovaná legendou o Pocahontas, se objeví hned v první várce titulů, slibované novým warnerským distributorem, společností MagicBox, na blížící se říjen. Ať už bude pršet, foukat či před volbami mrznout tak, až budou vyskakovat puchejře, jedno vím o letošním říjnu jistě - pro mě bude každopádně zářivý...

     Nechám-li stranou sortu "nesmrtelných", pohybuje se tvorba většiny režisérů, kteří se výrazněji zapsali do "kinematografické paměti", po křivce tvaru obrácené paraboly. Už v jejich raných filmech jsou k postřehnutí záchvěvy budoucí velikosti, následuje tvůrčí zralost v podobě několika mistrovských děl, a pak přichází sestup, charakterizovaný v lepším případě variacemi na sebe sama, v horším sebeparodičností. (Taky jste si okamžitě vybavili Wima Wenderse?) Co si ale počít s režiséry "jediného výstřelu", jejichž tvorba léta nevybočuje z řemeslného průměru, když tu se v jejich filmografii objeví klenot, nesrovnatelný s ničím, co natočili před ním i po něm? A hlavně - vznikají takové filmy ryzí náhodou, či šťastnou konstelací "na place", coby odraz jakéhosi "kolektivního génia" natáčecího štábu? Vzorovým příkladem je jeden z nejkrásnějších filmů posledního desetiletí, vůní doutníkového dýmu nesená newyorská balada Smoke (1995) Waynea Wanga - kdyby v ní totiž absentovala některá ze spolutvůrčích "ingrediencí" typu scénáře Paula Austera, civilní kamery Adama Holendera, pomalé dikce Williama Hurta či dvou písní Toma Waitse, nedostavila by se po jejím skončení ona chvějivá katarze vlastní jen filmům s velkým "F". Byť by ale výše popsané mělo logicky dokládat platnost teze o samospasitelnosti "šťastné štábní konstelace", dosvědčuje Smoke naopak všemocnost náhody - vždyť souběžně vznikající snímek totožného tvůrčího týmu, Vztek (1995), není ničím víc než pouhou přehlídkou (tu vydařených, tu nudících) improvizací... Proto nepřekvapí, že ryzí náhodě můžeme poděkovat i za blížící se vydání obou Wangových snímků na "počeštěných" DVD - od počátku totiž byly tou nejméně důležitou součástí balíku filmů, které musel vydavatel povinně přikoupit k tuzemským DVD-právům na několik tarantinovek...

     V dějinách kinematografie nenajdete projekt podobně výjimečný jako tzv. doinelovskou pentalogii, v níž Francois Truffaut v pěti (během dvaceti let natočených) filmech představil osudy svého alter ega Antoina Doinela od neradostného dětství až po dospělost. Chtít její kompletní počeštěné DVD-vydání by bylo příliš troufalé, vezměme tedy s nadšením zavděk alespoň výmluvným fragmentem v podobě třetí až páté části na discích z Levných knih. Z pentalogie tak sice schází vstupní snímek Nikdo mne nemá rád (1959) a povídka Antoine a Colette z Lásky ve dvaceti letech (1962), z hlediska návaznosti vyprávění ale působí tři v ČR vydané "díly" kompaktně, i díky tomu, že cyklus uzavírající Láska na útěku (1979) obsahuje na šedesát retrospektivních sekvencí ze všech předchozích filmů. Doinelův osud mapují tři česká DVD od jeho čtyřiadvacetin - Ukradené polibky (1968) zachycují první Antoinova zaměstnání a pozvolné namlouvání si dlouhovlasé Christine, Rodinný krb (1970) sleduje první měsíce jejich manželství a již jmenovaná Láska na útěku má ambici osud většiny postav dopovědět z desetiletého odstupu. Především první dva na DVD vydané filmy dávají zřetelnou odpověď na otázku, proč si Truffaut tolik rozuměl s Hitchcockem - jsou totiž totální oslavou filmařiny, kdy z každé scény doslova vyzařuje nadšení, s jakou byla natočena. Oba jsou nesmírně hravé, vtipné, s řadou inscenačních nápadů a obsazené typicky truffautovsky charismatickými herci, třetímu - bilancující Lásce na útěku - pak nebývalou míru "citové autenticity" dodávají retrospektivy s postavami v autentickém dvacetiletém věkovém rozpětí. A mimochodem, něco tak lapidárně vypointovaného a přitom doslova zničujícím způsobem zábavného, jako je scéna konkurzu na prodavače bot v Ukradených polibcích, by asi nedokázal natočit ani Chaplin…

     Psát dnes o filmech natočených v zemi, v níž svého času "zítra znamenalo včera", je sporné i jen ryze gramaticky. Jakým přídomkem totiž označit snímky, vzniklé v tehdejším Sovětském svazu? Ofajfkovat je (po dnešním způsobu) za ruské je nesmysl - vždyť Ivani schlamstli do své širé náruče spoustu národností ne-ruských, a třeba takový Sergej Paradžanov by se označení za ruského režiséra jistě bránil chvaty i hmaty, a to ani nebyl z pořádných kopců, ale jen z kavkazského podhůří. A druhé možné (dobově přesné) označení, sovětský film, je obávám se matoucí generačně - bude onen "čtenářský segment", pro nějž je i Jurský park už jen filmem pro pamětníky, vůbec tušit, o kterou kinematografii běží? Ať ruská či sovětská, ironie dějin je každopádně nezměrná. Vždyť kdyby mi v dobách dospívání, kdy neexistovala strašnější představa, než jít (ó bože, i čtyřikrát ročně!) na školní představení sovětského filmu, někdo prorokoval, že se jednou budu rozplývat nad záměrem začít programově vydávat některé z nich na DVD, poslal bych ho přinejmenším tam, kam si dnes tuzemští vydavatelé chodí pro firemní názvy. Řitka video svou řadou válečné klasiky, sahající od právě vyšlé (dobově průlomové) dvojice Balada o vojákovi a Jeřábi táhnou, přes akčnější" snímky Bojovali za vlast a Hořící sníh až k drtivě osobní výpovědi Jdi a dívej se, každopádně odstartovala nečekaný ediční kreml-boom, gradující nápadem společnosti Urania "upohádkovat" potomky českých ex-svazáků euroasiatským mixem od Princezny na hrášku přes Mrazíka až k Aladinově kouzelné lampě. A anžto ta země měla všechno "nej", nemůže v září nedojít na nejdražší, nejdelší (a chvílemi i nejnudnější) epopej dějin kinematografie, Bondarčukovu Vojnu a mír, v jejíchž bitevních scénách je k vidění sto dvacet tisíc nejhladovějších statistů všech dob.

     Rozhodnutí měsíčníku DiViDi přestat vydávat na "příbalových" DVD české filmy a nahradit je televizními seriály (s Takovou normální rodinkou v čele) vypadá nerozvážně jen na první pohled - to k nám ale jen dolehl trend, který v posledních měsících mění digitální svět. Po totálním zasycení trhu filmy všech žánrů jsou totiž televizní archivy novou dojnou krávou, která je schopna generovat zajímavý zisk. Překvapuje vás to? Vždyť každá generace má dospívání spojené s některou z „televizních oper“, které ji provázely životem tak důvěrně, že ráda za jejich připomenutí obětuje část výplaty (pokud jde o mne, leckteré epizody Jistě, pane ministře jsem viděl i třicetkrát, a bude mi potěšením toto číslo zdvojnásobit)! Český trh je seriály na DVD zasažen (v poměru s cizinou) spoře, i tak je ale výběr pestrý. Vedle hitů (Přátelé, Sex ve městě) jsou k mání i kultivované projekty HBO (Bratrstvo neohrožených, Ze Země na Měsíc), pamětnické počiny (Čtyři z tanku a pes, Sedmnáct zastavení jara), kultovní podívané (Twin Peaks, Červený trpaslík) i obskurnosti (Sandokan), další seriály s českými titulky jsou pak ke koupi v zahraničí (včetně rarit typu tří epizod z Charlieho andílků). Skutečná seriálománie nás ale teprve čeká, vždyť na podzim s českou podporou vyjdou aktuální hitové série Řím, Desperate Housewives či Ztraceni... Orientačním testem vaší připravenosti na nové časy pak může být to, kolikrát jste při čtení uvedených názvů nadzvedli obočí, či se naopak zasnili. Se mnou mohou „velcí bratři“ každopádně počítat - bez mučení přiznám, že zúčastnit se osmi širokoúhlých misí agenta Jacka Bauera v tahu během jediného večera mi bylo potěšením, odhlédnu-li od po čtyřiadvaceti hodinách v čekárně na urologii tolik proklínaného rozhodnutí odkládat čůrací pauzu až do chvíle, kdy svět bude zachráněn.

     Je nad rámec tohoto sloupku řešit, proč v ČR vydávají národní filmovou klasiku na DVD soukromé společnosti (Bonton a FEX), zatímco u našich východních sousedů přímo stát, prostřednictvím Slovenského filmového ústavu (SFÚ). Přijměme tedy české - ryze "cimrmanovské" (a až do roku 2013 zakonzervované) - řešení jako fakt, a jen porovnejme, k jakým výsledkům obě cesty vedou. Meze českého přístupu zná každý, kdo si nějaké DVD s filmem natočeným v éře "české nové vlny" koupil. Protože motivací soukromých společností je zisk, jsou k vydání jednak vybírány snímky s vyšším prodejním potenciálem (komedie), navíc po technické stránce zpracované co nejlevněji - o rekonstrukci obrazu tedy nelze ani uvažovat a výsledkem je DVD v kvalitě "videokazety na placce" (k výrobě bývá často použit master, který posloužil již před lety pro vydání na VHS). Slovenský přístup je opačný - na počátku stálo koncepční rozhodnutí vydat vše důležité z dějin národní kinematografie v technicky i bonusově důstojné podobě, a ač se slovenská "ediční mašina" šine pomalejším tempem, než bylo slibováno, nelze dosud vydané tituly označit jinak než za doslova láskyplně připravené. Po prvních sběratelských skvostech typu Hanákových Obrazů starého světa (1972) či obou verzí Jánošíka (1921, 1962) je aktuálním přírůstkem tzv. Havetta Collection, dvojdisk s nádhernými (a za bolševika samozřejmě trezorovými) filmy "slovenského Marqueze" Ela Havetty Slávnosť v botanickej záhrade (1969) a Ľalie poľné (1972) doplněný o režisérovy školní snímky z FAMU, půlhodinový portrét režiséra a vyčerpávající dokumentaci včetně dobových recenzí. A protože jedinou vadou na kráse slovenských počinů je jejich nepřítomnost v českých obchodech, vezměte zavděk tipem, že většina slovenských e-shopů zasílá disky do ČR bez problémů i na dobírku...

     Neprozradím nic nového, když napíšu, že divácké sympatie k legendární "čtyřce" italských nesmrtelných, kteří svá vrcholná díla natočili v šedesátých letech minulého století, bývají obvykle poskládány do (sestupné) řady Fellini - Pasolini - Visconti - Antonioni. Než se můj vztah k nim ustálil na pořadí přesně opačném, prošel několika drobnými proměnami, o nesesaditelnosti Michelangela Antonioniho z piedestalu jsem měl ale jasno už od iniciačního setkání se Zatměním (1961) v klubovém kině. A "záchytné body" v antonioniovském vizuálně vycizelovaném vesmíru pak už jen přibývaly - kupodivu ani ne tak adorovaná Zvětšenina (1965), ale o to víc třeba z hlavy nevypuditelné obrazy liduprázdných sídlištních planin v již jmenovaném Zatmění, uhrančivý odlesk "widescreenové Ameriky" v Zabriskie Point (1969) či prostota kostelní epizody z povídkového filmu Za mraky (1995). Vzhledem k mimoběžnosti Antonioniho filmů vůči typickému divákovi je ale přinejmenším zvláštní, že jejich počet na v tuzemsku prodávaných DVD postupně narostl na aktuálních šest položek. Ke starší trojici Zvětšenina, Za mraky a Eros nejprve na začátku prázdnin přidala společnost Levné knihy studii odumírající lásky Noc (1960) a z linie režisérovy tvorby se poněkud vymykající Výkřik (hrdinou není obvyklý "znuděný zahnívající buržuj", ale dělník), na začátku srpna pak Bonton do půjčoven (a v září do prodeje) pošle nádherný snímek Povolání: reportér (1975), drásavou studii o (ne)zaměnitelnosti lidské identity s Jackem Nicholsonem v životní roli. Ať ale dumám jak chci, počet šesti Antonioniho "těžkých" a komerčně nezajímavých snímků na DVD s českou podporou je pro mě stále něčím podobně nevysvětlitelným jako způsob, kterým v legendární finální scéně Povolání: reportér kamera Luciana Tovoliho "projde" skrz zamčenou okenní mříž...