Kdybych já byl replikantem - a netvrdím, že jím jsem! - na svého stvořitele bych se na rozdíl od Roye Battyho nezlobil. Ve Scottově snímku Blade Runner (1992) označuje termín replikant robota, jemuž je kvůli usnadnění jeho zvládání umělá identita zatajena a jehož "životnost" je (coby bezpečnostní pojistka) omezena na 4 roky. Replikantům jsou dokonce implantovány falešné lidské vzpomínky, aby o svém přiděleném "já" nepochybovali. "Světlo, které svítí dvakrát tak silně, svítí polovinu času," tak zní útěcha, jíž se Royovi dostane od svého strůjce, když k němu přijde žádat o prodloužení času, který mu byl pro pobyt "na světě" vymezen. Roye tím ještě víc rozzuří.
     Kdybych já byl replikantem, na svého stvořitele bych se nejen nezlobil, ale byl bych mu vděčný - na rozdíl od Roye Battyho totiž ve svých (implantovaných?) vzpomínkách nalézám i takové, v nichž se opakovaně smím kochat dokonalostí filmu Blade Runner. V jiných, ještě příjemnějších, o něm dokonce i píši a snažím se formulovat to, co mě na něm už léta fascinuje. Filmy, odehrávající se v budoucnosti, mají tendenci stávat se s přibývajícími roky od natočení směšnými, především co do "věrohodnosti" zobrazení budoucnosti. S uplývajícím časem od premiéry se totiž čím dál zřetelněji rozevírají nůžky mezi tím, jak si scenáristé budoucnost představovali a tím, jak doopravdy vypadá. Výjimečnost Blade Runnera je v tom, jak se ze standardního procesu "zesměšnění realitou" dokáže vymanit - on se naopak tím víc, čím se k "době děje" přibližuje (snímek se odehrává v listopadu 2019), stává reálnějším, protože chod a podoba světa jakoby se obrazům z filmu připodobňovaly. A nemám teď na mysli jen samu vizi chladné, špinavé a do smogu vnořené civilizace, kterou vykresluje, ale i stovky drobných detailů, od designu aut, interiérů, oblečení a účesů, přes hemžení lidí všech ras na ulicích až k překvapivě trefnému vystižení všudypřítomnosti monitorů, od těch počítačových až k obřím reklamním. Blade Runner je... vizionářský.
     "Všechny ty chvíle se ztratí v čase jako slzy v dešti," odříkává v závěru filmu Roy svůj smířený epitaf, konečně vysvobozený od dilemat své replikantské existence. Kdybych já byl člověkem - a netvrdím, že jím nejsem! - Royovi bych jeho replikantství vlastně záviděl. Nebylo by snad žití s některými našimi lidskými vzpomínkami snazší, kdyby byly jen implantované, a nezachycovaly tedy to, co se doopravdy stalo?