Studenti filmové režie na amerických univerzitách by měli mít (pod pohrůžkou bičování) zakázáno sledování filmů Martina Scorseseho a těch, v nichž používá steadicam, obzvlášť. Proslulá několikaminutová "bezstřihová" scéna z Mafiánů (1990), zaznamenávající průchod mladého gangstera a jeho dívky (se sledující kamerou "za zády") od auta parkujícího u vchodu do nočního klubu skrz jeho útroby a nakonec přes nabitý sál až k protekčnímu stolu pod pódiem, natočená v jediném nepřerušeném záběru, se totiž adeptům režisérského řemesla natolik vryje do paměti, že se ve svých prvních filmech obvykle soustředí jen na snahu ji trumfnout.
Paul Thomas Anderson se o to v Hříšných nocích (1997), rozdováděně vyprávěné kronice ze zákulisí pornobranže Ameriky sedmdesátých let, pokouší hned v otevírací sekvenci, aniž by si uvědomil, že to, co má v Mafiánech niterné opodstatnění (onen triumfální průchod nočním klubem věrně tlumočí úžas hrdinovy dívky z vysněné "princeznovské" role, v níž se náhle ocitla), je v jeho provedení sice virtuózní, ale přesto jen řemeslné cvičení, nespojité s vyprávěným příběhem.
Andersonův snímek má ale naštěstí přednosti, které režisérův sklon k sebepředvádění dokáží přebít. Divákovu pozornost Hříšné noci bezproblémově udrží po celou dobu dvouapůlhodinové projekce už jen kvůli rekonstrukci interiérů, aut, oblečení, účesů i životního stylu "báječných sedmdesátých" - zpřítomnění let, kdy se žily "discopříběhy", je natolik filigránsky pečlivé, že objevit se mezi hrdiny John Travolta v kalhotách do zvonu, zfleku si Andersonův film spletu s Horečkou sobotní noci (1977). Nepsáno s ironií, ale jako hold!
Po konstatování, že slyšet z plátna po letech písničku Sunny od Boney M doopravdy bolí (ehm, obzvlášť když se uřeknete, že kdysi byla perlou vaší domácí diskotéky), tak zbývá už jen dodat, že Hříšné noci jsou proklatě "koukatelný" film, a to říká člověk, který je na vše, co P.T. Anderson natočil po nich - manýristickou a hysterickou Magnoili obzvlášť! -, až zuřivě alergický. Požitek z jejich sledování proto nedokáže zkazit ani "kutilská" práce, odvedená při přípravě disku vydavatelem. Nebo že by se v několika desítkách překlepů a hrubek v českých titulcích skrýval rafinovaný záměr názorně gramotnému divákovi přiblížit vnitřní svět hrdinů filmu, jež jsou sice v lecčems nadmíru obdařeni, zato s intelektem na štíru?