ZÓNA *** netuctové filmy (nejen) na DVD

Andrej Rublev

ZÓNA - hlavní strana
ZÓNA E-SHOP TEXTY RECENZE KONTAKT
ZÓNA - hlavní strana
Prbn.cz :: sociln s pro zpravodaje z ulice

Barva grantovho jablka - film Sergeje Paradanova - objednejte si esk DVD

ZNA :: E-SHOP - objednejte si esk DVD

TEXTY
Na této podstránce najdete "zásadní" text Duchovní film, ve kterém jsem se pokusil vymezit ryze osobní kategorii filmů a vysvětlit, co mě na nich zajímá. Vznikl v roce 1994 u příležitosti stejnojmenného cyklu na LFŠ. Texty označené Region free a DVD.RX vycházely coby sloupek v tištěné verzi týdeníku Reflex.


 
 

18.10. 2018

A jeho filmy

     Některá výročí si zaslouží být připomínána, a jedním takovým je letos uběhlých deset let od vydání první filmové monografie nakladatelství Casablanca se souslovím "a jeho filmy" v názvu. Prvním vydaným titulem této řady (nazvané "Filmoví tvůrci") byla v roce 2008 kniha Ingmar Bergman a jeho filmy z pera Jesseho Kalina, až do současnosti poté v ročním či dvouletém intervalu následovaly svazky Krzysztof Kieslowski a jeho filmy Marka Haltofa, Sam Peckinpah a jeho filmy Zdeňka Hudce, Hugo Haas a jeho (americké) filmy Milana Haina, Akira Kurosawa a jeho filmy Luboše Ptáčka, Miklós Jancsó a jeho filmy Zdeňka Hudce a Pier Paolo Pasolini a jeho filmy Maurizia Viana. Při této příležitosti se sluší dodat, že edice "Filmoví tvůrci" je ve skutečnosti ještě o pět let starší - zakladatel Casablancy, nakladatel Václav Žák, ji totiž vymyslel už v době, kdy působil v nakladatelství Orpheus, které v ní stihlo vydat svazky Alfred Hitchcock a jeho filmy Robina Wooda a Lars von Trier a jeho filmy Petera Schepelerna, oba připravené ve stejné grafické úpravě jako ty následující z Casablancy. Ti, kdo si řadu "Filmoví tvůrci" kompletují, tedy mají doma již devět svazků, z toho dva vydané nakladatelstvím Orpheus a sedm vydaných Casablancou. Pokud nedojde k nějakému překvapení, bude v následujících letech jubilejním desátým svazkem řady "Filmoví tvůrci" jeden z dvojice momentálně připravovaných titulů - buď Paul Verhoeven a jeho filmy Zdeňka Hudce či Eduard Grečner a jeho filmy Milana Cyroně.

DVD.RX (Reflex č. 5/2008): Titulkové boogie

     Studenti filmové režie na amerických univerzitách by měli mít (pod pohrůžkou bičování) zakázáno sledování filmů Martina Scorseseho a těch, v nichž používá steadicam, obzvlášť. Proslulá několikaminutová "bezstřihová" scéna z Mafiánů (1990), zaznamenávající průchod mladého gangstera a jeho dívky (se sledující kamerou "za zády") od auta parkujícího u vchodu do nočního klubu skrz jeho útroby a nakonec přes nabitý sál až k protekčnímu stolu pod pódiem, natočená v jediném nepřerušeném záběru, se totiž adeptům režisérského řemesla natolik vryje do paměti, že se ve svých prvních filmech obvykle soustředí jen na snahu ji trumfnout.
     Paul Thomas Anderson se o to v Hříšných nocích (1997), rozdováděně vyprávěné kronice ze zákulisí pornobranže Ameriky sedmdesátých let, pokouší hned v otevírací sekvenci, aniž by si uvědomil, že to, co má v Mafiánech niterné opodstatnění (onen triumfální průchod nočním klubem věrně tlumočí úžas hrdinovy dívky z vysněné "princeznovské" role, v níž se náhle ocitla), je v jeho provedení sice virtuózní, ale přesto jen řemeslné cvičení, nespojité s vyprávěným příběhem.
     Andersonův snímek má ale naštěstí přednosti, které režisérův sklon k sebepředvádění dokáží přebít. Divákovu pozornost Hříšné noci bezproblémově udrží po celou dobu dvouapůlhodinové projekce už jen kvůli rekonstrukci interiérů, aut, oblečení, účesů i životního stylu "báječných sedmdesátých" - zpřítomnění let, kdy se žily "discopříběhy", je natolik filigránsky pečlivé, že objevit se mezi hrdiny John Travolta v kalhotách do zvonu, zfleku si Andersonův film spletu s Horečkou sobotní noci (1977). Nepsáno s ironií, ale jako hold!
     Po konstatování, že slyšet z plátna po letech písničku Sunny od Boney M doopravdy bolí (ehm, obzvlášť když se uřeknete, že kdysi byla perlou vaší domácí diskotéky), tak zbývá už jen dodat, že Hříšné noci jsou proklatě "koukatelný" film, a to říká člověk, který je na vše, co P.T. Anderson natočil po nich - manýristickou a hysterickou Magnoili obzvlášť! -, až zuřivě alergický. Požitek z jejich sledování proto nedokáže zkazit ani "kutilská" práce, odvedená při přípravě disku vydavatelem. Nebo že by se v několika desítkách překlepů a hrubek v českých titulcích skrýval rafinovaný záměr názorně gramotnému divákovi přiblížit vnitřní svět hrdinů filmu, jež jsou sice v lecčems nadmíru obdařeni, zato s intelektem na štíru?


DVD.RX (Reflex č. 3/2008): Peklo hezké, české

     Máte svou osobní představu pekla? Moje je docela jednoduchá - sedím v kině, pevně připoutaný k židli, víčka mám (stejně jako Alex v Kubrickově Mechanickém pomeranči) roztažená svorkami, abych nemohl zavřít oči a na obří plátno mi kolem dokola promítají jen samé nové české filmy. (To byla ta optimističtější varianta pekla - v té horší mi z nich pouští jen smyčku vybraných scén, v nichž "hraje" Aňa Geislerová.)
     No schválně, zkuste si sami pro sebe vyjmenovat Filmy (záměrně psáno s velkým F), které zůstanou v paměti z posledního českého dvacetiletí. Filmy, které snesou označení za "počin" (i v mezinárodním kontextu). Filmy, které za dalších 30 let, až někdo napíše dějiny české kinematografie přelomu století, budou určitě jmenovány jako výjimečné. Seznam je to v mém případě krátký. Tycův Vojtěch, řečený sirotek (1989), Václavovy Paralelní světy (2001) a Marian (1996), Reifova Postel (1998), Švankmajerovo Něco z Alenky (1988). Ať lovím v paměti jak chci, nenacházím víc než pět, možná šest filmů za dlouhatánských dvacet let. A proti tomu mnoho desítek - vlastně stovek - takových, z nichž nešlo než po pár minutách úprkem utéct, protože jejich sledování by bylo ztrátou času, ba v řadě případů doslova fyzicky bolelo...
     Nedivte se tedy, že mám loňský rok tak silně spojen se zážitkem z filmu "o třech puberťačkách", který nejen že jsem dokoukal bez žaludečních problémů, ale povedlo se mu od prvních scén vtáhnout mě do "příběhu" a přinutit přemýšlet o něm ještě dlouho po závěrečných titulcích. A je mi vážně úplně jedno, že Pusinky (2007) Karin Babinské mají pár nedotažených okamžiků a menší sevřenost, než by jim dokázal vtisknout zkušený dramaturg - je to totiž až "nečeský" film díky papírem nešustícím dialogům a přirozeným hereckým výkonům, který chce cosi sdělit (a dokáže to!) a nabízí něco, co současným tuzemským filmům tak zoufale chybí - až bolestně svíravou upřímnost...
     Nedávno vydaný disk s Pusinkami pak nese stejný pel nadšeného zaujetí jako film sám - v bonusové sekci servíruje až vzorově holčičkovsky nesoustředěný film o filmu, stylový videoklip (se zpěvačkou, ehm, k opusinkování) a hlavně osobitý režisérčin komentář, odmluvený s kadencí téměř scorsesovskou. Viděno střízlivě - do mé osobní představy nebe sice Pusinky nedosáhnou, měl-li bych být ale právě jimi mučen, pak sem s očními svorkami!


DVD.RX (Reflex č. 1/2008): Slzy v dešti

     Kdybych já byl replikantem - a netvrdím, že jím jsem! - na svého stvořitele bych se na rozdíl od Roye Battyho nezlobil. Ve Scottově snímku Blade Runner (1992) označuje termín replikant robota, jemuž je kvůli usnadnění jeho zvládání umělá identita zatajena a jehož "životnost" je (coby bezpečnostní pojistka) omezena na 4 roky. Replikantům jsou dokonce implantovány falešné lidské vzpomínky, aby o svém přiděleném "já" nepochybovali. "Světlo, které svítí dvakrát tak silně, svítí polovinu času," tak zní útěcha, jíž se Royovi dostane od svého strůjce, když k němu přijde žádat o prodloužení času, který mu byl pro pobyt "na světě" vymezen. Roye tím ještě víc rozzuří.
     Kdybych já byl replikantem, na svého stvořitele bych se nejen nezlobil, ale byl bych mu vděčný - na rozdíl od Roye Battyho totiž ve svých (implantovaných?) vzpomínkách nalézám i takové, v nichž se opakovaně smím kochat dokonalostí filmu Blade Runner. V jiných, ještě příjemnějších, o něm dokonce i píši a snažím se formulovat to, co mě na něm už léta fascinuje. Filmy, odehrávající se v budoucnosti, mají tendenci stávat se s přibývajícími roky od natočení směšnými, především co do "věrohodnosti" zobrazení budoucnosti. S uplývajícím časem od premiéry se totiž čím dál zřetelněji rozevírají nůžky mezi tím, jak si scenáristé budoucnost představovali a tím, jak doopravdy vypadá. Výjimečnost Blade Runnera je v tom, jak se ze standardního procesu "zesměšnění realitou" dokáže vymanit - on se naopak tím víc, čím se k "době děje" přibližuje (snímek se odehrává v listopadu 2019), stává reálnějším, protože chod a podoba světa jakoby se obrazům z filmu připodobňovaly. A nemám teď na mysli jen samu vizi chladné, špinavé a do smogu vnořené civilizace, kterou vykresluje, ale i stovky drobných detailů, od designu aut, interiérů, oblečení a účesů, přes hemžení lidí všech ras na ulicích až k překvapivě trefnému vystižení všudypřítomnosti monitorů, od těch počítačových až k obřím reklamním. Blade Runner je... vizionářský.
     "Všechny ty chvíle se ztratí v čase jako slzy v dešti," odříkává v závěru filmu Roy svůj smířený epitaf, konečně vysvobozený od dilemat své replikantské existence. Kdybych já byl člověkem - a netvrdím, že jím nejsem! - Royovi bych jeho replikantství vlastně záviděl. Nebylo by snad žití s některými našimi lidskými vzpomínkami snazší, kdyby byly jen implantované, a nezachycovaly tedy to, co se doopravdy stalo?

Region free (Reflex č. 2/2007): Nalezeno ve zdech

     Pan Čou vypráví: "Kdysi dávno, když měl někdo tajemství, našel strom, vydlabal do něj díru, do ní tajemství zašeptal, a otvor ucpal bahnem." Režisér Wong Kar-wai ve svém snímku Stvořeni pro lásku (2000) jeden z nejhlubších otvorů prozkoumává a v něm nalezenou minulost zachycuje v "okamžiku nehybnosti" - zaprášenou, ale intenzivní tak, až se propaluje skrz filmové plátno k divákově duši. Ne ale ke každé - úplné přijetí Stvořeni pro lásku je, obávám se, podmíněno divákovou životní zkušeností... Je to totiž film mimo jiné i o tom, jak zvláštně, zničehonic, se umí zrodit láska - den za dnem někoho potkáváte, mluvíte s ním, a aniž byste věděli proč a jak, v jedné vteřině se všechno změní, a vy si uvědomíte, že bez něj nemůžete být. Není k tomu žádný "důvod", nic se od předchozího okamžiku vlastně nezměnilo, oba jste stejní jako dřív, ale náhle stojíte paralyzovaní, a jediné, nač dokážete myslet, je ten druhý. A je to film bolavý, sycený nenaplněností od chvíle, kdy se oba hrdinové, ač svými pravoplatnými partnery podvádění, rozhodnou (vedeni až jakousi hyperionskou zdvořilostí) vzdorovat, a jejich láska se tak realizuje jen v pohledech a gestech. To vše Wong Kar-wai vypráví s nespornou - jak to jen říct - elegancí? Ta zvláštní snovost většiny scén, to, jak jsou hrdinové v záběrech sami, vždy snímáni přes okno, přes roh zdi, přes záclonu, to jejich míjení na schodech, na rozích ulic rozpitých deštěm, v rytmu zapomenuté hudby, která jejich jednání zposvátňuje, takže jejich každodenní gesta díky jejímu podkresu náhle působí sošně, svátečně, až máte pocit, že se díváte na něco osudového už jen kvůli tomu, jak je příběh vyprávěn... Stvořeni pro lásku - film pro ty, kdo už pár dutin ve stromech či zdech, plných kradmo zašeptaných tajemství, ucpali hlínou…

Region free (Reflex č. 1/2007): Losnu či Mažňáka?

     Ještě před rokem šlo v souvislosti s anketou Nostalgické DVD roku 2005 zapochybovat, zda její třetí ročník dává právo použít termín tradiční, před dvěma týdny odstartovaný ročník čtvrtý už ale v tomto ohledu žádné pochyby nepřipouští. Anketa, pořádaná Petrem Gajdošíkem na serveru Nostalghia (www.nostalghia.cz), má bezesporu výjimečné postavení - vzhledem k serióznosti (i čtenosti) pořadatelského webu je totiž jejím výsledkem jediný tuzemský reprezentativní žebříček titulů, které si zaslouží přídomek "netuctové". V prvních dvou ročnících ankety se volilo v jediné kategorii DVD roku, ten první opanovala paramountská edice leoneovky Tenkrát na západě (1968), druhý po zásluze nádherná Kolekce Alfreda Hitchcocka 1 & 2 (1942-1976), vydaná Universalem. Třetí ročník přinesl, v souběhu s tím, jak přibývalo klasických a artových titulů na českém trhu, logické rozšíření z kategorie jedné na čtyři - v těch "odbornějších" získala za Technické zpracování primát Postel (1998) Oskara Reifa, za Bonusovou výbavu bontonský Spalovač mrtvol (1969) Juraje Herze, v "královských" kategoriích zvítězila Kolekce Ingmara Bergmana od Levných knih coby Ediční počin roku a již jmenovaný Spalovač mrtvol byl prohlasován i Filmovým titulem na DVD. Stejné čtyři kategorie jsou k čtenářskému hlasování připraveny (do neděle 7. ledna) i letos, snad jen s tou odlišností, že proti loňsku je množství a konkurence vyšlých titulů nepoměrně vyšší. Vždyť už jen pohled na autorem ankety doporučovanou patnáctku disků v každé ze čtyř kategorií vzorově demonstruje téměř "nesnesitelnou těžkost" volby - zkuste si například z nabízených reprezentativních kolekcí A. Kurosawy, P.P. Pasoliniho, M. Antonioniho, F. Truffauta či S. Peckinpaha vybrat jedinou ediční událost roku tak, abyste si sami před sebou nepřipadali hloupě...

Region free (Reflex č. 51/2006): Altmanovské pa-pa

     Svůj odchod z pozemského světa (20.11.) jakoby si Robert Altman zadal k velkorysému "dotvoření" nějaké kreativní české reklamní agentuře - vždyť den předtím, než zpravodajské servery prozradily zprávu o jeho skonu, vydala společnost Levné knihy v tuzemské DVD-premiéře jeho snímek Kansas City (1996), o týden později se na obrazovce ČT2 objevil (v programu dlouho dopředu naplánovaný) Gosford Park (2001) a v těsném závěsu následovalo sdělení MagicBoxu, že v lednu chystá na DVD režisérův poslední film Zítra nehrajeme! (2006). Shoda je to kuriózní i proto, že co do počtu Altmanových filmů na DVD s českou titulkovou podporou byl jízlivý velikán americké kinematografie ve skutečnosti spíše opomíjen - z více než třiceti položek jeho filmografie jich v ČR zatím vyšlo šest (kromě jmenovaných ještě M.A.S.H., McCabe a paní Millerová, Buffalo Bill a Indiáni, Dr. T a jeho ženy), přičemž jeho nejzásadnější snímky (Nashville, Tři ženy, Prostřihy) nejen že absentují, ale navíc s velkou pravděpodobností v ČR na DVD nevyjdou vůbec. Pokud jde o tuzemské altmanovské "punktum", Levnými knihami ve "stokorunové" edici vydaný snímek Kansas City, musím se udiveně přiznat že nechápu, proč má toto "jazzové retro" tak špatnou pověst (soudě alespoň dle počtu hvězdiček ve filmových databázích a řídkých zmínek o něm v literatuře). Jistě, poněkud ležérně vyprávěná mozaika jednoho volebního dne v Altmanově rodném městě v dobách jeho dětství nemá sevřenost a jedovatost vrcholných režisérových děl, i tak je to ale nadstandardní snímek s výtečnou "křivohubou" Jennifer Jason Leighovou v titulní roli, s několika efektně vypointovanými scénami (např. "volební agitace" Stevea Buscemiho s baseballovou pálkou v ruce) a anti-happyendem tak krutým, že ho nedokázala trumfnout snad ani zpráva o režisérově smrti.

Region free (Reflex č. 49/2006): Jedovatá slina

     Z filmografie Mikea Nicholse je k dispozici na DVD s českou titulkovou podporou více než desítka filmů, a ač jsou mezi nimi i dvě vrcholná díla z jeho nejšťastnějšího tvůrčího období, šedesátých let (mladicky vzdorovitý Absolvent a hellerovsky uštěpačná Hlava XXII), na jeho nejlepší film dochází až nyní. Nichols totiž patří k tvůrcům, kteří nikdy nepřekročili stín debutu, což berte jako konstatování bez hanlivého přídechu, protože ten jeho byl, bez přehánění, famózní. Přepis hry Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové (1966), v divadlech hrané pod názvem Kdopak by se Kafky bál, posbíral na prvotinu nevídaných třináct oscarových nominací (sošek nakonec o pultík zadunělo pět), a protože s každým rokem od natočení vzrůstal jeho věhlas, není divu, že si důstojnou edici na DVD společnost Warner "schovala" až na kulatě čtyřicáté výročí premiéry. Podobně kmenovým titulům věnují hollywoodští majors tradičně pozornost až filigránskou, a tak jsou i dva disky speciální edice Kdo se bojí Virginie Woolfové zaplněny zajímavým materiálem včetně komentářů, dokumentů a dobových rarit (záběry z castingu), zásluhou českého distributora (MagicBox) pak je přebal v češtině a především zajímavá prodejní cena. A film sám? K chirurgicky přesnému popisu jednoho sobotního večera páru, který spolu strávil dvacet let, a vyžívá se už jen ve vzájemném ubližování, Nichols umně využil osobní prožitek herecké dvojice, která k osudům postav na plátně neměla daleko (manželský pár Richard Burton - Elizabeth Taylorová), a tak není divu, že výsledek je biblí těch, kdo poctivě snášejí argumenty proti instituci manželství. Vězte ale, že nám, kdo zbožňujeme luxování a utírání nádobí (ehm… a jejichž texty před odesláním do redakce kontrolují manželky), morálku Nichols svou jedovatou slinou rozhodně nenalomí!

Region free (Reflex č. 48/2006): Zrcadlo

     Málokterý film je tak přesně vystižen svým názvem jako ten, který právě, jako v pořadí třetí snímek Andreje Tarkovského, spolu s Aerofilms vydáváme na DVD. Název nelže - změť jeho scén se opravdu sype jak kousky rozbitého zrcadla, v nichž víří střípky ze života režiséra i jeho blízkých. Zrcadla, které ukazuje nejen obrazy, ale i odrazy - skutečnost, sama o sobě neexistující (skutečnost je přece vždy uložená jen v paměti, v duši!), se v nich přelévá a v tom mihotání splývá realita se snem i minulost s přítomností. Čím starší, tím jsou vzpomínky nespolehlivější, a tak matka může mít jednou tvář manželky, stejně jako váš syn ve vzpomínkách může mít tvář vaší - svět se přece točí kolem dokola, jako had zakouslý do svého ocasu, a unaveně opakuje to, co už bylo tisíckrát přemleto... Zrcadlo není vyprávěno jako příběh, ale vychrleno jako báseň, v níž slova slouží jen jako prostředek ke vstupu "za zrcadlo", kam člověk pohlédnout touží, a současně se toho pohledu bojí. Nemá klasický děj - je to shluk intenzivně "kreslených" obrazů, asociativně spojená tříšť okamžiků jednoho života, jednoho osudu. Zrcadlo má i scény, u nichž se vždy přistihnu, že se mi zastaví dech a sevře mě pocit, že najednou vím, oč v životě jde. Chvilky, v nichž se roztříštěné střepinky "slepí" v celistvou plochu a "dějové" motivy se prolnou a uzavřou. Třeba ten prosluněný záběr na matku, v němž se jí otec ptá, jestli by raději měla kluka nebo holčičku, a ona se tak zvláštně usměje, a v dlouhém detailu jejího obličeje je náhle vše - to, jak ve chvíli prozření dopředu vidí celý život, svůj i dětí, všechno své štěstí i neštěstí, a přijme to. A pak už jen vítr proplétající se travou, osamělá postava ženy ztrácející se v krajině, dětské zahalekání nesené ozvěnou, a kamera couvající do lesa, do šera, do tmy tmoucí...

Region free (Reflex č. 46/2006): Modrooký kolos

     Klasik nelže: časy se mění... Vždyť koho by ještě před necelým rokem napadlo, že tehdy nenápadná společnost MagicBox se čtyřmi vydávanými novinkami měsíčně se transformuje v druhého největšího tuzemského distributora filmů na DVD? Uběhlých dvanáct měsíců ale zatočilo se zdejším trhem důkladněji, než kdysi Indiana Jones s nacisty. MagicBox, který původně nebyl ani příslovečným "černým vzadu", se nejprve domluvil s Paramountem na převzetí distribuce jeho titulů v ČR a když se mu totéž povedlo i s Warnery, povstal kolos, dotahující co do počtu "skalpů" hollywoodských majors léta nedostižný Bonton (ten se aktuálně "stará" o produkci Sony, Foxů, MGM a Universalu). Po zahřívacím letním období ale až listopad ukázal, jaké počty (a skladbu) dovezených titulů od MagicBoxu můžeme čekat. Předznamenává-li tento měsíc skutečně budoucí dění, není na obzoru žádná katastrofa - listopadová distribuční várka MagicBoxu je jednak nečekaně bohatá (devatenáct titulů), a k tomu zručně namíchaná z ingrediencí od blockbusterů typu Mission Impossible 3 (2006) či "vánočně" spakované Kolekce Harryho Pottera až po šestidiskový box s ceněným seriálem Řím (2005) z produkce HBO. Z "historického pohledu" je pak nejzajímavější návrat ke starým dobrým warnerským zvyklostem, kdy firemní stratégové do prodeje v ČR umanutě posílali i klasické tituly bez ohledu na jejich chabý prodejní ohlas - přesně tohle totiž platí pro šestici snímků, mapující počátky kariéry Paula Newmana včetně slavného boxerského dramatu Někdo tam nahoře mě má rád (1956) Roberta Wiseho, špionážního filmu Mackintoshův člověk (1973) Johna Hustona či podle knih Rosse MacDonalda natočených kriminálek Harper (1966) a Návrat Lew Harpera (1975). A vůbec - jak je vlastně možné, že ač se časy mění, přesto zůstávají Newmanovy oči tak neměně modré?




 
seznam článků
 




































































 Optimalizováno pro IE 5.5 (800 x 600)Copyright © 2002 - 2024, Code by Haireus & Content by ZonaEngine: (pre)Bloudil