Vcelku dobrým indikátorem toho, nakolik film překypuje ven z omezených rozměrů českomoravského ďolíku, bývá počet jeho zahraničních DVD-edic. Jsou-li mé záznamy správné, pak rekordmany České nové vlny jsou dva snímky z opačných poloh žánrového spektra - Formanově hořce "socrealistické" studii české povahy Hoří, má panenko (1968) se čtyřmi "zářezy" (včetně dvou zámořských) stačí dýchat na paty jen Jirešova Valerie a týden divů (1970), dosud na DVD vydaná v Americe, Británii a Japonsku (a čerstvě - merci, Bonton!!! - i v ČR). Nevím, je-li to jen má obsesivní představa, ale vždy jsem Jirešův radikální přepis Nezvalovy knihy považoval za kritiky i diváky nedoceněný. Můžou za to zřejmě název, sugerující pohádku pro děti, způsob propagace, stavící na nesmyslném sloganu "poetický horor" a asi i jistá výsostnost výsledného tvaru, dávající šanci si snímek vychutnat především těm připravenějším... Jaromil Jireš spolu s nepřehlédnutelnou spoluhybatelkou Valerie, scénáristkou a výtvarnicí Ester Krumbachovou, pojali snímek jako vhled do snu třináctileté dívky (typově i herecky úžasná Jaroslava Schallerová!), v němž se organicky prolínají světy dětství a dospělosti, nevinnosti a sexuality a především touhy po setrvání v bezčasí dětství s nutkáním vykročit z něj ven, vstříc tolik lákavé (a tolik bolestné) dospělosti. Co do vycizelovanosti tvaru Valerie každopádně patří k nejvytříbenějším klenotům českého filmu a i pisatelé s chladnější hlavou než je ta má by se asi shodli, že hudba Luboše Fišera osciluje na hranici geniality, stejně jako vizuální koncepce snímku, společné dílo Krumbachové a kameramana Čuříka. A ještě jednu silnou stránku Valerie nemohu nepřipomenout - Gracián v hereckém podání Jana Klusáka je bezesporu nejpřesvědčivějším "slizákem" v dějinách české kinematografie...
|