...
Ondřej Štindl: Na Tarkovském v Palachově týdnu
/originál vyšel v EchoPrime 20.1. 2024, text je ale za paywallem, proto ho sem
kopíruji v plném znění/
"V těchto dnech roku 1989 v Praze probíhal tzv. Palachův týden, série
protirežimních demonstrací k výročí sebeupálení Jana Palacha. V normalizačním
Československu do té doby nevídaný úkaz, režim na něj také reagoval na tehdejší
poměry ostře, v jeho sdělovacích prostředcích se objevovala skutečně hnusná
propaganda, zatýkalo se, vyhrožovalo se. Když se člověk tehdy v centru Prahy
nadechl, mohl sice ucítit závan slzného plynu, ale především pocit, že něco je
ve vzduchu. Byly to intenzivní dny. A mezi moje nejintenzivnější zážitky z té
doby patřila návštěva kina. Možná to vypovídá především o mě, ale doufám, že ne
jenom.
V kině Letka (aspoň myslím, že to bylo tohle) na Václavském náměstí
tenkrát dávali film Andreje Tarkovského Oběť, zašel jsem tam na časně odpolední
představení, že se to dílo v Praze tři roky po jeho vzniku vůbec uvádělo, se
dalo považovat za projev velmi zdrženlivé československé "perestrojky".
Tarkovský odešel ze Sovětského svazu a poslední dva filmy natočil na Západě.
Oběť je jeho poslední film, měl rakovinu, když ho natáčel, zemřel nedlouho po
premiéře.
Kluka, který byl zrychlený adrenalinem probouzející se historie, to dílo
důkladně přibrzdilo. Vyprávěné je v hypnoticky pomalém a pro diváka
vyčerpávajícím tempu a v pro Tarkovského charakteristických dlouhých záběrech,
plných alegorických náznaků, odkazů, snovosti a někdy kryptické, ale na
nejvnitřnější úrovni sdělné krásy.
Skupina lidí se na švédském ostrově sejde k oslavě, vede hluboké hovory, z
rachotu prolétávajících stíhaček a zpráv v televizi pochopí, že už "to" začalo,
válka, asi nukleární. Na odlehlém místě se to ale nijak neprojevuje, každý tam
ale zůstává sám se svou tísní. Alexander, hlavní hrdina, prosí Boha, v nějž
nevěří, aby to změnil, aby ta hrůza zmizela, stane-li se tak, vzdá se Alexander
všeho. Zanedlouho mu přítel pošťák naznačí, že by mohla existovat cesta -
bizarní a absurdní - jak apokalypsu odvrátit. Alexander ji naplní a druhý den
ráno je skutečně všechno v pořádku, jako kdyby se nikdy nic nestalo. Alexander
dodrží svůj slib, spálí svůj dům (v pověstném několikaminutovém záběru, který
napoprvé nevyšel a filmová budova se proto musela stavět znovu), přijme roli
blázna a nechá se odvézt do nemocnice. Jeho němotou stižený synek jde zalít
strom, který s otcem zasadili, po dlouhé době poprvé promluví. Film končí
dedikací režisérovu synovi, s nímž se Tarkovský po odchodu nemohl setkat.
"Andrjušovi s nadějí a důvěrou." V kině nás bylo pár, část diváků během
projekce odešla. Ti kdo zůstali, vydrželi až do chvíle, kdy se v sále
rozsvítilo. Starší pán pár řad za mnou se nezadržitelně rozvzlykal, nepřišlo mi
na tom nic zvláštního, taky jsem z kina odcházel otřesený.
V Česku už nějakou dobu probíhá debata o smyslu umění, je trochu únavná. Část
kritiky věří, že v uměleckém díle je potřeba hledat především politické
poselství, pokud možno jednoznačně formulované, pokud možno "správné", že
hodnota umění tkví především v tom, zda dostatečně srozumitelně a přesně
ilustruje nějaké teze, pobízí publikum, aby je přijalo nebo se v nich ještě
spíš utvrdilo. Očekávat od umění něco jiného se pak zdá jako vyprázdněné
estétství a formalismus. Nevím, jak by Tarkovského Oběť z tohohle hlediska v
dnešním diskurzu obstála. Sice se v tom filmu objevuje velké téma doby jeho
vzniku - jaderná válka, ani tak se ale nedá říct, že by Oběť měla nějaké
výrazné společenské poselství, že by divákovi pomohla zorientovat se v
tehdejším světě, zaujmout k něčemu to správné stanovisko, zanalyzovala pro něj
svět a síly v něm působící a všemožné systémové problémy, pomohla mu postavit
se na správnou stranu a bojovat ze správných důvodů za správné věci.
Z kina Letka jsem tehdy neodcházel ani trochu poučený - aspoň ne v tomhle
smyslu. Díky tomu filmu mi svět nepřipadal srozumitelnější, necítil jsem
pobídnutý k nějaké systémové akci, neznamená to, že bych se tím filmem cítil
být pobídnutý nezajímat se. Naopak. Ale ten známý svět, to náměstí, kde
zanedlouho měl zase čpět slzný plyn, jsem viděl nějak jinak a s jinou
intenzitou. Za kulisou probouzejících se dějin jsem vnímal ještě nějakou jinou,
těžce pojmenovatelnou sílu. Snad jsem i trochu jinak vnímal i sebe jako jednoho
z mnoha, kdo se natahují po odpovědi na otázku co to vlastně znamená být na
tomhle světě člověkem. Jednou za čas, za několik let si tenhle film pouštím.
Pořád se na něj dívá těžko, člověk uvyklý rytmu života se vzpírá jeho tempu,
musí se dotlačit k podlehnutí, aby vydržel až k těm posledním slovům. S nadějí
a důvěrou."
