(Původně psáno jako úvodní text ke sborníku Duchovní film, který doprovázel stejnojmenný cyklus filmů uvedených na Letní filmové škole v Uherském Hradišti v červenci 1994. V cyklu byly uvedeny filmy Stalker, Nostalgie, Strom na dřeváky, Koyaanisqatsi, Obrazy starého sveta, Marketa Lazarová, Nebe nad Berlínem a Vojtěch řečený sirotek.)

Očekávané napadení ze svatokrádeže předejdu protiútokem - "duchovní film" jako žánr samozřejmě neexistuje a ani by mě nenapadlo pokusit se ho konstruovat či vymezovat oproti třeba "filmu neduchovnímu". Proto onen otazník v názvu této "programové" stati a proto ona zvýšená frekvence neurčitých přívlastků v následujících řádcích...

To, že se tento termín vůbec objevil, je způsobeno faktem, že nějaký název jeden z cyklů Letní filmové školy mít musí a že ten nakonec použitý byl ze všech nabízejících se nejméně hloupý, nabubřelý a zavádějící. Logická otázka ovšem musí následovat: co tedy spojuje filmy, které jsou v tomto cyklu uvedeny - a pokud něco takového, co je spojuje, doopravdy a prokazatelně existuje, proč na základě toho nelze vymezit "žánr" či alespoň nezpochybnitelný název cyklu?

Pokusím se o zdůvodnění oklikou. Spisovatel Jorge Luis Borges vypráví v jedné ze svých labyrintických povídek o podivném předmětu jménem "Alef". Alef je koule, ve které je - samozřejmě pouze v povídce - soustředěn celý svět. Podaří-li se nám Alef spatřit, uvidíme v jediném okamžiku vše - Alef v sobě totiž koncentruje minulost, přítomnost a budoucnost celého vesmíru. I při chvilkovém pohledu na něj se nám dostane absolutního poznání.

"Alef měl průměr asi dva nebo tři centimetry, ale obsahoval celý, nezmenšený kosmický prostor. Každá věc (například zrcadlo) byla zároveň nekonečný počet věcí, protože jsem ji zřetelně viděl ze všech vesmírných zorných úhlů. Viděl jsem hustě obydlené moře, viděl jsem úsvit i soumrak, viděl jsem lidské zástupy v Americe, viděl jsem stříbřitou pavučinu ve středu černé pyramidy, viděl jsem rozbořené bludiště (byl to Londýn), viděl jsem nekonečné oči, které byly přímo u mne a pátravě se ve mně zhlížely jako v zrcadle, viděl jsem všechna zrcadla na zeměkouli a v žádném jsem se neodrážel...," píše Borges.

Jestli se nemýlím, cosi podobného nazývali středověcí filosofové "iluminací" - Bůh o sobě nechal ze své vůle vědět tak, že přímo oslovil konkrétního člověka a vyjevil mu svou přítomnost i své vědění. Člověk, který by pohlédl do Alefu - či by byl obdarován Iluminací - by tak byl v jediném okamžiku schopen toho, čeho sám o sobě schopen není: absolutního poznání souvislosti věcí.

Háček je samozřejmě v podmiňovacím způsobu. Člověk, který by pohlédl... Člověk, který by byl obdarován... Ale co si mají počít ti, kteří Alef nenacházejí, obdarování se jim nedostává a i když potkají takového, kdo o sobě tvrdí, že obdarován byl, zjistí, že mu scházejí srozumitelné argumenty pro to, aby o svém obdarování dokázal neobdarovaného přesvědčit? Samozřejmě, zjednodušuji. Ale není stejná zásadní otázka zašifrována v Camusově odkazu: "To, co mě zajímá, je vědět, jak se máme chovat, když nevěříme v Boha ani v Rozum?" Vždyť není to právě ona touha po prozření souvislosti dějů světa, která jako perpetuum mobile žene lidské pokolení (navzdory a napříč) komickou spirálou zrození a umírání, objevování a zapomínání, o každodenním pachtění raději ani nemluvě?

Je to touha zvláštní - přinejmenším tím, že má svůj nezničitelný životadárný pohon, nedovolující jí vyhasnout tváří v tvář i těm nejprůkaznějším důkazům Zmaru: iracionální, nezdůvodnitelné a přesto nevyvratitelné Umění. Nezažili jste snad okamžik, kdy vám při podvečerním poslechu Mahlerovy symfonie přeběhl po zádech mučivý svor a vy jste měli na okamžik pocit, že když už se před vámi neobjevuje sám Alef, pak jste alespoň na chviličku nevysvětlitelně šťastní? Tarkovskij by dodal, že od toho tady přece Tvorba alias Umění je. Tvorba jako důkaz existence duchovní bytosti. Jako schopnost komunikace s tím, co nás přesahuje. Tvorba jako to vrcholné, to, k čemu se dá upnout, tvorba jako cesta k Pravdě.

Cyklus "duchovního filmu" je proto sestaven ze snímků, skrze které k nám - nebo alespoň ke mně a k lidem, se kterými se o tom už pár let bavím - jakoby Alef (alias Svět) promlouval. Z filmů, ve kterých se jako v Alefech koncentruje nebývale vysoká míra zkušenosti světa, jenž nás obklopuje. Z filmů, které mají větší vypovídací schopnost než filosofický tlustospis, což je samozřejmé - obejdou se beze slov, vyprávějí prostřednictvím obrazů, v kompoziční stavbě vědomě odkazují na mytologické archetypy, výtvarnou i literární tradici, citují nejvypjatější okamžiky klasických hudebních děl a vše dohromady spojují do podoby "totálního umění", kterým film v jejich podání je.

Díky za ně, jedno komu.

zpět na menu

Georges Meliés - praotec filmové režie

Dnes, kdy filmový průmysl každoročně produkuje ohromné sumy peněz a klípky ze života filmových hvězd plní přední stránky společenských magazínů, mají pro nás vzpomínky na počátky filmu jistý přídech nostalgie. Navíc spousta osobností, které u počátků filmu stály a výrazným způsobem ho formovaly, je dnes takřka zapomenuta. Pojďme tedy na jednoho takového průkopníka zavzpomínat...

V době kdy Georges Mélies vstoupil do filmového podnikání, byl tento druh umění opravdu ještě v plenkách. Většinu celuloidového pásu té doby plnily exteriérové snímky a hlavně dobové aktuality. Vrcholem zábavy byl Lumiérův "Pokropený kropič" a úspěch v kinetoskopech zaznamenával snímek "Svlékání mondénní krásky". Ano, tipujete správně - název snímku je zároveň kompletním popisem děje. Objevovaly se sice první pokusy o filmovou režii, ale většinou nedosáhly valné úrovně. Teprve Georges Mélies se stal prvním skutečným filmovým tvůrcem.

Georges Mélies se narodil roku 1861 v Paříži. Po absolvování studií v Londýně se do francouzské metropole vrátil, převzal otcovu živnost a stal se tak ředitelem Divadla Roberta Houdiniho. Tento malý sál, založený samotným mistrem kouzelníkem, předurčil další Meliésovo směřování. Když se v Grand Café konalo první filmové představení, byl jeho nadšeným účastníkem a po zakoupení projekčního přístroje od londýnského optika se stal i tvůrcem filmů vlastních.

V jeho prvních osmdesáti (!) snímcích, natočených během roku 1896, nenajdeme ještě po originalitě ani stopy. Byly to víceméně kopie snímků Lumiérových a Edisonových. Jeho originalita se projevila až po roce 1897, kdy přistoupil k užívání filmových triků a posléze vybudoval na svých pozemcích za 80.000 franků, filmové studio.

Na první trik přišel, jak už to tak bývá, náhodou. Při promítání filmu, natočeného na jednom z pařížských náměstí, se k jeho velkému překvapení proměnil kolemjedoucí omnibus na pohřební vůz. Po troše přemýšlení se Méliesovi podařilo záhadu přeměny objasnit - při natáčení se zadrhl film v aparátu a další natáčení bylo možné až po chvíli. Provoz v ulicích však na opravu přístroje nečekal a pokračoval dál, takže tam, kde byl před chvilkou omnibus, byl náhle pohřební vůz. Díky této náhodě se z Méliese stal specialista na filmové triky.

Prvním plánovitým využitím triku byl snímek "Zmizení dámy". Natáčení bylo na chvilku přerušeno a dáma zkrátka odešla ze záběru (kouzelník se ovšem nemohl po dobu přerušení ani pohnout). Dalším rozvíjením původní myšlenky byl snímek "Faust a Markétka", kde se dáma mění v ďábla nebo v japonskou vázu.

S postupem času přidával další triky, vycházející především z fotografických montáží a ty se později staly základními prvky filmařské techniky. Dalšími výraznými příspěvky do vývoje filmu bylo první použití kulis, charakteristický střih a využívání jevištních technik - dějové osnovy, líčení, dekorací a strojového zařízení.

K těmto technikám se ovšem Mélies dopracoval až později. Jeho prvním úspěchem se staly "rekonstruované aktuality". Spočívaly, jak už z názvu vyplývá, v tom, že se aktuální události, které nemohly být z pochopitelných důvodů natočeny přímo, přehrály s herci a tak byly později promítány. Došlo dokonce k tomu, že rekonstruovaná aktualita "Korunovace krále Edwarda VII" byla natočena několik týdnů předtím, než se korunovace samotná odehrála. Tedy aktuálnost, kterou se dnešním zpravodajským gigantům nepodařilo překonat.

Postupně se rekonstruované aktuality začínaly čím dál tím více podobat hraným filmům. Mélies zůstával věrný divadelní estetice, takže kamera natáčející děj byla v nehybné pozici, jakoby z ideálního pohledu divadelního diváka v hledišti. Tuto svou metodu neopustil Mélies po celou dobu své kariéry.

Jediným kompletně zachovaným a zároveň nejslavnějším Méliesovým filmem je "Cesta na Měsíc". Scénář vychází z knih Julese Verna a H.G. Wellse. Film vyniká lehkostí, vtipem, fantazií a svéráznou poetikou. Vypráví o cestě astronomů na měsíc, na nějž se dopraví prostřednictvím ohromného děla. Náboj zasáhne měsíc přímo do oka. Střihem se ocitneme na planině, kde cestující opouští svůj meziplanetární dopravní prostředek. V dalších scénách se vyskytuje přehlídka planet a souhvězdí. Posléze jsou cestovatelé zajati obyvateli měsíce, kteří se podobají korýšům. Podaří se jim uprchnout a snést se pomocí padáku zpět k zemi. Celý film končí oslavou vesmírných cestovatelů. Z dnešního pohledu je velmi komický herecký projev všech zúčastněných. Ten je samozřejmě limitován chybějícím zvukem, ale i tak postavy ani chvíli nezůstávají v klidu, neustále pobíhají, hopsají či se jinak pohybově projevují. Tato "herecká metoda" je ostatně typická pro všechny Méliesovy filmy. Film dosáhl fenomenálního úspěchu a byl prodáván ve stovkách kopií. Největšího uznání se mu dostalo ve Spojených státech, kde dokonce umožnil zřízení prvního stálého kina v Los Angeles.

Mélies - povzbuzen úspěchem - v natáčení filmů pokračoval a vyvrcholením jeho umělecké a obchodní kariéry byl snímek "Výbuch sopky Mont Pelé", rekonstruovaný pomocí miniaturních maket.

Postupem času se Méliesovy metody staly zastaralými, jeho další filmy byly spíše prodělečné a pravou katastrofou bylo zničení filmového materiálu z celoročního natáčení cesty po Pacifiku. Díky tomu musel Mélies navždy zastavit výrobu filmu a jeho filmové studio bylo přeměněno na divadlo, ve kterém hrál operu pro předměstské diváky. Bohužel ani toto přetvořené studio se mu udržet nepodařilo - nakonec prodal negativy svých filmů jako surovinu pro výrobu hřebenů, a skončil jako majitel krámku s hračkami v podchodu montparnasského nádraží. Zde zůstal poměrně dlouhou dobu, až byl v roce 1928 objeven novináři a oslavován jako filmový průkopník. Na jeho počest bylo uspořádáno představení, byl vyznamenán a posléze umístěn do domova pro přestárlé, kde roku 1938 zemřel.

O tom, že Méliesův odkaz není zapomenut, svědčí například použití záběrů z "Cesty na měsíc" v klipu skupiny Smashing Pumpkins nebo scéna z filmu "Moulin Rouge" Baze Luhrmanna, ve které se méliesovský Měsíc připojí k duetu Satine a Christiana...

Aleš Herda (kontakt: herda@globalex.cz)

Držte si klobouky: DVD je tady

(Pozn. aut. - Tento text vyšel v týdeníku Kolínský Pres na jaře 2001. Pokusil jsem se v něm shrnout základní informace o DVD tak, aby je pochopil i laik, pro kterého byl termín "DVD" jen shlukem tiskacích písmen. Vzhledem ke stáří textu leckteré údaje v něm - především cenové - již neodpovídají současnému stavu.)

Před deseti lety, hned jak padla železná opona, jsem vyrazil do Mnichova. Vstoupil jsem do slavného hudebního obchodu WOM a začal se prohrabávat tou horou do té doby zapovězených desek. Elpíček i singlů tam měli desetitisíce na ploše odpovídající kolínskému supermarketu Delvita. V prvním patře v koutě jsem objevil i dva malé regály, zaplněné několika desítkami zvláštních malých plastikových krabiček se stříbrnými disky uvnitř. Poprvé jsem tak vzal do ruky věc, o které jsem do té doby jen slyšel jen jako o kuriozitě - hudební CD.
Do stejného krámu jsem se pak dostal až o necelé dva roky později. Byl na první pohled úplně stejný - stejné množství polic napěchovaných hudebními nahrávkami a v prvním patře opět ty dva malé regály. S jediným rozdílem - v těch dvou regálech bylo pár desítek zaprášených desek, zatímco všechny ostatní stojany byly naplněné tisíci těch zvláštních umělohmotných krabiček. Stačily dva roky, aby jedna technologie převálcovala druhou a aby to, co každý nejdřív považoval za drahou kuriozitu, ovládlo trh s hudbou.
Proč o tom píšu? Věřte mi, přesně totéž se právě děje na trhu s filmy. Dvacet let panující videokazetu válcuje nová technologie jménem DVD a tak jako tenkrát, i dnes mají Čechy několikaleté zpoždění.

CO TO JE DVD?
Co je to DVD? Laicky řečeno, film nahraný na disku, který na první pohled vypadá úplně stejně jako hudební cédéčko. Při přehrávání je také stejně jako cédéčko "čten" laserovým paprskem (bezkontaktně), z čehož vyplývá, že se používáním neopotřebovává a umožňuje libovolný počet přehrání ve stejné kvalitě. Od cédéčka se DVD-disk ale zásadně liší tím, že díky menší velikosti záznamových prohlubní se na něj vejde mnohonásobně víc dat - až 15,9 GB.
Co to znamená v praxi? Na jeden DVD-disk je možné nahrát až 8 hodin záznamu, a to v kvalitě, která vysoce převyšuje videokazetu a spolehlivě převálcuje i film na plátně kina. Těžko to popisovat (nejjednodušší je zajít do prodejny a nechat si přístroj předvést v akci), ale obraz z DVD je zcela ostrý a detailní (při spuštění funkce "pauza" se obraz zastaví a na obrazovce máte brilantní barevnou fotografii bez sebemenšího rozostření). Přispívá k tomu i fakt, že před uložením filmu na disk je naprostá většina filmů digitálně vyčištěna (remasterována), z kopie jsou odstraněny šumy a nečistoty a opraveny "vyšisované" barvy, takže i starší filmy (např. nedávno vydaný Most přes řeku Kwai nebo Vertigo, oba z roku 1958) vypadají k nerozeznání od těch současných.
A teď pozor - takto brilantně vypadá film z DVD na každé jen trochu normální televizi. Je samozřejmé, že čím větší obrazovka, případně čím lepší použitá televizní technologie (100 Hz, plochá obrazovka atd.), tím je celkový dojem z filmu lepší, ale DVD film vypadá báječně i na televizi s nejběžnější úhlopříčkou a normální 50 Hz technologií. K všeobecně tradovanému omylu, totiž že ke sledování DVD potřebujete techniku za statisíce korun, bohužel přispívá reklama, která obvykle ukazuje filmy z DVD přehrávané na velkoplošných, nejčastěji plazmových obrazovkách. Nevěřte tomu - kvalitu filmu z DVD si neméně užijete na běžném televizoru Tesla s uhlopříčkou třeba 55 cm.

ZVUK
Superostrý obraz ale není to jediné, co DVD nabízí. Doslova revoluční je i zaznamenávání zvuku v systému Dolby Digital (DD), který umožňuje věrnou prostorovou reprodukci zvuku prostřednictvím šesti reproduktorů (pokud jste někdy byli v nějakém kině vybaveném špičkovou zvukovou dolby aparaturou, pak přesně totéž teď můžete slyšet v obýváku). Laicky řečeno - z každého reproduktoru jde jiný zvuk podle toho, co se právě na plátně odehrává a výsledkem je dokonalá iluze, že jste přesně uprostřed děje (věřte tomu, že když v Jurském parku poprvé zařve Tyrannosaurus, začnou vaši sousedi v paneláku v panice vyskakovat okny ven z bytu).
Samozřejmě, k tomu, abyste zvuk Dolby Digital využili, potřebujete kromě DVD-přehrávače i zesilovač a sadu reprobeden, které investici do "domácího kina" poněkud prodraží. Není to ale podmínka!!! Pokud totiž chcete ušetřit a spokojíte se s běžným mono či stereo zvukem, stačí, když DVD-přehrávač zapojíte přímo do televize nebo do vaší hudební reprosoustavy a pouštíte zvuk skrze ně. Po pravdě řečeno, jestli bydlíte v paneláku, asi vám nic jiného ani nezbyde, pokud se pro sousedy nechcete stát veřejným nepřítelem číslo 1.

FORMÁT
Krom dokonalého obrazu a zvuku je třetí vymožeností DVD možnost vidět filmy v originálním formátu. Snad z návštěv kina tušíte, že například 90 % amerických filmů je širokoúhlých. Pokud vám pak při jejich uvedení v televizi nebo na videu "něco chybí", pak je to polovina obrazu - pro video i televizní uvedení se používají po obou stranách oříznuté kopie ve formátu 4:3 čili 1,33:1 (to je poměr stran televizní obrazovky), čili vidíte v některých případech pouhou polovinu filmového originálu (dva typické širokoúhlé formáty jsou 2,35:1 a 1,85:1, ale existují i filmy ve formátu 2,50:1 či užším, např. nedávno vydaný Ben Hur má formát 2,70:1).
Na DVD je ale v 99 % případů uložen originální filmový formát a vy máte dvě možnosti, jak s ním naložit - buď si pustíte film v originále (na obrazovce televize se vám pak širokoúhlý film zobrazí jako pruh), nebo, pokud nemáte širokoúhlé filmy rádi, přehrávač dokáže film oříznout do plného formátu obrazovky 4:3 (ořízne okraje). Volba, zda chcete vidět film tak, jak ho natočil režisér, či jeho zmrzačenou polovinu, je ale tentokrát jen a jen na vás.

TITULKY
Nenechte se také vylekat tím, že naprostá většina DVD-filmů v obchodech nemá český, ale anglický přebal. Rozhodně to neznamená, že by film nebyl určen pro českého diváka! Kapacita disku je totiž tak velká, že se na jeden disk vejde film v několika dabingových verzích s až 32 sadami titulků a vy si ovladačem zvolíte, kterou jazykovou verzi chcete vidět (chce to příklad - tak třeba film Šestý smysl si můžete pustit v českém či španělském dabingu nebo v anglickém originále s 20 různými titulky včetně českých, německých, francouzských...). Výhoda je jasná - film s jedním obalem a jedním obsahem se může prodávat třeba ve třiceti zemích naráz, což obrovsky zlevňuje výrobní náklady (u videokazet by se muselo vyrábět pro 30 zemí 30 různých dabingových či titulkových verzí se třiceti různými obaly, u DVD se ve všech zemích prodává stejné DVD ve stejném obalu).
Co se týče jazyka, čeští distributoři DVD naštěstí jednoznačná podporují titulkování před dabingem. S výjimkou dětských filmů je 95 % filmů na DVD uváděno s titulky a i většina z těch dabovaných nabízí souběžnou možnost pustit si film v originálním zvuku s titulky.

BONUSY
Na DVD ale nenajdete jen film. Hned v úvodu jsem psal, že na disk se vejde až 8 hodin záznamu, a výrobci toho často využívají. Například na nedávno vydaném DVD Gladiátor najdete film hned ve dvou zvukových verzích (kromě Dolby Digital i ještě kvalitnější DTS), dokument o natáčení, 20 minut natočených, ale z filmu nakonec vystřižených scén, historický dokument o gladiátorech, rozhovor s autorem filmové hudby, kompletní scénář i fotografie z natáčení.
Výbava jednotlivých titulů se samozřejmě liší, jsou i DVD, na kterých je pouze film, ale obecný trend je doplňovat DVD co největším množstvím dokumentů a rozličných bonusů.

REGIONÁLNÍ KÓDOVÁNÍ
Alespoň okrajově by zde měla být zmíněna i problematika tzv. regionálního kódování. Z důvodu autorskoprávních i kvůli odlišným datům premiér filmů v různých částech zeměkoule byl svět rozdělen na 6 regionů a podle těchto regionů jsou jednotlivé DVD-disky zakódovány. V praxi to znamená, že pokud máte DVD-přehrávač zakoupený v Evropě (region 2), nedokážete na něm přehrát disk vydaný v USA (region 1) a naopak. Proto není rozumné kupovat si DVD-přehrávače v zahraničí nebo neznačkové přístroje s nejasným původem, protože byste až doma mohli zjistit, že na nich žádný film koupený u nás prostě nepřehrajete!
Na druhou stranu "kódování" vyvolalo u filmových fandů očekávanou reakci - totiž snahu kódování "nabourat". Proč? Uvědomte si, že na americkém trhu je dnes k dispozici přes kolem 10.000 filmů na DVD, zatímco u nás jen cca 700 a v Evropě cca 4.000. Dochází tak k paradoxní situaci, kdy v Americe vyšla na DVD řada evropských filmů, které ale na v Evropě koupených přehrávačích nelze přehrát (ryze český příklad - v USA např. vyšly na DVD 3 filmy Jana Švankmajera, kódované výhradně pro tamní region 1).
Problém se dá vyřešit dvojím způsobem. Jednak se i u nás dají koupit tzv. multiregionální přehrávače (region free) exotických značek (Nintaus, Labway, Umax), které přehrají libovolný disk bez ohledu na region. Druhou možností je úprava značkového přehrávače, tzv. "čipování" (to ze značkového přehrávače kódovaného pro evropský region 2 udělá přehrávač multiregionální) - bohužel se ale jedná o zásah do "vnitřností" přehrávače, takže přijdete o záruku. (Další podrobnosti o "čipech" najdete v jiném textu na této stránce, odkaz na Petra Jonáše, který se obstaráváním a instalací čipů zabývá, najdete v rubrice "kontakty".)
A když už jsme u "pirátské" tematiky. Všechny značkové DVD-přehrávače mají tzv. macrovision kódování, které znemožňuje zkopírovat si film z DVD na kazetu. I tady ale existuje řešení pomocí přídavného dekodéru, navíc většina region-free čipů macrovision spolehlivě odstraní...

CENA
A konečně jsme u prubířského kamene - tedy ceny DVD-přehrávačů. Je nutné předeslat, že pouštět si doma filmy na DVD můžete hned trojím způsobem. Máte-li výkonnější počítač, stačí přikoupit DVD-mechaniku a filmy si můžete vesele přehrávat na monitoru (po dokoupení TV-karty i na obrazovce televize). Druhou možností je nová herní konzole Sony Playstation 2, která kromě her umí přehrávat i DVD. Obě možnosti jsou však uživatelsky nepohodlné a nesou sebou několik technických rizik (více v rozhovoru s Petrem Jonášem na této stránce).
Klasické stolní DVD-přehrávače během posledního roku a půl o více než 100 % zlevnily a ty nejlevnější typy (včetně některých značkových - např. Philips, Grundig) spadly pod úroveň 9.000 Kč. Uvědomíme-li si, že kvalitní šestihlavý videorekordér stojí kolem 12 až 15 tisíc korun, je cena DVD-přehrávače skutečně pozoruhodná. Navíc není běžně známá ani informace, že všechny DVD-přehrávače umí přehrávat i klasická hudební cédéčka, takže pokud ještě nemáte CD-přehrávač, vyřešíte jednou koupí dva problémy naráz.
Cena DVD-přehrávačů plynule stoupá od 10 tisíc k částkám dvoj až trojnásobným podle vybavení jednotlivých modelů. Dražší přístroje mají větší uživatelský komfort, dovolují přehrávat i "pálená" hudební cédéčka, obsahují dekodéry pro prostorový zvuk apod. Z publikovaných testů ale vyplývá, že co se týče kvality obrazu, není mezi značkovými (podtrhuji: značkovými) přehrávači za 10 a 20 tisíc žádný zásadní rozdíl.
Obecně tedy platí, že pokud vám jde především o kvalitní obraz (a bez prostorového zvuku se buď obejdete vůbec, nebo problém vyřešíte až časem dodatečnou koupí receiveru a reproduktorové sady), můžete si už dnes vybrat mezi několika značkovými přístroji v cenové relaci kolem deseti tisíc.
Uvažujete-li o koupi plnohodnotného systému tzv. "domácího kina" (obraz + prostorový zvuk), tedy DVD-přehrávače, receiveru a reproduktorové sady, připravte se na investici mnohem vyšší, začínající při koupi oddělených komponent na hranici cca 35.000 Kč a v případě koupě značkového kompletu (přehrávač s integrovaným zesilovačem a sadou 6 reproduktorů) někde kolem 22.000 Kč.

CENY FILMŮ
Po děsivých začátcích před několika lety, kdy cena krabičky s filmovým DVD šplhala až k dvoutisícové hranici, nastal překotný pád cen. Dnes se běžná cena novinek pohybuje v rozmezí 800 až 1.200 korun (tisícikorunovou hranici přitom obvykle překračují trháky jako Gladiátor, Statečné srdce, Jurský park či luxusnější dvojdiskové edice) a lecjaký titul lze pořídit i mnohem levněji. Jeden ze dvou leaderů českého trhu s DVD, Warner Home Video, např. trvale zlevnil 30 svých titulů na 500 Kč (např. Matrix, Uprchlík, Vymítač ďábla, série Batman aj.) a dalších 50 titulů na 700 korun (např. Blade Runner, Excalibur, série Smrtnosná zbraň aj.). Uvědomíme-li si, že originální nahrané videokazety se pohybují v cenách kolem 400 korun při neporovnatelně nižší kvalitě záznamu i době životnosti, můžeme konstatovat, že ceny DVD se dostaly na přijatelnou cenovou úroveň a zřejmě se už nedá očekávat, že by v nejbližších letech došlo k jejich dalšímu razantnějšímu zlevnění. Ještě víc ušetřit se tak dá už jen při nákupu v českých internetových obchodech, které běžně nabízejí 15 % slevu z ceny a další množstevní slevy při odběru většího množství titulů, či při koupi titulů v zahraničních internetových shopech, které obvykle z ceny sleví dalších cca 17 % DPH (o tom podrobněji na stránce "shopy").

INFORMACE
Chcete-li si zjistit informace ze světa filmových DVD, máte většinou smůlu. Specializovaný časopis neexistuje, filmové měsíčníky se obvykle spokojí jen s recenzemi nejprodávanějších titulů (relativně nejvíc informací přináší měsíčník Premiere) a (nejen) v Kolíně neuspějete ani v několika málo obchodech, kde filmy na DVD nabízejí (DVD vesměs prodávají jako trpěný "přívažek" hudební shopy, kde mají v nabídce jen několik nejžádanějších titulů, nejčastěji hudebních).
Záchranou tak zůstává pro ty, kdo k němu mají přístup, internet. Své oficiální stránky mají všichni čeští distributoři DVD (Bonton, Warner, HCE, Intersonic, Magic Box, SPI) - najdete na nich kompletní katalogy jimi nabízených filmů a většinou i informace o tom, co právě vychází. Spásou každého filmového fanouška je pak fandovská stránka www.dvdbase.cz, která s téměř každodenní aktualizací přináší informace o tom, co na DVD vyšlo, vychází a vycházet bude nejen u nás, ale i v Evropě a USA (se zvláštním zaměřením na oblast sci-fi a StarTreku). Na této adrese najdete i recenze mnoha filmů a též internetové odkazy na všechny české a nejdůležitější zahraniční internetové obchody a další odborné i fandovské stránky.
PETR SOUKUP

zpět na menu

Jak vyzrát na výrobce

(Pozn. aut. - Tento text vyšel v týdeníku Kolínský Pres na jaře 2001. Vzhledem ke stáří textu leckteré údaje v něm - především cenové - již neodpovídají současnému stavu.)

Nejčastější otázka, která čerstvého majitele DVD-přehrávače napadne, zní: jak zařídit, abych si dokázal přehrát film z DVD na videokazetu? Toho pokročilejšího pak trápí, jak si přehrát ty tak lákavé tituly, které vycházejí v Americe a jsou zákodované pouze pro tamní trh (v tomto případě region 1). Odpovědi nabízí Petr Jonáš z kolínské firmy Video-servis, který se kromě oprav videorekordérů, televizorů a playstation na danou problematiku specializuje (webové, mailové i tel. spojení na něj najdete na podstránce Kontakty).

* Kterou z možností pro sledování filmů na DVD, tedy počítačovou mechaniku, Playstation 2 či klasický stolní DVD-přehrávač, byste uživatelům doporučil?
Každý z uvedených přístrojů bude vyhovovat určité skupině zájemců. Nelze tedy obecně určit, který je výhodnější. Pokusím se shrnout klady a zápory u jednotlivých řešení.
1. Počítačová mechanika (předpokladem je samozřejmě vlastnictví výkonného PC)
Klady: Její pořizovací hodnota je v současné době nejpřijatelnější. Dává možnost nahrání filmu na harddisk (pozor: film zabere cca 4-5 GByte, je tedy nutné mít HD s velkou kapacitou a je k tomu nutné použít dekódovací software, který je nelegální!!!). U některých mechanik lze softwarově vypnout region blokaci a macrovision kódování (o obojím budeme mluvit později).
Zápory: Přehrávání má několik úskalí. Pokud vlastníte samotnou mechaniku DVD a k přehrávání používáte softwarový dekodér MPEG, může dojít k trhání obrazu, a to i na výkonném PC. Pokud tedy chcete využívat mechaniku DVD i pro sledování filmů, tak doporučuji pořízení hardwarového dekodéru MPEG (to samozřejmě znamená navýšení ceny). Při sledování filmu ruší hluk PC (větráky a HD). Pokud chcete sledovat film na TV přijímači a ne na monitoru, musíte mít VGA kartu s TV výstupem. Navíc při propojení PC a televize může dojít k rušení obrazu vlivem zemních smyček, které vzniknou spojením různých potenciálů (ochranný vodič sítě a uzemnění antény).
2. Playstation 2.
Klady: Za cenu stolního DVD-přehrávače střední třídy máte zároveň DVD i velmi výkonnou herní konzoli.
Zápory: Nepohodlné ovládání. Nemá dálkový ovladač, ten lze dokoupit jen jako doplněk (zvýšení ceny). Pokud si děti hrají, nemůžete se koukat na film. Zatím není možné upravovat PS2 na region free.
3. Stolní přehrávač.
Klady: Pohodlné ovládání, množství doplňkových funkcí. Možnost využití zvukových dekodérů pro prostorový zvuk, pokud je přístroj má zabudované. Snadná úprava na region free, popřípadě vypnutí kódování macrovision pro možnost přehrávání na videokazetu (vše závisí na konkrétním typu přístroje). Cena základních přístrojů je již také na přijatelné výši.
Zápory: Jednoúčelové zařízení. Nelze (zatím) přehrávat DVD vypálené na počítačové DVD vypalovačce.
Shrnu-li to, pak filmovému fandovi doporučuji jednoznačně stolní DVD přehrávač. Pokud sledujete filmy jen občas a nehodláte investovat více peněz do prostorového zvuku, máte děti a přesto si chcete občas vychutnat kvalitu filmu z DVD, kupte dětem Playstation 2. Počítačovým fandům, kteří touží po médiu s velkou kapacitou a občas při práci na PC koutkem oka chtějí na monitoru zhlédnout film, doporučuji mechaniku DVD do PC.

* Jaké jsou nejčastější chyby, které při nákupu laičtí uživatelé DVD dělají a které pak za ně musíte "napravovat"?
Pokud vybíráte DVD-přehrávač, je třeba si uvědomit, k jakému účelu bude sloužit, jaké filmy chcete sledovat a jestli si chcete nějaký film nahrát z DVD na videokazetu.
Za předpokladu, že vás zajímají jen filmy s českými titulky či dabingem (oficiálně koupené v Čechách a dostupné ve videopůjčovnách), které si chcete pouze přehrávat a nikoli kopírovat na videokazetu, pak si kupte libovolný přehrávač a ohled berte jen na cenu a vybavení přístroje (zvukové dekodéry apod.).
Za předpokladu, že si budete chtít filmy z DVD kopírovat (pro vlastní potřebu) na videokazetu, popř. sledovat i filmy vydané pro jiný region, např. v USA v NTSC normě (u nás je v obchodě nekoupíte, ale dají se bez problému pořídit v internetových shopech), pak je nutné věnovat výběru přístroje větší pozornost. Parametry, které jsou důležité pro splnění těchto podmínek, jsou: 1. Možnost konverze normy NTSC do PAL/50 (pokud ne, není možné na naše videa nahrát normu NTSC ani PAL/60 !!!). 2. Možnost úpravy přehrávače na region free. 3. Popřípadě možnost eliminace kódování macrovision (není potom nutné požití dekodéru pro nahrávání). Každopádně ve všech těchto případech bych před koupí doporučoval obrátit se na odborníka nebo alespoň na někoho, kdo podobný problém coby uživatel sám řešil.

* Naprostá většina stolních přehrávačů má v sobě blokaci, která zamezuje přehrávání filmu z disku na videokazetu. Jak si s tím poradit a co to stojí? Dá se vyzrát i na tzv. regionální kódování?
U DVD se používá ochrana proti kopírování, a to hned několikerá.
1. Použití kódování macrovision na analogové straně přehrávače. Tento kód je stejný s kódem, který se používá i u originálních kazet VHS. Projevuje se blikáním obrazu a rozpadem synchronizace obrazu. Proti tomuto kódování existuje nespočetné množství dekodérů. Existují i videa, které jsou vůči kódu imunní nebo lze použít některé digitální střihové pulty, které si vytvoří vlastní synchronizaci.
2. CSS kódování na digitální straně. Tato ochrana zašifruje digitální obsah souborů, které obsahují obraz. Po přehrání DVD obsahu na HD počítače nelze tyto soubory následně přehrávat.
3. Kód RCE - program obsažený na DVD disku, který má za úkol testovat, zda není provedena změna v DVD přehrávači (např. přepnutí na region 0, který by umožnil region free).
Jak ale bývá zvykem, na všechny kódy se dá časem přijít a tak se všechny vyjmenované daří bez problému obejít. Postupně se tedy objevily úpravy a dekodéry, které umožní nahrávání z DVD na videokazetu, odstraňují regionální blokaci či obojí současně. Cenová náročnost těchto úprav je různá podle druhu úpravy a typu přístroje, obecně se dá říci, že se pohybují v rozmezí cca od 500 do 6.500 Kč (levnější je odstranění macrovision, dražší je úprava na region free). Konkrétní informace samozřejmě rád poskytnu.

zpět na menu

Georges Meliés - praotec filmové režie

Držte si klobouky, DVD je tady

Čipy, dekodéry