"Podobně jako ve filmu ´Naše malá sestra´ z roku 2015, též adaptaci mangy, japonský režisér vyobrazuje převážně ženský svět. Ukazuje hierarchii v domě, kde se odehrává většina příběhu, klade důraz na obřadnost činností, ale přitom nechává veškeré vztahy v uvolněné, přímé, přátelské rovině. Jsou tu cítit ozvuky mistra všednodennosti a klasika tamní kinematografie Jasudžiróa Ozua, který též uměl říci vše podstatné pomocí záběrů na lidi, kteří vysedávají na zápraží, a skrze vhodně zvolené detaily na předměty běžného života včetně hrnců, v nichž zrovna bublá oběd." O báječném netflixovském seriálu Makanai: Jak se vaří pro Maiko (Maiko-san chi no Makanai-san, 2023) Hirokazu Koreedy napsal pro Aktuálně Tomáš Stejskal. Více tady.
"Podle našich průzkumů jsme zatím napočítali cca 600 pořadů, zhruba polovina má český dabing, zbytek povětšinou titulky, stoprocentní to ale zatím není. Opět čekáme na finální spuštění, už si ale můžete hrát s hledáním či vidět v detailech pořadů parametry. Důležitou informací je video kvalita, SkyShowtime bohužel nenabízí větší než Full HD (1080), nejvyšší kvalita ve 4K zatím nemá plán nasazení. Zvuk je v drtivé většině pouze stereo, na rozdíl od iTunes, kde mnoho filmů z dílny Universal a Paramount najdete v nejvyšší možné video i audio kvalitě (Dolby Atmos, Dolby Vision, 4K). Dostupnost pro přehrávání je relativně široká - samozřejmě prohlížeč, mobilní telefony a tablety a vybrané televize jako je LG či Android TV. Bohužel chybí Samsung TV, kde stejně jako ve zbytku Evropy čekáme a zatím se neví termín. To samé zatím platí o chybějící podpoře pro herní konzole Xbox a PlayStation." Další podrobnosti o chystané nové streamovací službě SkyShowtime zveřejnil web Filmtoro. Více tady.
"Je to kniha-polemika, kniha-parodie, kniha-alternativa. Polemika s vědou, parodie na slovníky a encyklopedie, alternativa ke všemu tomu monumentálnímu snažení, co chce pro jednou zbádat kvanta lidského vědění a poznání. Autor svůj projekt zahájil v roce 1972 a po nejrůznějším pauzírování dotáhl věc loni do finále; tedy půlstoletí práce. Víc než tři stovky stránek: napravo výtvarná realizace, nejčastěji provedená oblíbenou metodou koláže, nalevo pak vesměs stručná, ale pádná textová charakteristika. Na sto padesát různých kreatur, často zábavné a někdy trochu strašidelné vizáže, namíchané ze součástek živé i mrtvé přírody, asi nejčastěji posbíraných z anatomických atlasů. Hodně kostí, hodně lebek, sem tam křídlo, ploutev – a častokrát taky penis; vždyť nejvíc textu si vysloužily reprezentanti druhů ohoník cudný a félanka oidipská." O knize Jana Švankmajera Švank-mayers Bilderlexikon, vydané nakladatelstvím Dybbuk, napsal v Lidovkách Radim Kopáč. Více tady.
"Bertolucci ´Poslední tango´ napsal společně s Francem Arcallim podle svého snu, v němž se potkal a následně miloval se zcela neznámou ženou. Sám Brando později popisoval film jako Bertolucciho psychoanalýzu a kombinace snového surrealismu s pudovou živelností je z díla cítit dodnes. Kamera pravidelného Bertolucciho spolupracovníka a pozdějšího trojnásobného oscarového laureáta (za filmy Apokalypsa, Rudí a Poslední císař) Vittoria Storara totiž často pracuje s mimoobrazovým prostorem, pohybuje se po detailech hereckých představitelů i jejich okolí a s oblibou využívá deformovaných záběrů přes zrcadla či skla. Jako inspirace posloužily také obrazy britského malíře Francise Bacona vyznačující se výraznou barevností s dominancí oranžové a znepokojivými obličeji postav sžíraných vnitřními démony. Diváckou dezorientaci umocňují i hlasité výtrysky saxofonové hudby z pera Gata Barbieriho využívající jak nezbytného tanga, tak i melancholického jazzu." O filmu Poslední tango v Paříži (Ultimo tango a Parigi / Last Tango in Paris, 1972) Bernarda Bertolucciho, který v ČR na DVD před lety vydala společnost MGM, napsal v Kinoboxu Mojmír Sedláček. Více tady.