ZÓNA *** netuctové filmy (nejen) na DVD ::: http://zona.bloudil.cz

URL článku: http://zona.bloudil.cz/index.php?id=313

Datum vydání článku:


Obrazy starého sveta

"Nedajme sa pomýliť kostýmom. / Nebude sa tu hovoriť o chudobe. / Tuto sú príbehy l´udí, ktorí nezradili, pretože sa po celý život nezhíňali / vnútorne zhrbení / za vecami vedl´ajšími. / Sú ako dúšky starej dobrej vody, / vynesenej z hl´bok, / aké možno nájsť iba v človekovi, / ktorý nestratil svoj l´udský rozum / a ostal slobodným."
Citované Rúfusovy verše - v doprovodu pastorálních fotografií Martina Martinčeka - otevírají křehký film režiséra Dušana Hanáka Obrazy starého sveta a jejich vznešený tón, převedený do obrazů, doprovází diváka tohoto obrazového mystéria až do očistného konce. V osmnácti černobílých obrazech před nás předstupují staříčci ze slovenských kopanic a samot, aby se s námi roztřesenými hlasy podělili o svou prazákladní životní zkušenost, zabalenou do nejobyčejnějších slov, map vrásek na tvářích a rozklepaných gest.
V tomto kontextu je Hanákův úvodní vzkaz diktován úzkostnou obavou z nepochopení předkládaného. "Nenechme se splést kostýmem", varuje nás režisér - a ví, proč tak činí. Nejsme to totiž náhodou právě my, lidé z konce ozonového století, kdo je tak zblblý velkofilmy, televizními inscenacemi a magazíny všech "práv, front a blesků", že si člověka znalého tajemství života neumí představit jinak než s tváří Seana Conneryho či Rudolfa Hrušínského a každá velká myšlenka, které jsme ochotni popřát chvilku našeho přezaměstnaného sluchu, musí být vyslovována někým, kdo má urputně zamyšlenou tvář pod vysokým vrásčitým čelem či alespoň akademický titul?
Hanák výše uvedené ví a proto je v úvodu doslovný. "Nebude se tu hovořit o chudobě", dořekne a přikládá v nejryzejších obrazech výsostně umělecký důkaz toho, že vznešené se zjevuje i v na první pohled nízkém a obecné často (častěji!) i v jednoduchém. Mimochodem, Jakub Deml kdesi podobně říká, že "studánka, ač tak maličká, veliké nebe zrcadlí" a tato křišťálová pravda by mohla zaznít před každým z portrétů Hanákových staříčků.
A tak před námi defilují... Babka zo šopy. Adam človek. Pastier kozmonaut. Slepý zpevák. Starenka, ktorá spieva. Babka zvonárka... Lidé z míst s názvy jak z jiného světa. Z Kováčovej. Z Oščadnice. Z Riečnice. Lidé, kteří mají přinejmenším dvojí, co z nich činí posly ze "starého sveta", mávající a volající na nás.
Jsou vnitřně napřímení. Jakým jiným slovem totiž popsat třeba onu drtivou chvíli, ve které nám Hanák v dlouhém záběru prozradí, že muž, který stroze popisuje, jak sám postavil dům, je invalida, pohybující se celý svůj život pouze po kolenou? Jediným možným komentářem pak v podobných chvílích zůstává Händelova hudba, slaďující v jasném řádu své tónické struktury sféry pomíjivé a věčné do jednoty, kterou jsme schopni vnímat právě jen díky podobným okamžikům podobných filmů (a jak málo jich je!).
Zato druhý vzkaz ze "starého sveta" už možná k našim okoralým duším přichází pozdě. Najdeme ho v pohádkovém monologu stařečka o přistání lidí na Měsíci, v monologu obnovujícím mytologickou rovinu lidského konání, v monologu o události, chápanou námi jako zcela normální a tuctovou, v monologu obnažujícím tak až na dřeň onu nejsžíravější nemoc nás všech - ztrátu schopnosti užasnout...
Hanákův film přitom nenabízí přes veškerou vnitřní katarzi nic než svědectví. Předkládá obrazy starého světa. Jak málo. Jak strašně moc.
Už v názvech epizod je skrčený celý svět. L´udská komédia. Tak som žila na tom svete. Pastier kozmonaut. Človek na kolenách. Vtáky aj duše sa vracajú.
Tyhle duše? Doufám, že ano.


Copyright © 2002 - 2017, Zóna