ZÓNA *** netuctové filmy (nejen) na DVD ::: http://zona.bloudil.cz

URL článku: http://zona.bloudil.cz/index.php?id=300

Datum vydání článku:


Stalker & Zóna

Hrdinou Tarkovského filmu Stalker je člověk, který ke svému štěstí potřebuje Zónu. Zóna je v tomto filmu zvláštním opuštěným místem, ze kterého odešli lidé a kde stopy po jejich činnosti zahlazuje příroda. Zdmi budov prorůstá vegetace, dešťová voda zaplavuje mozaikovou dlažbu a větrem vyvrácené sloupy elektrického vedení se ztrácejí ve změti kořání a trní.
Stalker je v tomto místě šťastný. Je tu sám v naprostém Tichu. Jedinými zvuky jsou poryvy větru, šumění trávy a občasné zavytí psa. Stalker se ponoří do trávy, nasává hořkou vůni hlíny a po vyholené hlavě si nechá lézt mravence. Po dlouhé chvíli se obrátí na záda a hledí do nebe. Na tvář mu padají kapky deště a on slastně přivírá oči.
Večer se Stalker vrací ze Zóny zpět. Za hranicí Zóny začíná civilizace. Chemičky tu chrlí oblaka kouře. Na silnicích je rozježděné bláto. Stromy jsou křivé a holé. Rachotí tu vlaky, skřípají brzdy aut. Stalkerova dcera je mrzák.
Ale Stalker je šťastný. Pomalu chodí mezi vší tou špínou a spouští - a usmívá se. V očích má svoji Zónu. Svoje místo, ve kterém je šťastný. Místo, které mu stačí navštívit jednou za měsíc. Nebo za rok. Nebo za deset let. Podstatné pro něj je to, že o Zóně ví. Že ví, že na něj Zóna čeká. Se Zónou před očima dokáže žít v té spoušti.
Takovou Zónu má každý z nás. Má ji opravdu každý, i když leckdo neví, jak ta jeho vypadá. Kdekdo nad tím ani nepřemýšlí, ale kdyby tak učinil, přijde na to, že z koutku jeho mysli na něj jeho Zóna mrká.
Pro někoho má podobu východu Slunce nad jarní krajinou. Pro jiného podobu chvilkového vidění barevné krásy po marihuanové cigaretě. Pro dalšího podobu svíravého píchnutí u srdce při poslechu Beethovenovy symfonie. Mnozí ji vidí vznášet se nad oltářem v rozptýleném světle z presbytáře. Další jí zahlédnou při prvním kopnutí ještě nenarozeného dítěte...
Zato ti lidé, kteří o svou Zónu přišli, jsou snadno poznatelní. Nemají ji v očích. Často pijí. Nebo jsou na ostatní zlí. Když se k nim Zóna dlouho nevrací, přestávají být z vlastního rozhodnutí lidmi. Umírají.
Jenže i ti, kteří svou Zónu mají, s ní musí jednat s úctou. Hýčkat si ji. Nepouštět jí na denní světlo. Nemluvit o ní. Vždyť jak smutné je konání těch, kteří se rozhodnou přesvědčit ostatní o tom, že jen ta jejich Zóna je ta jediná a pravá! Sami sebe svými výkřiky pak usvědčují z falešnosti. Vždyť Zóna je Zónou právě proto, že každý má tu svou - vlastní, neopakovatelnou, nepopsatelnou.
Jedno mají všechny ty Zóny společné. Jedno nesmírně důležité. To základní. Pomáhají žít v té špíně a spoušti. Jen díky nim jde Stalker v roztrhaných kalhotách rozdrásanou krajinou, před sebou jen písek a popel a za ním stopy až k obzoru, jak hejno lesklých ryb.


Copyright © 2002 - 2017, Zóna