ZÓNA *** netuctové filmy (nejen) na DVD ::: http://zona.bloudil.cz

URL článku: http://zona.bloudil.cz/index.php?id=2263

Datum vydání článku: 23.3. 2009


Komunismus je bití

Souhry náhod jsou někdy až neuvěřitelné. Ihned po dokončení v roce 1969 na dvacet let do trezoru uložená Smuteční slavnost Zdeňka Sirového byla poprvé veřejně promítnuta 16. listopadu 1989 na pražské filosofické fakultě, a o den později došlo na Národní třídě k událostem, které ukončily čtyři desetiletí všedevastujícího panování komunistů v Československu. Příčinná souvislost mezi oběma událostmi samozřejmě neexistuje, přesto ale vede z zajímavým paralelám - pokud totiž existuje v české kinematografii film, který mírou své drtivé upřímnosti dokáže "otevřít oči" i tomu, kdo onu hnusnou dobu nezažil, je to právě tato krutá balada, syrová stejně jako příjmení jejího tvůrce. Černobílá Smuteční slavnost se vymyká všemu co u nás bylo kdy o socialismu natočeno právě svou totální nepřikrášleností a strohou "dokumentarističností" - až při jejím sledování si člověk uvědomí, jak i řada slavných filmů ze šedesátých let zdaleka nešla až na dřeň, ale lavírovala, naznačovala, změkčovala a poetizovala, byť třeba jen díky podvědomému ohledu na stále existující cenzuru, která s kratičkou pauzou let 1968-69 byla trvale ve střehu (příkladem zdánlivě "realistické", ale přitom v pohledu na stejné období českých dějin přece jen učesané výpovědi - byť nepopírám, že formálně obdivuhodné - je pro mě Jasného snímek Všichni dobří rodáci, jehož až "idylicky" smířlivý závěr mě vždy iritoval). Sirového Smuteční slavnost nepatří ke známým, natož k mediálně oslavovaným snímkům, ba troufnu si říct, že ji málokdo zná (kolikrát se objevila na televizní obrazovce? jednou?) - v tomto ohledu je její bontonská DVD-edice, chystaná na červen, velezáslužná a těžko ji letos už něco "trumfne" (psáno v předstihu coby tip do bilančních anket). Film sám pak nenese jen nepopiratelnou hodnotu ryze kinematografickou ("Její severský chlad s doteky absolutna, monumentální strohost, motivická i obrazová, to je v českém filmu něco zcela ostrovního, co se vymyká tradiční ´střední poloze´, vzývané všednosti i lomenému grotesknu," napsal o Smuteční slavnosti v roce 1990 Jiří Cieslar), ale má neméně důležitý stále platný přesah "společenský" - doufám, že nejsem sám, kdo v posledních letech nevěřícně pozoruje, jak mezi intelektuály na různých fórech i debatách narůstá bagatelizace a ospravedlňování dějinného období, které za sebou ve jménu "šťastných zítřků" zanechalo po světě sto miliónů mrtvých a další milióny lidských životů zkažených a zničených tak, jako byl ten nešťastné Matyldy Chladilové, hrdinky Sirového filmu. Neobjevím ovšem Ameriku, když napíšu, že slepota salónních intelektuálů a humanistů vůči bolševickým zvěrstvům vždy byla jejich výrazným poznávacím znamením. Vždyť už Jan Zábrana v deníku kdysi jasnozřivě postřehl, že "komunismus je jako sněť - i ti rozčarovaní jej vidí v aureole jakéhosi odvěkého, šťastného, velkého zítřka, jejž chtěli. I vraždy jsou ochotni vidět ve vonném oparu švestkových květů."


Copyright © 2002 - 2017, Zóna