Netuctové filmy (nejen) na DVD

Andrej Rublev

zóna - hlavní strana

ZÓNARECENZETEXTYSHOPYKONTAKT

zóna - hlavní strana
OVLÁDÁNÍ
Na kompletní seznam recenzovaných filmů se z této podstránky dostanete kliknutím na odkaz "zpět na menu", který je umístěn na konci každé z recenzí, popřípadě tady:

zpět na menu

 

 
 

VYSVOBOZENÍ

John Boorman, 1972. Původní název: Deliverance.
Warner Bros. 2000. Vydáno v ČR. PAL. Regionálně kódováno (region 2 - Evropa).
105 minut. Barevný. Widescreen 2,55:1 (anamorfní). DD 5.1. Anglicky. České titulky.
Bonusy - žádné.

Nepatřím k těm ortodoxním vyznavačům DVD, kteří šmahem odsuzují video a na film v televizi by se podívali jen přivázaní k židli, s roubíkem v ústech a s očními víčky roztaženými svorkou... Jsem totiž přesvědčen, že leckdy - a jako názorný příklad si lze zvolit třeba většinu filmů Woodyho Allena (natočených ve formátu 1,66:1 a s důrazem nikoliv na kameramanské kompozice, ale na kvalitu dialogů) - je divácký zážitek z kina či z uvedení na obrazovce ČT 2 (tedy s titulky a v tomto případě přijatelném ořezu z 1,66:1 do 4:3) v podstatě totožný. Dojde-li ale na Manhattan (zůstaňme u Woodyho), je s tolerováním televizní obrazovky samozřejmě konec - právě tenhle film ve widescreenu 2,35:1 je po ořezu do 4:3 (jak to předvedla ČT) zbaven téměř poloviny obrazu (a tím spolehlivě i veškeré obrazové magie), a tady už veškerá legrace končí.

Obecně lze říci, že nenapravitelné zmrzačení v televizi nastává od širokoúhlého formátu 1,85:1 výše (přes méně obvyklé 2,20:1 k běžnému 2,35:1 až po extrémy typu 2,55:1 či 2,70:1). To ještě nezní nijak děsivě, ale uvědomme si, že ve widescreenu je natočeno 95 % amerických filmů, a to ještě nejméně 3/4 z nich v jeho "užší" podobě 2,35:1. (A že ani Evropa nejde stranou, lze nejsnáz ilustrovat třeba na Tarkovského případě - Andrej Rublev i Solaris mají původní formát 2,35:1.) A samozřejmě nejde jen o formát obrazu - hlavně starší filmy se na video i obrazovku televize dostávají v kopiích otřesných kvalit, a to už vůbec nemluvím o dabingu...

Ne náhodou jsem se na tohle téma rozepsal právě v rámci recenze Boormanova filmu Vysvobození. Dostatečně nabuzen a natěšen znalostmi z literatury (Georgij Kapralov: Hry s ďáblem, více o knize v recenzi filmu Strašáci), viděl jsem ho totiž poprvé před několika lety právě z obrazovky, v dabované verzi a s ořízlým obrazem do 4:3. Můj dojem z něj byl (mírně řečeno) rozpačitý - v některých scénách jsem se vůbec neorientoval (souboj na skále) a aby toho nebylo málo, vyšisovaná kopie a třetiřadý dabing dodaly v mých očích snímku punc béčkového thrilleru.

Že je Vysvobození ve skutečnosti nádherný film jsem pochopil až po prvním shlédnutí z disku, kdy teprve správný velkorysý obrazový formát (film je natočen a na DVD reprodukován ve výjimečně "úzkém" widescreenu 2,55:1) a mimořádná kvalita remasteringu dávají naplno zaznít Boormanově tvůrčímu záměru. Typický příklad - opravdu jen z DVD si lze vychutnat například úžasně vymyšlený záběr prvního setkání protagonistů s řekou, kterou "vidíme" (vlastně pouze tušíme) jen tak, jak se odráží coby světelné mihotání na okouzlených tvářích Jona Voighta a Burta Reynoldse. Obdobně právě jen původní formát nechá vyniknout precizní kompoziční práci při snímání jednotlivých záběrů (s častým zapojením druhého dějového plánu v pozadí či na okrajích plátna), stejně jako nenápadnou charakterizaci proměny nálady příběhu způsobem snímání krajiny (od úvodních "svobodných" otevřených záběrů řeky s vysokým nebem ke klaustrofobickým nadhledům sevřeného kaňonu ve chvíli vražedného střetu).

Boormanův mistrovský film (mimochodem, v jeho nijak výrazné filmografii, snad s výjimkou Excaliburu, vskutku ojedinělý) podle novely Jamese Dickeyho samozřejmě nezaujme jen vytříbenou vizuální formou, ale i zajímavě rozehraným příběhem z mnoha přesahy. Vyprávění o čtyřech úspěšných mužích z města, kteří se odreagovávají víkendovými výpravami do přírody a na jedné z nich jsou surově konfrontováni s lidskou animalitou (v podobě dvou zdegenerovaných "domorodců", ale následně po střetu s nimi i se svou vlastní), je významově příjemně mnohoznačné. Na autenticitě mu dodává i přesvědčivé herectví všech čtyř představitelů, z nichž vyniká Jon Voight, v té době na vrcholu své herecké kariéry (nemohu nezmínit drobný nádherný detail - když je po scéně znásilnění odvázán od stromu, první, o co se stará, je image, takže se okamžitě snaží zasunout si "zálesáckou" dýmku do úst...). A odbočka na závěr - není bez zajímavosti, že prakticky souběžně natáčel svou obdobnou variaci na téma násilí Strašáci Sam Peckinpah.

Samo DVD vyniká po všech stránkách - výtečný obraz jsem už zmiňoval (drobnou chybičkou je jen obal disku, který zamlčuje skutečný formát obrazu 2,55:1 a přiznává mu "pouhých" 2,35:1), podařil se i klidný a technicky čistý mastering zvuku do DD 5.1, takže trochu zamrzí snad jen nulová absence bonusových materiálů. (otištěno v březnu 2002)

zpět na menu

NEBE NAD BERLÍNEM

Wim Wenders, 1987. Původní název: Der Himmel űber Berlin / Les ailes du désir / Wings of Desire.
Arte Video / Argos Films, 2001. Vydáno ve Francii. PAL. Regionálně kódováno (region 2 - Evropa).
122 minut. Černobílý (s barevnými pasážemi). Widescreen 1,77:1 (anamorfní) / 1,66:1 (letterbox). Německý DD 5.1 / francouzský DD 2.0 Mono. Vypínatelné francouzské titulky.
Bonusy - komentář Wima Wenderse, kinotrailer, fotografie z natáčení.

Na tvorbě Wima Wenderse je svým způsobem až fascinující, v jak neuvěřitelném kvalitativním rozptylu se dokáže pohybovat. Na jedné straně mistrovská trilogie z osmdesátých let, patřící k vrcholům světové kinematografie přinejmenším dané dekády - Stav věcí (Der Stand der Dinge, 1982), Paříž, Texas (Paris, Texas, 1984) a Nebe nad Berlínem (Der Himmel űber Berlin, 1987) - a vedle ní několik filmů, které se tak utápějí ve falešném patosu a deklamativnosti - nejprůkazněji Až na konec světa (Until the End of the World, 1991) či Tak daleko, tak blízko (Weiter ferne, so nah!, 1993) - že dodívat se na ně do konce je úkol srovnatelný s doposlechnutím libovolného desetiminutového monologu Vladimíra Justa v televizní Katovně...

Příčinu této Wendersovy tvůrčí "sinusoidy" vidím ne ve vnějších vlivech (byť on sám rozpačitost finální podoby některých filmů vysvětluje producentskými zásahy), ale v jeho vnitřních limitech. Nikdy bych mu neupíral prokazatelné režijní schopnosti, umocněné obvykle mistrovským výběrem spolupracovníků (obzvláštní cit má pro kameramany, typologii herců a výběr doprovodné hudby), na druhou stranu jeho neschopnost napsat si nosný scénář (nešustící v dialozích papírem a nezahlušený všudypřítomnou "bonovskou" touhou "napravit všechny křivdy světa"), či alespoň vylepšit špatný scénář z cizího pera, je opravdu příslovečná.

Z tohoto pohledu je síla (i výjimečnost v kontextu režisérovy filmografie) oné v úvodu zmiňované geniální "trilogie" snadno vysvětlitelná trojím šťastným scénáristickým (a lidským) setkáním. V případě Stavu věcí, meditaci o režijním údělu a nevyhnutelném střetu autorské myšlenky s americkým producentským systémem, to bylo "setkání" se sebou samým (Wenders jen přetvořil katastrofální autobiografickou zkušenost s hollywoodským natáčením Hammetta), v případě "road movie" Paříž Texas byl zárukou úspěchu mistrovský scénář dramatika Sama Sheparda a hybatelem Nebe nad Berlínem se staly nádherné texty spisovatele Petra Handkeho.

I tak ale mezi třemi vrcholnými Wendersovými filmy cítím další jemné rozdíly. Jestliže Stav věcí je přece jen trochu handicapován tematickou výlučností a Paříž, Texas naopak zůstává dokonale vytesaným kvádrem (z mého pohledu jde o Wendersovo mistrovské dílo, snad opravdu bez jediné chybičky), Nebe nad Berlínem už v sobě má zárodek vnitřní rozpolcenosti a přiznám se, že ho chápu spíš jako torzo, tedy nespojitý sousled geniálních epizod i nepovedených provizorií. Příklad? Myslím, že film se výrazně láme k horšímu v okamžiku Damielova "nazemivzetí" (tedy s nástupem "barevných" pasáží) a například scéna předfinálního rozhovoru u baru svou dutou proklamativností vysloveně ruší ("nepříjemné" okamžiky jsou ale rozesety ve filmu už od počátku - většinou jsou spojeny s postavou Marion, ať už jde o některé její vnitřní monology či třeba afektovanou "taneční" scénu na koncertě Crime and the City Solution).

Na druhou stranu, vše nepovedené a nedotažené je v Nebi nad Berlínem bohatě vyváženo řadou neopakovatelných filmových okamžiků - úvodní montáž "průletu" Berlínem, celá scéna v knihovně, scéna se sebevrahem na vyhlídkové věži, montáž jízdy městem se zakomponovanými válečnými dokumentárními záběry, epizoda s průchodem "zdí", "předčasová" epizoda, v obraze evidentně míněná jako pocta Tarkovskému (strom ve vodě, zvlněná tráva) či (má vůbec nejoblíbenější) geniálně zkomponovaná scéna motocyklistova umírání, to jsou okamžiky, které svou uhrančivou intenzitou téměř nemají ve světové kinematografii obdobu...

TECHNICKÉ POZNÁMKY K VYDÁNÍ FILMU NA DVD:
Film je na disku uložen ve dvou obrazových formátech. Kromě letterboxové verze 1,66:1, odpovídající filmovému originálu promítanému v kinech, je na disku uložen i (anamorfní!) přepis do mírně ořízlého widescreenu 1,77:1, který přesně vyplní rozměr širokoúhlé televizní obrazovky formátu 16:9. Zvláštností je, že volba obrazových formátů není možná z menu (zde není ani nabízena), ale přehrávač po vložení disku do mechaniky automaticky vybere verzi podle nastavení typu televizoru v menu přístroje.

O obrazu samotném nelze hovořit jinak než v superlativech - na mastering pro DVD-vydání dohlížel sám Wenders, a tak se vám při projekci na kvalitní televizi dostane zážitku, jaký žádná kinokopie (natož ta česká) nemůže nabídnout. Obraz je dokonale čistý, nezaznamenal jsem jediný kaz, nerozeznatelné jsou i přechody mezi jednotlivými díly. Nádherně vycházejí především černobílé pasáže s "anděly", kterým kameraman Henri Alekan vtiskl způsobem nasvícení i snímání pečeť nadskutečna, barevné pasáže jsou naopak podány kontrastně a hodně syrově a samostatnou kapitolou jsou Alekanem dokonale realizované scény snů (těm neopomene složit hold i Wenders v bonusovém komentáři).

Citlivě provedený je i mastering originální německé zvukové stopy do prostorového DD 5.1, kdy dokonale vyčištěný zvuk je po většinu filmu naštěstí ponechán pouze v předních kanálech. Prostorové efekty jsou decentně použity jen tam, kde je to funkční a právě díky jim dostalo několik scén přesně onen "andělský" zvuk, který si žádají - mám na mysli například úvodní nezapomenutelnou montáž andělských vhledů do berlínských obydlí či velkolepou scénu s "šepotem knih" v berlínské knihovně.

Bohužel překvapivě chudá je bonusová výbava - žádné dokumenty či "odpad ze střižny", kromě traileru a dvou desítek fotografií z natáčení je zde jen půlhodinový Wendersův komentář (bohužel francouzský, bez anglických titulků), členěný podle několika témat ("zeď", hudba, spolupráce s kameramanem a scénáristou, herečtí představitelé...) a místy doprovozený scénami z filmu, o kterých se právě mluví. (otištěno v březnu 2002)

zpět na menu

LÁSKY JEDNÉ PLAVOVLÁSKY

Miloš Forman, 1965. Anglický název: Loves of a Blonde.
Criterion Collection 2002. USA. NTSC. Regionálně nekódováno (region 0).
85 minut. Černobílý. 1,33:1 (4:3). DD Mono. Česky. Vypínatelné anglické podtitulky.
Bonusy: vystřižená scéna, rozhovor s Milošem Formanem.

Kdyby to bylo tak jednoduché jako v případě Formanových Lásek jedné plavovlásky, nemuselo by nás ani mrzet, že v ČR starší tuzemské filmy na DVD vůbec nevycházejí. Americké vydání filmu je prostřednictvím zámořských e-shopů snadno dostupné, je relativně levné (cena se pohybuje dle kurzu kolem tisícikoruny) a navíc disk není regionálně zakódován, takže je bezproblémově přehratelný na libovolném přehravači zakoupeném v ČR. K jeho pořízení tak potřebujete jen mezinárodně platnou platební kartu a trochu trpělivosti - pokud si nepřiplatíte za expresní dodání, balíčku s filmem to přes oceán obvykle alespoň 14 dní trvá.

Prestižní firma Criterion šla v případě Lásek jedné plavovlásky po jistotě - film získal ve své době oscarovou nominaci (v kategorii neanglicky mluvených filmů) a jméno Miloše Formana má za oceánem dodnes svou váhu. Sám snímek je u nás tak notoricky známý, že rozepisovat se o něm podrobněji je zhola zbytečné. Přidám jen osobní pocit - čím jsem starší, tím víc Plavovlásku doceňuji jako nejhlubší Formanův film a postupně v něm objevuji okamžiky lidsky nesmírně dojímavé (např. když Tonda přijde na Andule vymáhat prstýnek). Docela by mě ale zajímalo, o kolik ze své opravdovosti přijde film tím, že americký divák se musí spolehnout jen na anglické titulky a přijde tak o půvab "dialogů", které jsou nejčastěji jen syrovým záznamem zbanalizované řeči plné zámlk, nedořečení a klišovitých frází. Obávám se, že autentický převod je v tomto případě zhola nemožný...

Technicky se Criterioni s filmem popasovali po svém, tedy s tradiční nadstandardní péčí (až by se chtělo říct s láskou). Na obrazový transfer z 35mm filmového negativu osobně na Barrandově dohlížel kameraman Miroslav Ondříček, při digitalizaci byla kopie dokonale zbavená veškerých nečistot (zcela neznatelné jsou i přechody mezi jednotlivými díly) a především velkolepě "rozsvícená", takže působí vpravdě velkolepým dojmem (obzvlášť když si pro srovnání pustíte nahrávku filmu z ČT). Jedinou připomínkou nevratných poškození tak je jen na několika místech viditelný svislý jemný proužek... Ještě větší obdiv ale patří zvukařům - film byl sice ponechán v původním monu, ale při převodu do DD byl zbaven typického dobového šumu a nechává tak vyniknout dialogům i jemnostem v hudebním doprovodu.

Opravdový unikát pak najdete v bonusech - na disku je pod hlavičkou "deleted scenes" umístěna z filmu vystřižená pětiminutová scéna (původně měla být zakomponována do pasáže, kdy rodiče spolu s Andulou v noci čekají na Mildův návrat domů), ve které přiopilý Milda doprovází domů Alenu (tato postava se jinak ve filmu vůbec nevyskytuje) a ta, aby se ho zbavila, mu slíbí, že ho k sobě do pokoje pustí oknem. Ve skutečnosti ale Alena bydlí ve čtvrtém patře, takže Milda vleze oknem do přízemního bytu k úplně cizím lidem a vše vyvrcholí útěkem a honičkou s dvěma policajty.

Disk v nijak povedeném obalu kromě toho nabízí ještě patnáctiminutový videodokument, pořízený v roce 2001 při přípravě DVD, ve kterém Forman ve svém bytě v New Yorku svou nezaměnitelnou angličtinou vypráví všeobecně známé historky (např. z jeho autobiografie Co já vím) z natáčení a ze zákulisí filmu. (otištěno v březnu 2002)

zpět na menu

STALKER

Andrej Tarkovskij, 1979.
RUSCICO 2002. Vydáno v Rusku. PAL. Regionálně kódováno (region 2 - Evropa).
2xDVD. 163 minut. Barevný (s černobílými pasážemi). 4:3 (1,33:1). DD 5.1. Rusky. 13 titulkových sad (anglické, francouzské, německé, španělské, italské, portugalské, holandské, japonské, hebrejské, švédské, čínské, arabské, ruské).
Bonusy: viz dále.

1. ZÓNA
(Tento text původně vznikl u příležitosti vernisáže v rámci setkání SPATu alias Společnosti přátel A. Tarkovského v Kolíně 23.5. 1991. V definitivní přepracované verzi byl publikován ve sborníku Duchovní film na LFŠ v Uherském Hradišti v roce 1994.)

     Svítá. Tři muži vnikají a posléze procházejí prostorem zvaným Zóna.
     Zóna je místem, které se od okolního umírajícího zdevastovaného světa odlišuje svým zmrtvýchvstáním. Pojem "zmrtvýchvstání" předpokládá projití fází "smrti". Zóna je tedy před světem, má již za sebou to, k čemu se svět teprve řítí. Smrt.
     Zóna je srdcem světa a ten se v ní celý zrcadlí. Je v ní v přítomném okamžiku soustředěna jeho absolutní zkušenost: stačí se na patě otočit - a víme vše. Vlevo je poušť a vyprahlé sucho, vpravo sopečný žár Stvoření, pod nohama propast, v týle ojíněná vodní hladina a na obzoru hradba lesa. Země, voda, vzduch, oheň. Zóna je matkou živlů.
     V Zóně se stále všechno mění, pulzuje a prostupuje - trvalé zůstává jen chorálové Ticho. Ticho jako hlavní pocit ze Zóny. Ticho zračící klid, pokoru a smíření...
     V Zóně jsou konečně i její hluční hosté. Lidé, klopýtající labyrintem omšelých komnat svých niter. Marnotratní synové, poctiví před sebou už jen v jediném - ve strachu ze sebe sama a svého konání. Poutníci, nořící se pozvolna do křišťálově čisté vody Zóny a měnící se... v děti. Snad.
     Zóna. Výseč světa. Svět.
     Zóna, zaplněná roztodivnými předměty - trávou zarůstají tanky a zbytky lidských těl, pod vodou se válí ikony, injekční stříkačky a mince, v domech s vyhřezlými útrobami se na drátě houpe žárovka a místností štěstí proplouvají ryby. Vše do té doby nesouměřitelné a neladné tu náhle k sobě promlouvá, spojuje se, nedílně k sobě patří. Minulost pohlcuje budoucnost - fragmenty se spojují v Celek.
     Všechno je o tomtéž. Zóna. Místnost štěstí. Ikony. Chmýří na tváři. Dívčin pohled, hýbající třemi sklenicemi, až k pádu. Folianty knih. Poutník s vyholenou hlavou. Déšť. Fragmenty téhož. Totéž.
     Stalker sestupuje od kolejí a vítá se s Tichem. Pokládá obličej do zahliněné mokré trávy a objímá rukama zem. Z dálky ho táhlým předsmrtným zavytím vítá černý pes.
     Stalker je v Zóně. Je šťastný.

2. STALKER
(Tento text byl v definitivní verzi publikován ve sborníku Duchovní film na LFŠ v Uherském Hradišti v roce 1994.)

     Hrdinou Tarkovského filmu "Stalker" je člověk, který ke svému štěstí potřebuje Zónu. Zóna je v tomto filmu zvláštním opuštěným místem, ze kterého odešli lidé a kde stopy po jejich činnosti zahlazuje příroda. Zdmi budov prorůstá vegetace, dešťová voda zaplavuje mozaikovou dlažbu a větrem vyvrácené sloupy elektrického vedení se ztrácejí ve změti kořání a trní.
     Stalker je v tomto místě šťastný. Je tu sám v naprostém Tichu. Jedinými zvuky jsou poryvy větru, šumění trávy a občasné zavytí psa. Stalker se ponoří do trávy, nasává hořkou vůni hlíny a po vyholené hlavě si nechá lézt mravence. Po dlouhé chvíli se obrátí na záda a hledí do nebe. Na tvář mu padají kapky deště a on slastně přivírá oči.
     Večer se Stalker vrací ze Zóny zpět. Za hranicí Zóny začíná civilizace. Chemičky tu chrlí oblaka kouře. Na silnicích je rozježděné bláto. Stromy jsou křivé a holé. Rachotí tu vlaky, skřípají brzdy aut. Stalkerova dcera je mrzák.
     Ale Stalker je šťastný. Pomalu chodí mezi vší tou špínou a spouští - a usmívá se. V očích má svoji Zónu. Svoje místo, ve kterém je šťastný. Místo, které mu stačí navštívit jednou za měsíc. Nebo za rok. Nebo za deset let. Podstatné pro něj je to, že o Zóně ví. Že ví, že na něj Zóna čeká. Se Zónou před očima dokáže žít v té spoušti.
     Takovou Zónu má každý z nás. Má ji opravdu každý, i když leckdo neví, jak ta jeho vypadá. Kdekdo nad tím ani nepřemýšlí, ale kdyby tak učinil, přijde na to, že z koutku jeho mysli na něj jeho Zóna mrká.
     Pro někoho má podobu východu Slunce nad jarní krajinou. Pro jiného podobu chvilkového vidění barevné krásy po marihuanové cigaretě. Pro dalšího podobu svíravého píchnutí u srdce při poslechu Beethovenovy symfonie. Mnozí ji vidí vznášet se nad oltářem v rozptýleném světle z presbytáře. Další jí zahlédnou při prvním kopnutí ještě nenarozeného dítěte...
     Zato ti lidé, kteří o svou Zónu přišli, jsou snadno poznatelní. Nemají ji v očích. Často pijí. Nebo jsou na ostatní zlí. Když se k nim Zóna dlouho nevrací, přestávají být z vlastního rozhodnutí lidmi. Umírají.
     Jenže i ti, kteří svou Zónu mají, s ní musí jednat s úctou. Hýčkat si ji. Nepouštět jí na denní světlo. Nemluvit o ní. Vždyť jak smutné je konání těch, kteří se rozhodnou přesvědčit ostatní o tom, že jen ta jejich Zóna je ta jediná a pravá! Sami sebe svými výkřiky pak usvědčují z falešnosti. Vždyť Zóna je Zónou právě proto, že každý má tu svou - vlastní, neopakovatelnou, nepopsatelnou.
     Jedno mají všechny ty Zóny společné. Jedno nesmírně důležité. To základní. Pomáhají žít v té špíně a spoušti. Jen díky nim jde Stalker v roztrhaných kalhotách rozdrásanou krajinou, před sebou jen písek a popel a za ním stopy až k obzoru, jak hejno lesklých ryb.

3. TECHNICKÉ POZNÁMKY K VYDÁNÍ NOVÉ VERZE FILMU NA DVD
     Rusko-belgické konsorcium RUSCICO naplánovalo vydat v letech 2000-2005 celkem 120 klasických "sovětských" filmů (míněny jsou filmy, které byly natočeny na území bývalého SSSR), mezi nimi i všechny snímky, které před emigrací v Rusku natočil Andrej Tarkovskij. V roce 2001 tak vydalo RUSCICO Andreje Rubleva a Solaris, Stalker vyšel na DVD v březnu 2002 a zbylé dva režisérovy filmy, Ivanovo dětství a Zrcadlo, jsou v edičním plánu zařazeny na druhou polovinu roku 2002.
     Dosud vydané Tarkovského filmy na DVD jsou dokladem toho, jakých zázraků je schopná současná technika, pokud se dostane k odpovídajícím podkladům. V případě Tarkovského snímků je evidentní, že restaurátoři měli přístup k originálním filmovým negativům a zvukovým mixážním pásům, takže ve výsledku se na DVD tyto filmy dostaly v kvalitě, jakou na dobových kopiích pro kina nebylo možné dosáhnout (o všemožných pozdějších vydáních na videokazetách v Rusku, Evropě i v USA raději ani nemluvím).
     Snad jediný rozpor zvolené metody vidím ve zvukovém mixu do Dolby Digital 5.1, kdy u starších filmů ze šedesátých let, natáčených s mono zvukem, zní prostorové "rozprostření" z DVD uměle a místy vysloveně rušivě (více o tom v recenzi britského vydání Andreje Rubleva, které je totožné s ruským vydáním konsorcia RUSCICO). Podobné nebezpečí ale v podstatě hrozí už jen u zatím nevydaných DVD Ivanovo dětství (1962) a Zrcadlo (1974), protože prostorový mix DVD-edice Solaris (1972) je velmi působivý a to, co uslyšíte z reprobeden při DVD-projekci Stalkera, vybočuje z kategorie popsatelné běžnými superlativy.
     Nemůžu si pomoci, ale opravdu musím při popisu technických parametrů DVD-vydání Stalkera začít bombasticky - ještě nikdy jsem neviděl tak technicky dokonale (a současně ve vztahu k filmu citlivě) udělané DVD. U obrazu (film je vydán ve formátu 4:3, nejde ale o žádný ořez, protože v tomto formátu byl film natočen) to snad ani nepřekvapí, byť i v tomto případě mě zarazila hlavně jeho neuvěřitelná ostrost... V takto precizním provedení totiž dokonale vynikne nejen Tarkovského hra s barvou, tedy tónové odlišení, které dal jednotlivým epizodám (syrová kontrastní čerň v pasážích odehrávajících se vně zóny, plastická šeď a občasný hnědý tón snových epizod, syrová zemitá barevnost zóny v panoramatických záběrech, při vyvolávání barevně stažené záběry interiérů v zóně, evokující dojem černobíle-barevného filmu), ale vysvitne i kontrast, vznikající ze střetu černobílých a barevných epizod (myslím například na až bolestně krásný první barevný záběr filmu, panorama otevřené krajiny zóny, nastřižené bezprostředně po černobíle snímané jízdě na drezíně). Dodávat, že obraz filmu je naprosto čistý, bez škrábanců a zaregistrovatelných přechodů mezi jednotlivými díly, je na tomto místě snad už zbytečné - již z dříve vydaných DVD víme, že preciznost by si RUSCICO mohlo dát do svého znaku.
     Onen zázrak, který dělá ze Stalkera naprostý unikát mezi DVD, se udál při práci na zvukovém mixu filmu. Prostorový remix do DD 5.1 nejen že svými zvukovými parametry odpovídá současnému hollywoodskému standardu, ale neuvěřitelné na tom je, že toto bombastické ozvučení nejen že s dvacet let starým filmem ladí, ale dokonce jeho účinek posiluje. Vybavíte-li si z kina halucinativní efekt dlouhé pasáže jízdy na drezíně do zóny s údery kol o spoje kolejnic, rozechovanými do industriální kakofonie, budete mít alespoň hrubou představu, jakou cestou se zvukový mix DVD-verze ubíral. V celém filmu je zvuk pečlivě rozprostřen do prostoru, do efektových kanálů byly umístěny zvuky odpovídající danému prostředí (v zóně šum řeky, šepot listů ve větru, pád kapek vody na hladinu, zpěv ptáků, vzdálený štěkot psa, mimo zónu houkání sirén, vrzání pantů, vzdálený hluk motorů, tříštění skla) a adekvátního zacházení se dostalo i úžasné Artěmjevově "hudbě", důsledně prezentované ve formě občasného shluku tónů, rozprostřených v prostoru. Kapitolou samou pro sebe je několikerý "zvukový" přejezd vlaku, ve filmu plnící roli předělu (navíc většinou v kontrastu s kratičkým úryvkem klasické hudby), jež je na DVD podán v až brutálně hutné podobě, či epizoda průchodu "mlýnkem na maso", vygradovaná až do totální klaustrofobičnosti. Celý zvukový mix je pak zvukově nesmírně hutný (přirovnání k hollywoodskému spektáklu jsem volil zcela záměrně), na druhou stranu je pro mě až nepochopitelné, že při takovém zvukovém "nasazení" se i při stáří filmu vše odehrává zcela čistě, bez náznaku šumu či zkreslení... Jsem si jist, že zvuková podoba Stalkera vyvolá u některých tarkologických puristů rozpaky, na druhou stranu mým jediným pocitem i z opakovaných projekcí bylo bezmezné nadšení.

4. ODLIŠNOSTI MEZI STALKEREM V KINĚ A NA DVD
     Poplašné informace o úpravách DVD-podoby filmu se objevily na webu již začátkem roku 2002 a samotný disk jim dává zapravdu jen zčásti. Pominu-li výše popsaný nový zvukový mix filmu (který sám o sobě může být pro někoho nepřijatelný), nalezl jsem na DVD jen dvě odlišnosti proti verzi známé z kin - první změna se týká "jízdy na drezíně", druhá finálního záběru.
     Co se týče drezíny, je do celé pasáže zakomponována nová ("nová" v tom smyslu, že nejde o pouhé zopakování hudby jinde ve snímku použité, ale o originální hudební motiv) Artěmjevova hudba (v kinoverzi filmu je celá pasáž doprovázena pouze rozechovanými údery kol drezíny o spáry mezi kolejnicemi). Jedná se o působivou syntenzátorovou melodii v podobě chorálu, uloženou na pozadí mnohavrstevnaté ruchové stopy, ze které se hudba občas vynoří, aby se vzápětí téměř ztratila. Troufnu si říct, že ten, kdo nezná film "nazpaměť", si změny vůbec nevšimne, protože nejde proti duchu filmu a organicky do něj zapadá.
     Změnu ve finální scéně ale zaznamená určitě každý, kdo film alespoň jednou viděl - těsně před před koncem, po pádu sklenice na podlahu, kdy si Stalkerova dcera v detailu položí hlavu na stůl, byla úplně odstraněna citace kratičké pasáže Beethovenovy Ódy na radost (v kinoverzi zanikající právě v rachotu vlaku). V nové podobě je tedy záběr bez jakékoli hudby, ve zvuku je jen odjíždějící vlak vystřídaný úplným tichem pod závěrečným titulkem. Mimochodem, zbylé kraťoučké hudební citace klasiky (Wagner, Ravel atd.) na jiných místech filmu zůstaly beze změny.
     Osobně si ale nedovedu představit, že by podobný zásah mohl být ze strany vydavatele svévolný, takže automaticky předpokládám, že vychází buď z dochovaných Tarkovského připomínek k finální podobě filmu (z tvůrčího týmu jsou shodou náhod naživu právě jen zvukař a hudební skladatel Artěmjev) nebo že pokyn k nim přišel ze strany dědiců (opět na základě režisérovy vize). Vystřižení Beethovena mimochodem docela dobře chápu - vzhledem k téměř notorické popularitě skladby (a jejím obvyklým interpretacím) přece jen její citace poněkud zaváněla polopatismem... Ať tak či tak, předpokládám, že časem se důvod změn někde na webu objeví (na DVD samém i v bookletu není o úpravách ani zmínka), a pak budeme moudřejší...

5. BONUSOVÁ VÝBAVA DISKU
     DVD je opět bohaté na přidané materiály, byť ne tolik jako třeba Andrej Rublev. Najdeme zde pětiminutovou ukázku z Tarkovského absolventského filmu na VGIKu Válec a housle, a to ve velmi slušné barevné kvalitě a dokonce se zvukem přemíchaným do 5.1 (pokud film znáte, pak jde o pasáž se zahozením chleba a s následným pozorováním demolice domu - myslím, že zcela záměrně byly vybrány právě ty epizody, které režijním stylem nejvíc odkazují k budoucím režisérovým snímkům).
     Naprosto unikátní je pětiminutový dokument Paměť (1997), který beze slova komentáře ukazuje dům, ve kterém A.T. prožil dětství a mládí a který se nachází ve stejném stavu jako objekty v zóně (dům prorůstají stromy), to vše propojené s plynule zakomponovanými úryvky ze Stalkera a s doprovodem Artěmjevovy hudby.
     Pětiminutovou metráž má i poslední rozhovor s kameramanem Stalkera Alexandrem Kňjažinským (zemřel těsně po natočení), téměř trojnásobnou délku má velezajímavý monolog Tarkovského přítele Rašita Safiullina, který se jako výtvarník podílel na Stalkerovi a na Tarkovského divadelní verzi Hamleta. Na obale disku ani v anoncích na něj není uveden skrytý bonus, kterým je dvacetiminutový rozhovor s Eduardem Artěmjevem, opět věnovaný převážně práci na hudbě ke Stalkerovi (v obraze se pak během povídání objeví řada neznámých záběrů Tarkovského, mezi nimi i při práci ve střižně).
     Disk nabízí i nádherné animované menu (ovládání a všechny textové informace si můžete vybrat v ruštině, angličtině či francouzštině), úplné filmografie všech čtyř herců a nejdůležitějších členů štábu a také devět černobílých a jednu barevnou fotografii z natáčení. Při objednávce disku na e-shopu RUSCICO si navíc můžete zvolit mezi verzí v PAL či NTSC a třemi jazykovými verzemi obalu (ruština, francouzština, angličtina). Jedinou vadou na kráse tak je jen opravdu hnusná kresba na přední straně obalu... (otištěno v dubnu 2002)

zpět na menu

APOKALYPSA (REDUX)

Francis Ford Coppola, 1979/2000. Původní název: Apocalypse Now Redux.
Paramount 2001. Vydáno v USA. NTSC. Regionálně kódováno (region 1 - USA a Kanada).
202 minut. Barevný. Widescreen 1,99:1 (anamorfní). DD 5.1. Anglicky. Vypínatelné anglické titulky.
Bonusy: trailer.

Podoba životního filmu Francise Forda Coppoly, v českých kinech promítaného pod názvem Apokalypsa, se díky režisérovi několikrát měnila. Po premiéře na festivalu v Cannes dostal film při uvedení do kin pozměněný závěr, další úpravy se později dotkly podoby a umístění titulkové sentence a navíc existují další zkrácené verze určené pro televizi a video (a to ponechávám stranou hrátky s obrazovým formátem, vyplývající z původního určení pro sedmdesátimilimetrové kopie, který byl pro uvedení v běžných kinech různě zužován či rozšiřován).

Definitivní podobu svému filmu dal Coppola až dvacet let po premiéře, kdy přivezl do Cannes verzi označenou Apocalypse Now Redux. Definitivní proto, že podle jeho vyjádření přesně odpovídá podobě, kterou měl film mít v době realizace a jakou tehdy nebylo možné uvést do kin kvůli přílišné délce (202 minut). Po projekci v Cannes se film v obnovené premiéře krátce vydal do vybraných amerických kinosálů, ale od počátku bylo evidentní, že všechny rekonstrukční práce na filmu byly směřovány především k DVD.

Premiérové americké vydání (zde recenzované) se v USA objevilo v listopadu 2001 prostřednictvím Paramountu, což dávalo naději na jednotnou evropskou edici u stejné firmy a tedy i na případnou českou mutaci (Paramount má v ČR velmi slušně fungující zastoupení). Bohužel, Coppolova firma Zoetrope, která na film vlastní copyright, se na starém kontinentě vydala cestou nikoliv unifikované celoevropské edice, ale rozprodeje práv jednotlivým lokálním distributorům (v Německu BMG, ve Francii Pathé, v Británii Paramount...). Od jara 2002 se tak v Evropě objevuje hned několik verzí DVD, jedno i dvoudiskových, s odlišným bonusovým materiálem a různou zvukovou i titulkovou výbavou (a že na žádné mutaci nejsou titulky české, není snad třeba dodávat).

V definitivní verzi je film prodloužen o 49 minut, a to jen a jen k jeho prospěchu. Nevyplnily se obavy (nejen mé), že Coppola film kompletně přestříhá či výrazně pozmění sousled scén - původní verze je ponechána beze změny, jen jsou do ní vkomponovány kratší i delší ucelené dějové pasáže, které dokreslují a rozkošaťují původní příběhovou kostru (v bookletu v seznamu tracků jsou všechny změny proti původní verzi vyznačeny, takže problém s jejich identifikací nemá ani ten, kde nezná film "nazpaměť").

První rozšíření se týká epizody setkání s Kilgorem (Robert Duvall) před a po útoku helikoptér - v tomto případě se jedná o několik krátkých vsuvek a o souvislejší pasáž popisující urychlený odjezd lodi od umanutého "surfaře" Kilgora včetně krádeže surfového prkna. Následně je mírně rozšířeno i kuchařovo setkání s tygrem a přesunuta epizoda jízdy na vodních lyžích za člunem, přidána je i pasáž, kdy si Willard čte v Kurtzově osobním spisu. Vesměs se ale jedná o epizody v rozsahu pár desítek vteřin.

První nová ucelená pasáž, v tomto případě dlouhá 10 minut, nese název Medevac a následuje po odjezdu z nepodařené večerní show. Člun zastaví u polní nemocnice, kde narazí na "zaparkovaný" vrtulník, který přepravuje zajíčky z Playboye, překvapivě svolné ke sblížení (byť se šokujícím závěrečným překvapením).

Po odjezdu, nočním setkání u mostu Do Lung a Cleanově smrti je vložená nejdelší, 25 minut dlouhá epizoda zastávky na plantáži, patřící rozvětvené francouzské rodině, která zde žije už několik generací (The French Plantation). Po Cleanově pohřbu následuje rozsáhlá scéna společné večeře (kameramansky řešená v "kmotrovském" duchu) vrcholící generační hádkou (na "politologické" téma) a následná nádherně nasnímaná milostná scéna Willarda s jednou z obyvatelek domu (hraje ji Aurore Clementová, kterou si možná pamatujete z Wendersova filmu Paříž, Texas).

Po ranním odjezdu (v mlze, následuje "šípová" přestřelka s domorodci) je až do konce film totožný s původní kinoverzí, jen mezi okamžik, kdy Willardovi v klecí Kurtz pohodí na klín kuchařovu odříznutou hlavu a ranní odnos Willarda do Kurtzova domu, je vložena pětiminutová scéna, kdy Kurtz Willardovi předčítá úryvky z článků v amerických novinách týkající se vietnamské války. Unikátnost scény (kromě brilantní Storarovy kameramanské práce s protisvětlem v jejím úvodu) je v tom, že se odehrává za denního světla, takže nabízí (ve filmu jedinou) možnost vidět Kurtze v "celé jeho kráse".

Po technické stránce je film na DVD přepsán brilantně, obzvlášť když si uvědomíme, že od natáčení uplynulo už 25 let. Film je nabízen v anamorfním widescreenu 1,99:1 a ve zvukovém mixu do DD 5.1, vzhledem k totální absenci bonusů bych si ale vsadil na to, že v budoucnu se za oceánem objeví i sběratelské vydání se zvukovým mixem do DTS. (otištěno v dubnu 2002)

zpět na menu

GHOST DOG - CESTA SAMURAJE

Jim Jarmusch, 1999. Původní název: Ghost Dog: The Way of the Samurai.

Artisan 2000. Vydáno v USA. NTSC. Regionálně kódováno (region 1 - USA a Kanada).
116 minut. Barevný. Widescreen 1,85:1 (anamorfní). DD 5.1. Anglicky.
Bonusy: 6 trailerů a TV-spotů, 4 vystřižené scény, dokument o natáčení, filmografie tvůrců a herců, izolovaná hudební stopa, klip.

Boomerang Pictures 2001. Vydáno v Belgii. PAL. Regionálně kódováno (region 2 - Evropa).
111 minut. Barevný. Widescreen 1,85:1 (anamorfní). Anglický DD 5.1. / francouzský DD 5.1. Titulky: francouzské a holandské (vypínatelné).
Bonusy: trailer, 4 vystřižené scény, filmografie herců, fotografie z natáčení, reprodukce plakátů.

Srovnání dvou DVD-edic s Jarmuschovým filmem Ghost Dog může posloužit jako ilustrativní příklad rozdílného přístupu k výrobě disků za oceánem a na starém kontinentě.

Práva pro zatím poslední Jarmuschův film, realizovaný v pro něj typické složité koprodukci (JVC, Studio Canal, BAC Films, Pandora Film, ARD/Degeto Film), vykoupil pro region 1 kalifornský Artisan a po ryze americkém způsobu zahltil disk veškerým dostupným bonusovým materiálem. Film v digitálně remasterovaném anamorfním widescreenu 1,85:1 a zvukovém remixu do DD 5.1 je na disku doprovozen půlhodinovým "filmem o filmu" The Odyssey: The Journey into the Life of a Samurai, doplněny jsou čtyři krátké vystřižené scény (v celkové šestiminutové metráži), zvláštní pododdíl trailerů shromažďuje všech šest existujících kinoupoutávek a televizních spotů, ve filmografiích jsou k nalezení podrobné informace o více než desítce herců, ale i o členech štábu a pro informaci je zde umístěn i s filmem nesouvisející klip autorů filmové hudby The RZA. Samozřejmostí je i barevný booklet, pečlivé rozdělení filmu do dostatečného množství tracků pro snadnou orientaci v něm (je jich 27) a třešničkou na dortu je možnost pustit si celý film bez ruchů a dialogů, jen s izolovanou hudební stopou.

Sáhnete-li vzápětí po evropském vydání, okamžitě vás do očí udeří jeho strohost - sice jde o převzaté vydání z regionu 1, dokonce vybavené copyrightem zámořského vydavatele (Artisan), ale většina bonusů z disku zmizela. Belgický vydavatel se neobtěžoval výrobou bookletu, ze šesti trailerů zůstal na disku jediný, po dokumentu o natáčení stejně jako po izolovaném soundtracku ani stopa, a tak jediným bonusem v pravém slova smyslu jsou čtyři vystřižené scény, dokonce neodlišené trackingem a tedy splývající v jednu. Ad absurdum je šetření dovedeno ve filmografiích tvůrců a herců, kterých zbyla proti americkému vydání jen třetina - jsou zde pouze údaje o hercích ve větších rolích a například u Jarmusche zůstal jen soupis jeho hereckých epizodek, zatímco režijní filmografie schází (sic!). To, že z 27 tracků na zámořském vydání zůstalo jen 16, evropský vydavatelský přístup jen dokresluje...

Tato "spořivá" evropská nátura je (až na řídké výjimky, které samozřejmě existují) mimochodem vlastní nejen pro disky z produkce menších vydavatelů, ale i pro velká hollywoodská studia a jejich evropská zastoupení. Zámořské obvyklé dvojdiskové edice se v Evropě ztenčují na polovinu, ze zámořské dnes už zcela běžné zvukové dvojvýbavy DTS/DD 5.1 se na evropské disky většinou dostane jen DD 5.1, "tlusté" booklety se ztenčují na list se soupisem tracků... To, že jsem se tento rozdíl rozhodl demonstrovat právě na Jarmuschově filmu, je způsobeno jen tím, že se mi shodou náhod oba disky dostaly krátce po sobě do ruky a mohl jsem tak vycházet nejen z převzatých údajů, ale z přímého srovnání "na vlastní oči a uši" - pro sebe jsem si totiž kdysi pořídil zámořskou edici a nedávno jsem pro kamaráda (bez "čipu" a platební karty) objednával vydání z regionu 2... (otištěno v květnu 2002)

zpět na menu

ZRCADLO (verze RUSCICO/Artificial Eye)

Andrej Tarkovskij, 1974.
Původní název: Zerkalo. Distribuční název: Mirror.
Na DVD vydala firma Artificial Eye v roce 2002. Vydáno v Británii (jako licenční vydání disku připraveného rusko-belgickým konsorciem RUSCICO). PAL. Regionálně kódováno (region 2 - Evropa).
102 minut. Barevný (s černobílými pasážemi). 4:3 (1,33:1). DD 5.1. Rusky. 13 titulkových sad (anglické, francouzské, německé, španělské, italské, portugalské, holandské, japonské, hebrejské, švédské, čínské, arabské, ruské).
Bonusy: viz dále.

Protože o filmu samotném jsem na Zóně podrobně psal v recenzi jeho amerického DVD-vydání, budu se tentokrát věnovat pouze technickému provedení a bonusové výbavě disku.
     Hned na začátku je třeba uvést, že britské vydání filmu je kompletně převzaté od rusko-belgické firmy RUSCICO, které připravilo "definitivní" edice všech pěti Tarkovského filmů, jež natočil před svou emigrací (Ivanovo dětství, Andrej Rublev, Solaris, Zrcadlo, Stalker). Protože po spuštění disku se objeví pouze logo RUSCICA a nikoliv vydavatelské firmy Artificial Eye, mám dokonce důvodné podezření, že jde o disky vylisované přímo RUSCICem a v Británii pouze opatřené potiskem a obalem...
     Na rozdíl od Stalkera, kde došlo k několika úpravám zvukové stopy oproti verzi známé z kin (viz recenze disku), je Zrcadlo na DVD přepsáno beze změn. Zaujal-li vás rozdíl v délce filmu mezi americkou a britskou DVD-verzí (106 versus 102 minut), pak nejde o rozdíl obsahový, ale pouze o technický detail - verze v NTSC jsou standardně delší než verze v PAL díky rozdílu v tempu posunu obrazu (rozdíl 25 versus 24 obrazových políček za vteřinu).

TECHNICKÉ POZNÁMKY K DVD-VYDÁNÍ
     Opakoval bych se, kdybych se na tomto místě rozplýval nad schopnosti ruských restaurátorů, kteří pracovali na sadě Tarkovského filmů (psal jsem o tom podrobně např. v recenzi Stalkera). Faktem ale zůstává, že měli ke své práci mimořádné podmínky - postupovali totiž cestou výroby úplně nové filmové kopie z originálních negativů (a zvukových mixážních pásů), ze které byl proveden následný přepis, digitální remastering a nový zvukový mix.
     Zrcadlo je tak jeden z mála filmů, kde existuje možnost přímého srovnání obrazu připraveného obvyklým postupem (tedy sejmutím ze standardní kinokopie a následně digitálně upraveného) a obrazu dosaženého náročnou (a drahou) cestou výroby nové kopie z originálního negativu a jejích dalších digitálních úprav. Prvním způsobem, kterým mimochodem vzniká (odhaduji) 99 % ve světě vydaných DVD se staršími filmy, bylo totiž připraveno (výše zmiňované) americké vydání Zrcadla, druhým způsobem zde recenzované vydání britské (či ruské, chcete-li). Rozdíl mezi nimi je propastný - při přímém srovnání je na americké verzi patrný hnědožlutý nádech, který zplošťuje barevné spektrum, ve filmu je viditelná odlišná barevná kvalita jednotlivých "dílů" a všechny interiérové scény jsou v pozadí výrazně zatmavené (dodávám jen, že těchto nedostatků si naplno všimnete až v přímém srovnání s obrazem konkurenčního DVD - sám jsem byl z americké DVD-verze kdysi nadšený, protože byla obrazově i tak o třídu lepší než kopie, kterou jsem několikrát viděl na filmovém plátně).
     Oproti tomu britská (ruská) DVD-verze je obrazově sjednocená, s nevídanou plasticitou scén točených na černobílý materiál. Přepis zaujme plnohodnotnou barevnou škálou, vzácně vídanou barevnou vyrovnaností a především ostrostí interiérových scén - přiznám se, že hlavně ve scénách odehrávajících se uvnitř venkovského domu (leckdy za svitu petrolejky) jsem objevil řadu detailů z pozadí záběrů, které na kinokopii (o televizní či videoverzi ani nemluvím) kvůli zatmavení nebyly k rozpoznání. Výsledkem je opět DVD s famózním obrazem, představující film tak, jak ho možná z kinokopie nikdy neviděl ani sám Tarkovskij (a jak by si rozhodně svůj film v kinech vidět přál)...
     Téměř absolutorium je možné vyslovit i zvukovému remixu do DD 5.1. Nečeká vás sice tentokrát takový šok, jaký zažijete při sledování Stalkera, ale to je dáno odlišným charakterem obou filmů - Stalker je přece jenom "akčnější" a má plnohodnotnější ruchové spektrum (výstřely, ozvěny, prostorové dozvy, zvuky živlů) než komornější Zrcadlo, postavené na dialozích a doprovodné záměrně "neviditelné" hudbě. Důraz je tak v mixu Zrcadla postaven na co nejčistší provedení dialogů a významovou práci se zvukem ve smyslu zdůraznění "důležitého" jeho intenzitou. Přiznám se, že díky důslednému prostorovému oddělení hudby od ruchů a dialogů jsem si dokonce byl jist, že restaurátoři (stejně jako ve Stalkerovi) do některých epizod doplnili hudební motiv, dokud jsem si na americkém vydání neověřil, že byl přítomen už v kinoverzi, ale v původním mono-zvuku byl utlumen téměř k nezaznamenání...
     Jedinou výhradu je tak možné mít jen k přílišnému "přebasování" některých výraznějších hudebních motivů, k jehož odstranění je nutné razantněji zapracovat s nastavením subwooferu vaší poslechové aparatury.

BONUSOVÁ VÝBAVA DISKU
     Ač disk slibuje pouze anglické titulky, ve skutečnosti je jich zde přítomných standardních 13 (viz výše). I tentokrát ale nenabízí menu možnost spustit film bez zapnutých titulků, takže chcete-li vidět ruskou verzi "neznečištěnou" textem, musíte titulky vypnout dálkovým ovladačem. Na tento fakt upozorňuji proto, že u britské mutace Solaris i Stalkera (převzaté od RUSCICA) se tato operace u některých čtenářů Zóny s odlišnými typy přehrávačů než je ten můj (Sony) ukázala být neproveditelnou, takže jim nezbylo než sledovat film se zapnutou některou z titulkových sad. Zda totéž platí i pro Zrcadlo, nemám bohužel jak ověřit - můj přehrávač titulky vypnout dokázal, čímž ale není vyloučeno, že jiné přehrávače v této operaci neuspějí. Varuji před touto možností proto raději předem...
     Jako tradičně (míněno u produktů RUSCICA) je disk nabit bonusy, byť i tentokrát o dobré polovině z nich obal mlčí a objevíte je až při detailním prozkoumání ovladatelského menu.
     Přímo v hlavním menu najdete dva sestříhané dlouhé monology - ten více než třicetiminutový vede Alexandr Mišarin, scénárista filmu a Tarkovského přítel (popisuje seznámení s Tarkovským i práci na scénáři), spíše jako kuriozitu je třeba přijmout desetiminutový rozhovor s politikem Grigorijem Javlinským, který vypráví o vlivu, který na něj sledování Zrcadla kdysi mělo. Třetí rozsáhlý komentář najdete umně skrytý v oddíle Filmografií pod osobou hudebního skladatele Eduarda Artěmjeva - ten svou dvacetiminutovku poctivě věnoval detailnímu popisu práce na hudebním doprovodu filmu.
     Osm minut je věnováno herci Anatoliji Solonicynovi v unikátním sestřihu dokumentárních materiálů z natáčení a ukázek čtyř filmů, na kterých se herecky podílel - zřejmě nejzajímavější z nich je ucelená tříminutová pasáž ze skvělého filmu Larisy Šepiťkové Vzestup (1976). Tříminutový obdobný sestřih je věnován i dalšímu Tarkovského kmenovému herci Nikolaji Griňkovi (na závěr se v ní mihne i kameraman Zrcadla Georgij Rerberg), desetiminutovku dostal i Innokentij Smoktunovskij (v Zrcadle čte autorský komentář), jejíž značnou část zabírá ukázka z divadelního představení "Hamleta", v němž vytvořil hlavní roli. Na Tarkovského otce Arsenije (své verše v Zrcadle sám recituje) se dostalo jen textovou informací, poprvé zde jsem viděl i 9 fotografií z natáčení, z nichž nejzajímavější mi přišla ta s "výrobou" větru v úvodní scéně (se Solonicynem kráčejícím mezi poli) prostřednictvím vrtulníku.
     Obal zcela zatajuje i devítiminutovou hudební skladbu Eduarda Artěmjeva "Pasvjaščenije Tarkovskomu", obrazově doprovozenou sestřihem záběrů ze Zrcadla a Solaris.
     Kompletní filmografie jsou věnovány režisérovi, scénáristovi (Alexandr Mišarin), hudebnímu skladateli (Eduard Artěmjev), výtvarníkovi (Nikolaj Dvigubskij), kameramanovi (Georgij Rerberg) a herečce v titulní dvojroli (Margarita Těrechovová), při jejich podrobném studiu pak můžete nalézt i trailery na 5 filmů - Solaris, Končalovského Sibiriádu a Šlechtické hnízdo, Cukorova Modrého ptáka (v něm měla roličku Těrechovová) a Michalkovovu Nedokončenou skladbu (ta je prezentována sestřihem scén v obrazově rekonstruované podobě z chystaného DVD-vydání).
     Disk bez bookletu kromě toho nabízí i obvyklé graficky nádherné menu (ovládání a všechny textové informace si můžete vybrat v ruštině, angličtině či francouzštině), unifikovaný firemní přebal Artificial Eye tradičně pracuje se sugestivní černobílou fotografií na titulu a to vše se momentálně (srpen 2002) dá z Británie i s poštovným pořídit za cca 900 korun. (otištěno v srpnu 2002)

zpět na menu

IVANOVO DĚTSTVÍ (verze RUSCICO/Artificial Eye)

Andrej Tarkovskij, 1962.
Původní název: Ivanovo dětstvo. Distribuční název: Ivan´s Childhood.
Na DVD vydala firma Artificial Eye v roce 2002. Vydáno v Británii (jako licenční vydání disku připraveného rusko-belgickým konsorciem RUSCICO). PAL. Regionálně kódováno (region 2 - Evropa).
96 minut. Černobílý. 4:3 (1,33:1). DD 5.1 + DD 1.0 (mono). Rusky. 2 titulkové sady (anglická a ruská).
Bonusy: viz dále.

Měl-li bych psát o postupech konsorcia RUSCICO při vydávání Tarkovského filmů, musel bych jen doslova opakovat to, co jsem podrobně popsal v recenzích Stalkera a Zrcadla. Odkazuji tedy na ně.
     Přesto britské vydání Ivanova dětství, které je opět formou licence kompletně převzaté od RUSCICA, dvě nepřehlédnutelné novinky přináší. Za prvé - nejde už jen o nezměněný "ruský" disk v "britské" krabičce, protože na rozdíl od předchozích Tarkovského filmů vydaných Artificial Eye je tentokrát titulková výbava disku "oříznuta" o obvyklou titulkovou výbavu - z tradičních třinácti titulkových sad na mateřském (ruském) vydání zůstaly na britské edici pouze dvě (anglická a ruská). A za druhé - kromě nového zvukového masteringu do DD 5.1 je na disku přítomna i původní mono stopa.
     Důvod první změny je jasný - zájemci o film z "nebritské" části Evropy si budou muset koupit mateřské vydání konsorcia RUSCICO, kterému tak výrazně stoupne prodej (a je také možné, že se díky tomu objeví i další licence pro Francii, Německo atd.). Ani u druhé změny není její příčina tajemstvím - po humbuku, který rozpoutali "tarkologové" na fandovských stránkách po celém světě okolo zvukových úprav Stalkera a Zrcadla (a vlastně obecně okolo zvukových remixů do DD 5.1 na všech dosavadních vydaných Tarkovského filmech), se RUSCICO zřejmě snaží "vlichotit" i zarputilým puristům z řad "strážců" režisérova odkazu...
     Pokud jde o obrazovou podobu Ivanova dětství, není ani tentokrát restaurátorům z RUSCICA co vytknout. Kdybyste nevěděli, že film je čtyřicet let starý, jistě by vás to při jeho sledování ani nenapadlo - černobílý obraz je bez jediného kazu, nádherně "rozsvícený" a ostrý a také překvapivě stabilní (na jednotlivých "produktech" RUSCICA je mimochodem vidět i vývoj zkušeností restaurátorů - zatímco u Stalkera se na několika místech obraz mírně chvěje a nezapře svůj digitální původ, o půl roku pozdější Ivanovo dětství je v tomto ohledu už zcela bezchybné). Přiznám se, že mě v tomto ohledu zarazila informace ze zámořských Tarkovského webů, podle kterých je kvalita obrazu na tomto DVD horší než při televizním uvedení filmu - větší pitomost jsem totiž už hodně dlouho nečetl (a napadá mě jediné vysvětlení - zda problém nevzniká tím, že zámořští recenzenti si disk pouštějí na přehrávačích a televizích primárně určených pro NTSC, což při převodu evropských disků v PAL může způsobit opravdu pronikavý úbytek kvality obrazu - soudím tak na základě asociace s opačným postupem, kdy řada evropských přehrávačů a televizí v PAL má značné problémy s reprodukcí zámořských disků v NTSC).
     Jak jsem napsal již v úvodu, zvuk je na Ivanově dětství poprvé v éře RUSCICA alternativně nabízen jak z původní mono stopy, tak v novém remixu do DD 5.1. Mono stopa byla navíc připravena zcela plnohodnotně - je zbavena veškerých šumů a převedena do normy Dolby Digital, takže její poslech je sám o sobě velkým zážitkem. Přesto ale u mne - i v této přímé konfrontaci - vyhrává remix do DD 5.1. Ten je myslím nejcitlivější ze všech pěti Tarkovského RUSCICO-disků - je většinou téměř nezaznamenatelný, zcela správně připravovaný s minimálním důrazem na prostorovost a s o to větší snahou o co nejdetailnější zvukovou bohatost. Přímá možnost srovnání obou zvukových stop také doufám vyprovokuje diskutující na toto téma k produkování stanovisek méně pocitových, a více argumentačně podložených...
     Pokud jde o technické provedení disku, je třeba ještě dodat, že tradiční problém britských RUSCICO-mutací odstraněn nebyl - i zde se přímo v menu nedají titulky (ruské či anglické - viz výše) "vypnout", takže při pokusu sledovat film bez nich je musíte vypnout manuálně prostřednictvím dálkového ovladače ("subtitles off"). To, zda se vám to podaří či ne, záleží už jen na typu a stáří vašeho přehrávače a nevylučuji, že na některých přístrojích nepůjde film přehrát jinak než se spuštěnou jednou či druhou titulkovou sadou.
     A ještě k bonusům, jimiž je disk tradičně nabit (jen obrazové bonusy jsou opět delší než samotný film). K vidění a slyšení jsou tentokrát připraveny 3 rozsáhlá interview, vždy ve formě sestříhaného monologu zpovídaného s vloženými filmovými ukázkami souvisejícími s řečeným. Dvacetiminutový prostor dostal Jevgenij Žarikov, který si ve filmu zahrál Galceva, po půlhodině kameraman Vadim Jusov (velmi podrobně mluví například o sporech s autorem původního scénáře Vladimírem Bogomolovem i o rozchodu s Tarkovským před natáčením Zrcadla) a hudební skladatel Vjačeslav Ovčinnikov (ten ale ještě častěji než o Tarkovském hovoří o práci na Bondarčukově filmu "Vojna a mír" a "Šlechtickém hnízdě" Andreje Končalovského). Dobovým bonusem je dvacetiminutová ukázka z dokumentu "Válečné děti", ve fotoarchivu je 10 snímků z natáčení a neschází ani 14 kompletních filmografií členů štábu a herců, v nichž jsou k nalezení i trailery na Andreje Rubleva, Solaris, Vojnu a mír a Jeřábi táhnou. (otištěno v září 2002)

zpět na menu

 

Nemazat!