VYSVOBOZENÍ
John Boorman, 1972. Původní
název: Deliverance.
Warner Bros. 2000. Vydáno v ČR. PAL. Regionálně
kódováno (region 2 - Evropa).
105 minut. Barevný. Widescreen 2,55:1 (anamorfní).
DD 5.1. Anglicky. České titulky.
Bonusy - žádné.
Nepatřím k těm ortodoxním vyznavačům DVD,
kteří šmahem odsuzují video a na film v
televizi by se podívali jen přivázaní k židli,
s roubíkem v ústech a s očními víčky roztaženými
svorkou... Jsem totiž přesvědčen, že leckdy
- a jako názorný příklad si lze zvolit třeba
většinu filmů Woodyho Allena (natočených ve
formátu 1,66:1 a s důrazem nikoliv na
kameramanské kompozice, ale na kvalitu dialogů)
- je divácký zážitek z kina či z uvedení na
obrazovce ČT 2 (tedy s titulky a v tomto případě
přijatelném ořezu z 1,66:1 do 4:3) v podstatě
totožný. Dojde-li ale na Manhattan (zůstaňme
u Woodyho), je s tolerováním televizní
obrazovky samozřejmě konec - právě tenhle
film ve widescreenu 2,35:1 je po ořezu do 4:3 (jak
to předvedla ČT) zbaven téměř poloviny
obrazu (a tím spolehlivě i veškeré obrazové
magie), a tady už veškerá legrace končí.
Obecně lze říci, že nenapravitelné zmrzačení
v televizi nastává od širokoúhlého formátu
1,85:1 výše (přes méně obvyklé 2,20:1 k běžnému
2,35:1 až po extrémy typu 2,55:1 či 2,70:1).
To ještě nezní nijak děsivě, ale uvědomme
si, že ve widescreenu je natočeno 95 % amerických
filmů, a to ještě nejméně 3/4 z nich v jeho
"užší" podobě 2,35:1. (A že ani
Evropa nejde stranou, lze nejsnáz ilustrovat třeba
na Tarkovského případě - Andrej Rublev
i Solaris mají původní formát 2,35:1.)
A samozřejmě nejde jen o formát obrazu - hlavně
starší filmy se na video i obrazovku televize
dostávají v kopiích otřesných kvalit, a to už
vůbec nemluvím o dabingu...
Ne náhodou jsem se na tohle téma rozepsal právě
v rámci recenze Boormanova filmu Vysvobození.
Dostatečně nabuzen a natěšen znalostmi z
literatury (Georgij Kapralov: Hry s ďáblem,
více o knize v recenzi filmu Strašáci),
viděl jsem ho totiž poprvé před několika
lety právě z obrazovky, v dabované verzi a s ořízlým
obrazem do 4:3. Můj dojem z něj byl (mírně řečeno)
rozpačitý - v některých scénách jsem se vůbec
neorientoval (souboj na skále) a aby toho nebylo
málo, vyšisovaná kopie a třetiřadý dabing
dodaly v mých očích snímku punc béčkového
thrilleru.
Že je Vysvobození ve skutečnosti
nádherný film jsem pochopil až po prvním shlédnutí
z disku, kdy teprve správný velkorysý obrazový
formát (film je natočen a na DVD reprodukován
ve výjimečně "úzkém" widescreenu 2,55:1)
a mimořádná kvalita remasteringu dávají
naplno zaznít Boormanově tvůrčímu záměru.
Typický příklad - opravdu jen z DVD si lze
vychutnat například úžasně vymyšlený záběr
prvního setkání protagonistů s řekou, kterou
"vidíme" (vlastně pouze tušíme) jen
tak, jak se odráží coby světelné mihotání
na okouzlených tvářích Jona Voighta a Burta
Reynoldse. Obdobně právě jen původní formát
nechá vyniknout precizní kompoziční práci při
snímání jednotlivých záběrů (s častým
zapojením druhého dějového plánu v pozadí
či na okrajích plátna), stejně jako nenápadnou
charakterizaci proměny nálady příběhu způsobem
snímání krajiny (od úvodních "svobodných"
otevřených záběrů řeky s vysokým nebem ke
klaustrofobickým nadhledům sevřeného kaňonu
ve chvíli vražedného střetu).
Boormanův mistrovský film (mimochodem, v
jeho nijak výrazné filmografii, snad s výjimkou
Excaliburu, vskutku ojedinělý) podle
novely Jamese Dickeyho samozřejmě nezaujme jen
vytříbenou vizuální formou, ale i zajímavě
rozehraným příběhem z mnoha přesahy. Vyprávění
o čtyřech úspěšných mužích z města, kteří
se odreagovávají víkendovými výpravami do přírody
a na jedné z nich jsou surově konfrontováni s
lidskou animalitou (v podobě dvou zdegenerovaných
"domorodců", ale následně po střetu
s nimi i se svou vlastní), je významově příjemně
mnohoznačné. Na autenticitě mu dodává i přesvědčivé
herectví všech čtyř představitelů, z nichž
vyniká Jon Voight, v té době
na vrcholu své herecké kariéry (nemohu nezmínit
drobný nádherný detail - když je po scéně
znásilnění odvázán od stromu, první, o co
se stará, je image, takže se okamžitě snaží
zasunout si "zálesáckou" dýmku do úst...).
A odbočka na závěr - není bez zajímavosti,
že prakticky souběžně natáčel svou obdobnou
variaci na téma násilí Strašáci Sam
Peckinpah.
Samo DVD vyniká po všech stránkách - výtečný
obraz jsem už zmiňoval (drobnou chybičkou je
jen obal disku, který zamlčuje skutečný formát
obrazu 2,55:1 a přiznává mu "pouhých"
2,35:1), podařil se i klidný a technicky čistý
mastering zvuku do DD 5.1, takže trochu zamrzí
snad jen nulová absence bonusových materiálů.
(otištěno v březnu 2002)
zpět na menu
NEBE NAD BERLÍNEM
Wim Wenders, 1987. Původní
název: Der Himmel űber Berlin / Les ailes du désir
/ Wings of Desire.
Arte Video / Argos Films, 2001. Vydáno ve
Francii. PAL. Regionálně kódováno (region 2 -
Evropa).
122 minut. Černobílý (s barevnými pasážemi).
Widescreen 1,77:1 (anamorfní) / 1,66:1 (letterbox).
Německý DD 5.1 / francouzský DD 2.0 Mono. Vypínatelné
francouzské titulky.
Bonusy - komentář Wima Wenderse, kinotrailer,
fotografie z natáčení.
Na tvorbě Wima Wenderse je svým způsobem až
fascinující, v jak neuvěřitelném kvalitativním
rozptylu se dokáže pohybovat. Na jedné straně
mistrovská trilogie z osmdesátých let, patřící
k vrcholům světové kinematografie přinejmenším
dané dekády - Stav věcí (Der
Stand der Dinge, 1982), Paříž,
Texas (Paris, Texas, 1984) a Nebe
nad Berlínem (Der Himmel űber
Berlin, 1987) - a vedle ní několik filmů,
které se tak utápějí ve falešném patosu a
deklamativnosti - nejprůkazněji Až na
konec světa (Until the End of the
World, 1991) či Tak daleko, tak blízko
(Weiter ferne, so nah!, 1993) - že dodívat
se na ně do konce je úkol srovnatelný s
doposlechnutím libovolného desetiminutového
monologu Vladimíra Justa v televizní Katovně...
Příčinu této Wendersovy tvůrčí "sinusoidy"
vidím ne ve vnějších vlivech (byť on sám
rozpačitost finální podoby některých filmů
vysvětluje producentskými zásahy), ale v jeho
vnitřních limitech. Nikdy bych mu neupíral
prokazatelné režijní schopnosti, umocněné
obvykle mistrovským výběrem spolupracovníků
(obzvláštní cit má pro kameramany, typologii
herců a výběr doprovodné hudby), na druhou
stranu jeho neschopnost napsat si nosný scénář
(nešustící v dialozích papírem a nezahlušený
všudypřítomnou "bonovskou" touhou
"napravit všechny křivdy světa"), či
alespoň vylepšit špatný scénář z cizího
pera, je opravdu příslovečná.
Z tohoto pohledu je síla (i výjimečnost v
kontextu režisérovy filmografie) oné v úvodu
zmiňované geniální "trilogie"
snadno vysvětlitelná trojím šťastným scénáristickým
(a lidským) setkáním. V případě Stavu
věcí, meditaci o režijním údělu a
nevyhnutelném střetu autorské myšlenky s
americkým producentským systémem, to bylo
"setkání" se sebou samým (Wenders
jen přetvořil katastrofální autobiografickou
zkušenost s hollywoodským natáčením Hammetta),
v případě "road movie" Paříž
Texas byl zárukou úspěchu mistrovský
scénář dramatika Sama Sheparda a hybatelem Nebe
nad Berlínem se staly nádherné texty
spisovatele Petra Handkeho.
I tak ale mezi třemi vrcholnými Wendersovými
filmy cítím další jemné rozdíly. Jestliže Stav
věcí je přece jen trochu handicapován
tematickou výlučností a Paříž,
Texas naopak zůstává dokonale vytesaným
kvádrem (z mého pohledu jde o Wendersovo
mistrovské dílo, snad opravdu bez jediné chybičky),
Nebe nad Berlínem už v sobě má
zárodek vnitřní rozpolcenosti a přiznám se,
že ho chápu spíš jako torzo,
tedy nespojitý sousled geniálních epizod i
nepovedených provizorií. Příklad? Myslím, že
film se výrazně láme k horšímu v okamžiku
Damielova "nazemivzetí" (tedy s nástupem
"barevných" pasáží) a například
scéna předfinálního rozhovoru u baru svou
dutou proklamativností vysloveně ruší ("nepříjemné"
okamžiky jsou ale rozesety ve filmu už od počátku
- většinou jsou spojeny s postavou Marion, ať
už jde o některé její vnitřní monology či
třeba afektovanou "taneční" scénu
na koncertě Crime and the City Solution).
Na druhou stranu, vše nepovedené a nedotažené
je v Nebi nad Berlínem bohatě
vyváženo řadou neopakovatelných filmových
okamžiků - úvodní montáž "průletu"
Berlínem, celá scéna v knihovně, scéna se
sebevrahem na vyhlídkové věži, montáž jízdy
městem se zakomponovanými válečnými dokumentárními
záběry, epizoda s průchodem "zdí",
"předčasová" epizoda, v obraze
evidentně míněná jako pocta Tarkovskému (strom
ve vodě, zvlněná tráva) či (má vůbec
nejoblíbenější) geniálně zkomponovaná scéna
motocyklistova umírání, to jsou okamžiky,
které svou uhrančivou intenzitou téměř nemají
ve světové kinematografii obdobu...
TECHNICKÉ POZNÁMKY K
VYDÁNÍ FILMU NA DVD:
Film je na disku uložen ve dvou
obrazových formátech. Kromě letterboxové
verze 1,66:1, odpovídající filmovému originálu
promítanému v kinech, je na disku uložen i (anamorfní!)
přepis do mírně ořízlého widescreenu 1,77:1,
který přesně vyplní rozměr širokoúhlé
televizní obrazovky formátu 16:9. Zvláštností
je, že volba obrazových formátů není možná
z menu (zde není ani nabízena), ale přehrávač
po vložení disku do mechaniky automaticky
vybere verzi podle nastavení typu televizoru v
menu přístroje.
O obrazu samotném nelze hovořit jinak než v
superlativech - na mastering pro DVD-vydání
dohlížel sám Wenders, a tak se vám při
projekci na kvalitní televizi dostane zážitku,
jaký žádná kinokopie (natož ta česká) nemůže
nabídnout. Obraz je dokonale čistý,
nezaznamenal jsem jediný kaz, nerozeznatelné
jsou i přechody mezi jednotlivými díly. Nádherně
vycházejí především černobílé pasáže s
"anděly", kterým kameraman Henri
Alekan vtiskl způsobem nasvícení i snímání
pečeť nadskutečna, barevné pasáže jsou
naopak podány kontrastně a hodně syrově a
samostatnou kapitolou jsou Alekanem dokonale
realizované scény snů (těm neopomene složit
hold i Wenders v bonusovém komentáři).
Citlivě provedený je i mastering originální
německé zvukové stopy do prostorového DD 5.1,
kdy dokonale vyčištěný zvuk je po většinu
filmu naštěstí ponechán pouze v předních
kanálech. Prostorové efekty jsou decentně použity
jen tam, kde je to funkční a právě díky jim
dostalo několik scén přesně onen "andělský"
zvuk, který si žádají - mám na mysli například
úvodní nezapomenutelnou montáž andělských
vhledů do berlínských obydlí či velkolepou
scénu s "šepotem knih" v berlínské
knihovně.
Bohužel překvapivě chudá je bonusová výbava
- žádné dokumenty či "odpad ze střižny",
kromě traileru a dvou desítek fotografií z natáčení
je zde jen půlhodinový Wendersův komentář (bohužel
francouzský, bez anglických titulků), členěný
podle několika témat ("zeď", hudba,
spolupráce s kameramanem a scénáristou, herečtí
představitelé...) a místy doprovozený scénami
z filmu, o kterých se právě mluví. (otištěno v březnu 2002)
zpět na menu
LÁSKY JEDNÉ PLAVOVLÁSKY
Miloš Forman, 1965.
Anglický název: Loves of a Blonde.
Criterion Collection 2002. USA. NTSC. Regionálně
nekódováno (region 0).
85 minut. Černobílý. 1,33:1 (4:3). DD Mono. Česky.
Vypínatelné anglické podtitulky.
Bonusy: vystřižená scéna, rozhovor s Milošem
Formanem.
Kdyby to bylo tak jednoduché jako v případě
Formanových Lásek jedné plavovlásky,
nemuselo by nás ani mrzet, že v ČR starší
tuzemské filmy na DVD vůbec nevycházejí.
Americké vydání filmu je prostřednictvím zámořských
e-shopů snadno dostupné, je relativně
levné (cena se pohybuje dle kurzu kolem tisícikoruny)
a navíc disk není regionálně zakódován, takže
je bezproblémově přehratelný na libovolném přehravači
zakoupeném v ČR. K jeho pořízení tak potřebujete
jen mezinárodně platnou platební kartu a
trochu trpělivosti - pokud si nepřiplatíte za
expresní dodání, balíčku s filmem to přes
oceán obvykle alespoň 14 dní trvá.
Prestižní firma Criterion šla v případě Lásek
jedné plavovlásky po jistotě - film získal
ve své době oscarovou nominaci (v kategorii
neanglicky mluvených filmů) a jméno Miloše
Formana má za oceánem dodnes svou váhu. Sám
snímek je u nás tak notoricky známý, že
rozepisovat se o něm podrobněji je zhola zbytečné.
Přidám jen osobní pocit - čím jsem starší,
tím víc Plavovlásku doceňuji
jako nejhlubší Formanův film a postupně v něm
objevuji okamžiky lidsky nesmírně dojímavé (např.
když Tonda přijde na Andule vymáhat prstýnek).
Docela by mě ale zajímalo, o kolik ze své
opravdovosti přijde film tím, že americký divák
se musí spolehnout jen na anglické titulky a přijde
tak o půvab "dialogů", které jsou
nejčastěji jen syrovým záznamem zbanalizované
řeči plné zámlk, nedořečení a klišovitých
frází. Obávám se, že autentický převod je
v tomto případě zhola nemožný...
Technicky se Criterioni s filmem popasovali po
svém, tedy s tradiční nadstandardní péčí (až
by se chtělo říct s láskou). Na obrazový
transfer z 35mm filmového negativu osobně na
Barrandově dohlížel kameraman Miroslav Ondříček,
při digitalizaci byla kopie dokonale zbavená veškerých
nečistot (zcela neznatelné jsou i přechody
mezi jednotlivými díly) a především velkolepě
"rozsvícená", takže působí vpravdě
velkolepým dojmem (obzvlášť když si pro
srovnání pustíte nahrávku filmu z ČT).
Jedinou připomínkou nevratných poškození tak
je jen na několika místech viditelný svislý
jemný proužek... Ještě větší obdiv ale patří
zvukařům - film byl sice ponechán v původním
monu, ale při převodu do DD byl zbaven typického
dobového šumu a nechává tak vyniknout dialogům
i jemnostem v hudebním doprovodu.
Opravdový unikát pak najdete v bonusech - na
disku je pod hlavičkou "deleted scenes"
umístěna z filmu vystřižená pětiminutová
scéna (původně měla být zakomponována
do pasáže, kdy rodiče spolu s Andulou v noci
čekají na Mildův návrat domů), ve které přiopilý
Milda doprovází domů Alenu (tato postava se
jinak ve filmu vůbec nevyskytuje) a ta, aby se
ho zbavila, mu slíbí, že ho k sobě do pokoje
pustí oknem. Ve skutečnosti ale Alena bydlí ve
čtvrtém patře, takže Milda vleze oknem do přízemního
bytu k úplně cizím lidem a vše vyvrcholí útěkem
a honičkou s dvěma policajty.
Disk v nijak povedeném obalu kromě toho nabízí
ještě patnáctiminutový videodokument, pořízený
v roce 2001 při přípravě DVD, ve kterém
Forman ve svém bytě v New Yorku svou nezaměnitelnou
angličtinou vypráví všeobecně známé
historky (např. z jeho autobiografie Co já vím)
z natáčení a ze zákulisí filmu. (otištěno v březnu 2002)
zpět na menu
STALKER
Andrej Tarkovskij, 1979.
RUSCICO 2002. Vydáno v Rusku. PAL. Regionálně
kódováno (region 2 - Evropa).
2xDVD. 163 minut. Barevný (s černobílými pasážemi).
4:3 (1,33:1). DD 5.1. Rusky. 13 titulkových sad
(anglické, francouzské, německé, španělské,
italské, portugalské, holandské, japonské,
hebrejské, švédské, čínské, arabské, ruské).
Bonusy: viz dále.
1. ZÓNA
(Tento text původně vznikl u
příležitosti vernisáže v rámci setkání
SPATu alias Společnosti přátel A. Tarkovského
v Kolíně 23.5. 1991. V definitivní přepracované
verzi byl publikován ve sborníku Duchovní film
na LFŠ v Uherském Hradišti v roce 1994.)
Svítá. Tři muži vnikají a posléze
procházejí prostorem zvaným Zóna.
Zóna je místem, které se od okolního
umírajícího zdevastovaného světa odlišuje
svým zmrtvýchvstáním. Pojem "zmrtvýchvstání"
předpokládá projití fází "smrti".
Zóna je tedy před světem, má již za sebou to,
k čemu se svět teprve řítí. Smrt.
Zóna je srdcem světa a ten se v ní
celý zrcadlí. Je v ní v přítomném okamžiku
soustředěna jeho absolutní zkušenost: stačí
se na patě otočit - a víme vše. Vlevo je poušť
a vyprahlé sucho, vpravo sopečný žár Stvoření,
pod nohama propast, v týle ojíněná vodní
hladina a na obzoru hradba lesa. Země, voda,
vzduch, oheň. Zóna je matkou živlů.
V Zóně se stále všechno mění,
pulzuje a prostupuje - trvalé zůstává jen
chorálové Ticho. Ticho jako hlavní pocit ze Zóny.
Ticho zračící klid, pokoru a smíření...
V Zóně jsou konečně i její hluční
hosté. Lidé, klopýtající labyrintem omšelých
komnat svých niter. Marnotratní synové, poctiví
před sebou už jen v jediném - ve strachu ze
sebe sama a svého konání. Poutníci, nořící
se pozvolna do křišťálově čisté vody Zóny
a měnící se... v děti. Snad.
Zóna. Výseč světa. Svět.
Zóna, zaplněná roztodivnými předměty
- trávou zarůstají tanky a zbytky lidských těl,
pod vodou se válí ikony, injekční stříkačky
a mince, v domech s vyhřezlými útrobami se na
drátě houpe žárovka a místností štěstí
proplouvají ryby. Vše do té doby nesouměřitelné
a neladné tu náhle k sobě promlouvá, spojuje
se, nedílně k sobě patří. Minulost pohlcuje
budoucnost - fragmenty se spojují v Celek.
Všechno je o tomtéž. Zóna. Místnost
štěstí. Ikony. Chmýří na tváři. Dívčin
pohled, hýbající třemi sklenicemi, až k pádu.
Folianty knih. Poutník s vyholenou hlavou. Déšť.
Fragmenty téhož. Totéž.
Stalker sestupuje od kolejí a vítá se
s Tichem. Pokládá obličej do zahliněné mokré
trávy a objímá rukama zem. Z dálky ho táhlým
předsmrtným zavytím vítá černý pes.
Stalker je v Zóně. Je šťastný.
2. STALKER
(Tento text byl v definitivní
verzi publikován ve sborníku Duchovní film na
LFŠ v Uherském Hradišti v roce 1994.)
Hrdinou Tarkovského filmu "Stalker"
je člověk, který ke svému štěstí potřebuje
Zónu. Zóna je v tomto filmu zvláštním opuštěným
místem, ze kterého odešli lidé a kde stopy po
jejich činnosti zahlazuje příroda. Zdmi budov
prorůstá vegetace, dešťová voda zaplavuje
mozaikovou dlažbu a větrem vyvrácené sloupy
elektrického vedení se ztrácejí ve změti kořání
a trní.
Stalker je v tomto místě šťastný.
Je tu sám v naprostém Tichu. Jedinými zvuky
jsou poryvy větru, šumění trávy a občasné
zavytí psa. Stalker se ponoří do trávy, nasává
hořkou vůni hlíny a po vyholené hlavě si
nechá lézt mravence. Po dlouhé chvíli se obrátí
na záda a hledí do nebe. Na tvář mu padají
kapky deště a on slastně přivírá oči.
Večer se Stalker vrací ze Zóny zpět.
Za hranicí Zóny začíná civilizace. Chemičky
tu chrlí oblaka kouře. Na silnicích je rozježděné
bláto. Stromy jsou křivé a holé. Rachotí tu
vlaky, skřípají brzdy aut. Stalkerova dcera je
mrzák.
Ale Stalker je šťastný. Pomalu chodí
mezi vší tou špínou a spouští - a usmívá
se. V očích má svoji Zónu. Svoje místo, ve
kterém je šťastný. Místo, které mu stačí
navštívit jednou za měsíc. Nebo za rok. Nebo
za deset let. Podstatné pro něj je to, že o Zóně
ví. Že ví, že na něj Zóna čeká. Se Zónou
před očima dokáže žít v té spoušti.
Takovou Zónu má každý z nás. Má ji
opravdu každý, i když leckdo neví, jak ta
jeho vypadá. Kdekdo nad tím ani nepřemýšlí,
ale kdyby tak učinil, přijde na to, že z
koutku jeho mysli na něj jeho Zóna mrká.
Pro někoho má podobu východu Slunce
nad jarní krajinou. Pro jiného podobu chvilkového
vidění barevné krásy po marihuanové cigaretě.
Pro dalšího podobu svíravého píchnutí u
srdce při poslechu Beethovenovy symfonie. Mnozí
ji vidí vznášet se nad oltářem v rozptýleném
světle z presbytáře. Další jí zahlédnou při
prvním kopnutí ještě nenarozeného dítěte...
Zato ti lidé, kteří o svou Zónu přišli,
jsou snadno poznatelní. Nemají ji v očích. Často
pijí. Nebo jsou na ostatní zlí. Když se k nim
Zóna dlouho nevrací, přestávají být z
vlastního rozhodnutí lidmi. Umírají.
Jenže i ti, kteří svou Zónu mají, s
ní musí jednat s úctou. Hýčkat si ji. Nepouštět
jí na denní světlo. Nemluvit o ní. Vždyť
jak smutné je konání těch, kteří se
rozhodnou přesvědčit ostatní o tom, že jen
ta jejich Zóna je ta jediná a pravá! Sami sebe
svými výkřiky pak usvědčují z falešnosti.
Vždyť Zóna je Zónou právě proto, že každý
má tu svou - vlastní, neopakovatelnou,
nepopsatelnou.
Jedno mají všechny ty Zóny společné.
Jedno nesmírně důležité. To základní. Pomáhají
žít v té špíně a spoušti. Jen díky nim
jde Stalker v roztrhaných kalhotách rozdrásanou
krajinou, před sebou jen písek a popel a za ním
stopy až k obzoru, jak hejno lesklých ryb.
3. TECHNICKÉ POZNÁMKY K VYDÁNÍ NOVÉ
VERZE FILMU NA DVD
Rusko-belgické konsorcium RUSCICO naplánovalo
vydat v letech 2000-2005 celkem 120 klasických
"sovětských" filmů (míněny jsou
filmy, které byly natočeny na území bývalého
SSSR), mezi nimi i všechny snímky, které před
emigrací v Rusku natočil Andrej Tarkovskij. V
roce 2001 tak vydalo RUSCICO Andreje Rubleva
a Solaris, Stalker vyšel na
DVD v březnu 2002 a zbylé dva režisérovy
filmy, Ivanovo dětství a Zrcadlo,
jsou v edičním plánu zařazeny na druhou
polovinu roku 2002.
Dosud vydané Tarkovského filmy na DVD
jsou dokladem toho, jakých zázraků je schopná
současná technika, pokud se dostane k odpovídajícím
podkladům. V případě Tarkovského snímků je
evidentní, že restaurátoři měli přístup k
originálním filmovým negativům a zvukovým
mixážním pásům, takže ve výsledku se na
DVD tyto filmy dostaly v kvalitě, jakou na dobových
kopiích pro kina nebylo možné dosáhnout (o všemožných
pozdějších vydáních na videokazetách v
Rusku, Evropě i v USA raději ani nemluvím).
Snad jediný rozpor zvolené metody vidím
ve zvukovém mixu do Dolby Digital 5.1, kdy u
starších filmů ze šedesátých let, natáčených
s mono zvukem, zní prostorové "rozprostření"
z DVD uměle a místy vysloveně rušivě (více o tom v recenzi britského
vydání Andreje Rubleva, které je totožné s
ruským vydáním konsorcia RUSCICO).
Podobné nebezpečí ale v podstatě hrozí už
jen u zatím nevydaných DVD Ivanovo dětství
(1962) a Zrcadlo (1974), protože
prostorový mix DVD-edice Solaris (1972)
je velmi působivý a to, co uslyšíte z
reprobeden při DVD-projekci Stalkera,
vybočuje z kategorie popsatelné běžnými
superlativy.
Nemůžu si pomoci, ale opravdu musím při
popisu technických parametrů DVD-vydání Stalkera
začít bombasticky - ještě nikdy jsem
neviděl tak technicky dokonale (a současně ve
vztahu k filmu citlivě)
udělané DVD. U obrazu (film je vydán ve formátu
4:3, nejde ale o žádný ořez, protože v tomto
formátu byl film natočen) to snad ani nepřekvapí,
byť i v tomto případě mě zarazila hlavně
jeho neuvěřitelná ostrost... V takto precizním
provedení totiž dokonale vynikne nejen Tarkovského
hra s barvou, tedy tónové odlišení, které
dal jednotlivým epizodám (syrová kontrastní
čerň v pasážích odehrávajících se vně zóny,
plastická šeď a občasný hnědý tón snových
epizod, syrová zemitá barevnost zóny v
panoramatických záběrech, při vyvolávání
barevně stažené záběry interiérů v zóně,
evokující dojem černobíle-barevného filmu),
ale vysvitne i kontrast, vznikající ze střetu
černobílých a barevných epizod (myslím například
na až bolestně krásný první barevný záběr
filmu, panorama otevřené krajiny zóny, nastřižené
bezprostředně po černobíle snímané jízdě
na drezíně). Dodávat, že obraz filmu je
naprosto čistý, bez škrábanců a
zaregistrovatelných přechodů mezi jednotlivými
díly, je na tomto místě snad už zbytečné -
již z dříve vydaných DVD víme, že
preciznost by si RUSCICO mohlo dát do svého
znaku.
Onen zázrak, který dělá ze Stalkera
naprostý unikát mezi DVD, se udál při práci
na zvukovém mixu filmu. Prostorový remix do DD
5.1 nejen že svými zvukovými parametry odpovídá
současnému hollywoodskému standardu, ale neuvěřitelné
na tom je, že toto bombastické ozvučení nejen
že s dvacet let starým filmem ladí, ale
dokonce jeho účinek posiluje. Vybavíte-li si z
kina halucinativní efekt dlouhé pasáže jízdy
na drezíně do zóny s údery kol o spoje
kolejnic, rozechovanými do industriální
kakofonie, budete mít alespoň hrubou představu,
jakou cestou se zvukový mix DVD-verze ubíral. V
celém filmu je zvuk pečlivě rozprostřen do
prostoru, do efektových kanálů byly umístěny
zvuky odpovídající danému prostředí (v zóně
šum řeky, šepot listů ve větru, pád kapek
vody na hladinu, zpěv ptáků, vzdálený štěkot
psa, mimo zónu houkání sirén, vrzání pantů,
vzdálený hluk motorů, tříštění skla) a
adekvátního zacházení se dostalo i úžasné
Artěmjevově "hudbě", důsledně
prezentované ve formě občasného shluku tónů,
rozprostřených v prostoru. Kapitolou samou pro
sebe je několikerý "zvukový" přejezd
vlaku, ve filmu plnící roli předělu (navíc většinou
v kontrastu s kratičkým úryvkem klasické
hudby), jež je na DVD podán v až brutálně
hutné podobě, či epizoda průchodu "mlýnkem
na maso", vygradovaná až do totální
klaustrofobičnosti. Celý zvukový mix je pak
zvukově nesmírně hutný (přirovnání k
hollywoodskému spektáklu jsem volil zcela záměrně),
na druhou stranu je pro mě až nepochopitelné,
že při takovém zvukovém "nasazení"
se i při stáří filmu vše odehrává zcela čistě,
bez náznaku šumu či zkreslení... Jsem si jist,
že zvuková podoba Stalkera
vyvolá u některých tarkologických puristů
rozpaky, na druhou stranu mým jediným pocitem i
z opakovaných projekcí bylo bezmezné nadšení.
4. ODLIŠNOSTI MEZI STALKEREM V KINĚ
A NA DVD
Poplašné informace o úpravách DVD-podoby
filmu se objevily na webu již začátkem roku
2002 a samotný disk jim dává zapravdu jen zčásti.
Pominu-li výše popsaný nový zvukový mix
filmu (který sám o sobě může být pro někoho
nepřijatelný), nalezl jsem na DVD jen dvě odlišnosti
proti verzi známé z kin - první změna se týká
"jízdy na drezíně", druhá finálního
záběru.
Co se týče drezíny,
je do celé pasáže zakomponována nová ("nová"
v tom smyslu, že nejde o pouhé zopakování
hudby jinde ve snímku použité, ale o originální
hudební motiv) Artěmjevova hudba (v kinoverzi
filmu je celá pasáž doprovázena pouze
rozechovanými údery kol drezíny o spáry mezi
kolejnicemi). Jedná se o působivou syntenzátorovou
melodii v podobě chorálu, uloženou na pozadí
mnohavrstevnaté ruchové stopy, ze které se
hudba občas vynoří, aby se vzápětí téměř
ztratila. Troufnu si říct, že ten, kdo nezná
film "nazpaměť", si změny vůbec nevšimne,
protože nejde proti duchu filmu a organicky do něj
zapadá.
Změnu ve finální scéně
ale zaznamená určitě každý, kdo film alespoň
jednou viděl - těsně před před koncem, po pádu
sklenice na podlahu, kdy si Stalkerova dcera v
detailu položí hlavu na stůl, byla úplně
odstraněna citace kratičké pasáže
Beethovenovy Ódy na radost (v kinoverzi zanikající
právě v rachotu vlaku). V nové podobě je tedy
záběr bez jakékoli hudby, ve zvuku je jen odjíždějící
vlak vystřídaný úplným tichem pod závěrečným
titulkem. Mimochodem, zbylé kraťoučké hudební
citace klasiky (Wagner, Ravel atd.) na jiných místech
filmu zůstaly beze změny.
Osobně si ale nedovedu představit, že
by podobný zásah mohl být ze strany vydavatele
svévolný, takže automaticky předpokládám,
že vychází buď z dochovaných Tarkovského připomínek
k finální podobě filmu (z tvůrčího týmu
jsou shodou náhod naživu právě jen zvukař a
hudební skladatel Artěmjev) nebo že pokyn k
nim přišel ze strany dědiců (opět na základě
režisérovy vize). Vystřižení Beethovena
mimochodem docela dobře chápu - vzhledem k téměř
notorické popularitě skladby (a jejím obvyklým
interpretacím) přece jen její citace poněkud
zaváněla polopatismem... Ať tak či tak, předpokládám,
že časem se důvod změn někde na webu objeví
(na DVD samém i v bookletu není o úpravách
ani zmínka), a pak budeme moudřejší...
5. BONUSOVÁ VÝBAVA DISKU
DVD je opět bohaté na přidané materiály,
byť ne tolik jako třeba Andrej Rublev.
Najdeme zde pětiminutovou ukázku z Tarkovského
absolventského filmu na VGIKu Válec a
housle, a to ve velmi slušné barevné
kvalitě a dokonce se zvukem přemíchaným do 5.1
(pokud film znáte, pak jde o pasáž se zahozením
chleba a s následným pozorováním demolice
domu - myslím, že zcela záměrně byly vybrány
právě ty epizody, které režijním stylem nejvíc
odkazují k budoucím režisérovým snímkům).
Naprosto unikátní je pětiminutový
dokument Paměť (1997), který
beze slova komentáře ukazuje dům, ve kterém A.T.
prožil dětství a mládí a který se nachází
ve stejném stavu jako objekty v zóně (dům
prorůstají stromy), to vše propojené s
plynule zakomponovanými úryvky ze Stalkera a s
doprovodem Artěmjevovy hudby.
Pětiminutovou metráž má i poslední
rozhovor s kameramanem Stalkera Alexandrem
Kňjažinským (zemřel těsně po natočení),
téměř trojnásobnou délku má velezajímavý
monolog Tarkovského přítele Rašita
Safiullina, který se jako výtvarník
podílel na Stalkerovi a na Tarkovského divadelní
verzi Hamleta. Na obale disku ani v anoncích na
něj není uveden skrytý bonus, kterým je
dvacetiminutový rozhovor s Eduardem Artěmjevem,
opět věnovaný převážně práci na hudbě ke
Stalkerovi (v obraze se pak během povídání
objeví řada neznámých záběrů Tarkovského,
mezi nimi i při práci ve střižně).
Disk nabízí i nádherné animované
menu (ovládání a všechny textové informace
si můžete vybrat v ruštině, angličtině či
francouzštině), úplné filmografie všech čtyř
herců a nejdůležitějších členů štábu a
také devět černobílých a jednu barevnou
fotografii z natáčení. Při objednávce disku
na e-shopu RUSCICO si navíc můžete zvolit mezi
verzí v PAL či NTSC a třemi jazykovými
verzemi obalu (ruština, francouzština, angličtina).
Jedinou vadou na kráse tak je jen opravdu hnusná
kresba na přední straně obalu... (otištěno v dubnu 2002)
zpět na menu
APOKALYPSA (REDUX)
Francis Ford Coppola, 1979/2000.
Původní název: Apocalypse Now Redux.
Paramount 2001. Vydáno v USA. NTSC. Regionálně
kódováno (region 1 - USA a Kanada).
202 minut. Barevný. Widescreen 1,99:1 (anamorfní).
DD 5.1. Anglicky. Vypínatelné anglické titulky.
Bonusy: trailer.
Podoba životního filmu Francise Forda
Coppoly, v českých kinech promítaného pod názvem
Apokalypsa, se díky režisérovi
několikrát měnila. Po premiéře na festivalu
v Cannes dostal film při uvedení do kin pozměněný
závěr, další úpravy se později dotkly
podoby a umístění titulkové sentence a navíc
existují další zkrácené verze určené pro
televizi a video (a to ponechávám stranou hrátky
s obrazovým formátem, vyplývající z původního
určení pro sedmdesátimilimetrové kopie, který
byl pro uvedení v běžných kinech různě zužován
či rozšiřován).
Definitivní podobu svému filmu dal Coppola až
dvacet let po premiéře, kdy přivezl do Cannes
verzi označenou Apocalypse Now Redux.
Definitivní proto, že podle jeho vyjádření přesně
odpovídá podobě, kterou měl film mít v době
realizace a jakou tehdy nebylo možné uvést do
kin kvůli přílišné délce (202 minut). Po
projekci v Cannes se film v obnovené premiéře
krátce vydal do vybraných amerických kinosálů,
ale od počátku bylo evidentní, že všechny
rekonstrukční práce na filmu byly směřovány
především k DVD.
Premiérové americké vydání (zde recenzované)
se v USA objevilo v listopadu 2001 prostřednictvím
Paramountu, což dávalo naději na jednotnou
evropskou edici u stejné firmy a tedy i na případnou
českou mutaci (Paramount má v ČR velmi slušně
fungující zastoupení). Bohužel, Coppolova
firma Zoetrope, která na film vlastní copyright,
se na starém kontinentě vydala cestou nikoliv
unifikované celoevropské edice, ale rozprodeje
práv jednotlivým lokálním distributorům (v Německu
BMG, ve Francii Pathé, v Británii Paramount...).
Od jara 2002 se tak v Evropě objevuje hned několik
verzí DVD, jedno i dvoudiskových, s odlišným
bonusovým materiálem a různou zvukovou i
titulkovou výbavou (a že na žádné mutaci
nejsou titulky české, není snad třeba dodávat).
V definitivní verzi je film prodloužen o 49
minut, a to jen a jen k jeho prospěchu.
Nevyplnily se obavy (nejen mé), že Coppola film
kompletně přestříhá či výrazně pozmění
sousled scén - původní verze je ponechána
beze změny, jen jsou do ní vkomponovány kratší
i delší ucelené dějové pasáže, které
dokreslují a rozkošaťují původní příběhovou
kostru (v bookletu v seznamu tracků jsou všechny
změny proti původní verzi vyznačeny, takže
problém s jejich identifikací nemá ani ten,
kde nezná film "nazpaměť").
První rozšíření se týká epizody setkání
s Kilgorem (Robert Duvall) před a po útoku
helikoptér - v tomto případě se jedná o několik
krátkých vsuvek a o souvislejší pasáž
popisující urychlený odjezd lodi od umanutého
"surfaře" Kilgora včetně krádeže
surfového prkna. Následně je mírně rozšířeno
i kuchařovo setkání s tygrem a přesunuta
epizoda jízdy na vodních lyžích za člunem, přidána
je i pasáž, kdy si Willard čte v Kurtzově
osobním spisu. Vesměs se ale jedná o epizody v
rozsahu pár desítek vteřin.
První nová ucelená pasáž, v tomto případě
dlouhá 10 minut, nese název Medevac
a následuje po odjezdu z nepodařené večerní
show. Člun zastaví u polní nemocnice, kde
narazí na "zaparkovaný" vrtulník,
který přepravuje zajíčky z Playboye, překvapivě
svolné ke sblížení (byť se šokujícím závěrečným
překvapením).
Po odjezdu, nočním setkání u mostu Do Lung a
Cleanově smrti je vložená nejdelší, 25
minut dlouhá epizoda zastávky na plantáži,
patřící rozvětvené francouzské rodině,
která zde žije už několik generací (The
French Plantation). Po Cleanově pohřbu následuje
rozsáhlá scéna společné večeře (kameramansky
řešená v "kmotrovském" duchu)
vrcholící generační hádkou (na "politologické"
téma) a následná nádherně nasnímaná
milostná scéna Willarda s jednou z obyvatelek
domu (hraje ji Aurore Clementová, kterou si možná
pamatujete z Wendersova filmu Paříž, Texas).
Po ranním odjezdu (v mlze, následuje "šípová"
přestřelka s domorodci) je až do konce film
totožný s původní kinoverzí, jen mezi okamžik,
kdy Willardovi v klecí Kurtz pohodí na klín
kuchařovu odříznutou hlavu a ranní odnos
Willarda do Kurtzova domu, je vložena pětiminutová
scéna, kdy Kurtz Willardovi předčítá úryvky
z článků v amerických novinách týkající
se vietnamské války. Unikátnost scény (kromě
brilantní Storarovy kameramanské práce s
protisvětlem v jejím úvodu) je v tom, že se
odehrává za denního světla, takže nabízí (ve
filmu jedinou) možnost vidět Kurtze v "celé
jeho kráse".
Po technické stránce je film na DVD přepsán
brilantně, obzvlášť když si uvědomíme, že
od natáčení uplynulo už 25 let. Film je nabízen
v anamorfním widescreenu 1,99:1 a ve zvukovém
mixu do DD 5.1, vzhledem k totální absenci
bonusů bych si ale vsadil na to, že v budoucnu
se za oceánem objeví i sběratelské vydání
se zvukovým mixem do DTS. (otištěno
v dubnu 2002)
zpět na menu
GHOST DOG - CESTA SAMURAJE
Jim Jarmusch, 1999. Původní
název: Ghost Dog: The Way of the Samurai.
Artisan 2000. Vydáno v USA. NTSC. Regionálně kódováno
(region 1 - USA a Kanada).
116 minut. Barevný. Widescreen 1,85:1 (anamorfní).
DD 5.1. Anglicky.
Bonusy: 6 trailerů a TV-spotů, 4 vystřižené
scény, dokument o natáčení, filmografie tvůrců
a herců, izolovaná hudební stopa, klip.
Boomerang Pictures 2001. Vydáno v Belgii. PAL.
Regionálně kódováno (region 2 - Evropa).
111 minut. Barevný. Widescreen 1,85:1 (anamorfní).
Anglický DD 5.1. / francouzský DD 5.1. Titulky:
francouzské a holandské (vypínatelné).
Bonusy: trailer, 4 vystřižené scény,
filmografie herců, fotografie z natáčení,
reprodukce plakátů.
Srovnání dvou DVD-edic s
Jarmuschovým filmem Ghost Dog může
posloužit jako ilustrativní příklad rozdílného
přístupu k výrobě disků za oceánem a na
starém kontinentě.
Práva pro zatím poslední Jarmuschův film,
realizovaný v pro něj typické složité
koprodukci (JVC, Studio Canal, BAC Films, Pandora
Film, ARD/Degeto Film), vykoupil pro region 1
kalifornský Artisan a po ryze americkém
způsobu zahltil disk veškerým dostupným
bonusovým materiálem. Film v digitálně
remasterovaném anamorfním widescreenu 1,85:1 a
zvukovém remixu do DD 5.1 je na disku doprovozen
půlhodinovým "filmem o filmu" The
Odyssey: The Journey into the Life of a Samurai,
doplněny jsou čtyři krátké vystřižené scény
(v celkové šestiminutové metráži), zvláštní
pododdíl trailerů shromažďuje všech šest
existujících kinoupoutávek a televizních spotů,
ve filmografiích jsou k nalezení podrobné
informace o více než desítce herců, ale i o
členech štábu a pro informaci je zde umístěn
i s filmem nesouvisející klip autorů filmové
hudby The RZA. Samozřejmostí je i barevný
booklet, pečlivé rozdělení filmu do dostatečného
množství tracků pro snadnou orientaci v něm (je
jich 27) a třešničkou na dortu je možnost
pustit si celý film bez ruchů a dialogů, jen s
izolovanou hudební stopou.
Sáhnete-li vzápětí po evropském vydání,
okamžitě vás do očí udeří jeho strohost -
sice jde o převzaté vydání z regionu 1,
dokonce vybavené copyrightem zámořského
vydavatele (Artisan), ale většina
bonusů z disku zmizela. Belgický vydavatel se
neobtěžoval výrobou bookletu, ze šesti
trailerů zůstal na disku jediný, po dokumentu
o natáčení stejně jako po izolovaném
soundtracku ani stopa, a tak jediným bonusem v
pravém slova smyslu jsou čtyři vystřižené
scény, dokonce neodlišené trackingem a tedy
splývající v jednu. Ad absurdum je šetření
dovedeno ve filmografiích tvůrců a herců,
kterých zbyla proti americkému vydání jen třetina
- jsou zde pouze údaje o hercích ve větších
rolích a například u Jarmusche zůstal jen
soupis jeho hereckých epizodek, zatímco režijní
filmografie schází (sic!). To, že z 27 tracků
na zámořském vydání zůstalo jen 16, evropský
vydavatelský přístup jen dokresluje...
Tato "spořivá" evropská nátura je (až
na řídké výjimky, které samozřejmě existují)
mimochodem vlastní nejen pro disky z produkce
menších vydavatelů, ale i pro velká
hollywoodská studia a jejich evropská zastoupení.
Zámořské obvyklé dvojdiskové edice se v
Evropě ztenčují na polovinu, ze zámořské
dnes už zcela běžné zvukové dvojvýbavy DTS/DD
5.1 se na evropské disky většinou dostane jen
DD 5.1, "tlusté" booklety se ztenčují
na list se soupisem tracků... To, že jsem se
tento rozdíl rozhodl demonstrovat právě na
Jarmuschově filmu, je způsobeno jen tím, že
se mi shodou náhod oba disky dostaly krátce po
sobě do ruky a mohl jsem tak vycházet nejen z převzatých
údajů, ale z přímého srovnání "na
vlastní oči a uši" - pro sebe jsem si
totiž kdysi pořídil zámořskou edici a nedávno
jsem pro kamaráda (bez "čipu" a
platební karty) objednával vydání z regionu 2...
(otištěno v květnu 2002)
zpět na menu
ZRCADLO (verze RUSCICO/Artificial Eye)
Andrej Tarkovskij, 1974.
Původní název: Zerkalo. Distribuční název:
Mirror.
Na DVD vydala firma Artificial Eye v roce 2002.
Vydáno v Británii (jako licenční vydání
disku připraveného rusko-belgickým konsorciem
RUSCICO). PAL. Regionálně kódováno (region 2
- Evropa).
102 minut. Barevný (s černobílými pasážemi).
4:3 (1,33:1). DD 5.1. Rusky. 13 titulkových sad
(anglické, francouzské, německé, španělské,
italské, portugalské, holandské, japonské,
hebrejské, švédské, čínské, arabské, ruské).
Bonusy: viz dále.
Protože o filmu samotném jsem na Zóně
podrobně psal v recenzi jeho amerického DVD-vydání,
budu se tentokrát věnovat pouze technickému
provedení a bonusové výbavě disku.
Hned na začátku je třeba uvést, že
britské vydání filmu je kompletně převzaté
od rusko-belgické firmy RUSCICO, které připravilo
"definitivní" edice všech pěti
Tarkovského filmů, jež natočil před svou
emigrací (Ivanovo dětství, Andrej Rublev,
Solaris, Zrcadlo, Stalker). Protože po spuštění
disku se objeví pouze logo RUSCICA a nikoliv
vydavatelské firmy Artificial Eye, mám dokonce
důvodné podezření, že jde o disky vylisované
přímo RUSCICem a v Británii pouze opatřené
potiskem a obalem...
Na rozdíl od Stalkera,
kde došlo k několika úpravám zvukové stopy
oproti verzi známé z kin (viz
recenze disku), je Zrcadlo
na DVD přepsáno beze změn. Zaujal-li vás rozdíl
v délce filmu mezi americkou a britskou DVD-verzí
(106 versus 102 minut), pak nejde o rozdíl
obsahový, ale pouze o technický detail - verze
v NTSC jsou standardně delší než verze v PAL
díky rozdílu v tempu posunu obrazu (rozdíl 25
versus 24 obrazových políček za vteřinu).
TECHNICKÉ POZNÁMKY K DVD-VYDÁNÍ
Opakoval bych se, kdybych se na tomto místě
rozplýval nad schopnosti ruských restaurátorů,
kteří pracovali na sadě Tarkovského filmů (psal jsem o tom podrobně např. v
recenzi Stalkera). Faktem ale zůstává,
že měli ke své práci mimořádné podmínky -
postupovali totiž cestou výroby úplně nové
filmové kopie z originálních negativů (a
zvukových mixážních pásů), ze které byl
proveden následný přepis, digitální
remastering a nový zvukový mix.
Zrcadlo je tak jeden z
mála filmů, kde existuje možnost přímého
srovnání obrazu připraveného obvyklým
postupem (tedy sejmutím ze standardní kinokopie
a následně digitálně upraveného) a obrazu
dosaženého náročnou (a drahou) cestou výroby
nové kopie z originálního negativu a jejích
dalších digitálních úprav. Prvním způsobem,
kterým mimochodem vzniká (odhaduji) 99 % ve světě
vydaných DVD se staršími filmy, bylo totiž připraveno
(výše zmiňované) americké vydání Zrcadla,
druhým způsobem zde recenzované vydání
britské (či ruské, chcete-li). Rozdíl mezi
nimi je propastný - při přímém srovnání je
na americké verzi patrný hnědožlutý nádech,
který zplošťuje barevné spektrum, ve filmu je
viditelná odlišná barevná kvalita jednotlivých
"dílů" a všechny interiérové scény
jsou v pozadí výrazně zatmavené (dodávám
jen, že těchto nedostatků si naplno všimnete
až v přímém srovnání s obrazem konkurenčního
DVD - sám jsem byl z americké DVD-verze kdysi
nadšený, protože byla obrazově i tak o třídu
lepší než kopie, kterou jsem několikrát viděl
na filmovém plátně).
Oproti tomu britská (ruská) DVD-verze
je obrazově sjednocená, s nevídanou
plasticitou scén točených na černobílý
materiál. Přepis zaujme plnohodnotnou barevnou
škálou, vzácně vídanou barevnou vyrovnaností
a především ostrostí interiérových scén -
přiznám se, že hlavně ve scénách odehrávajících
se uvnitř venkovského domu (leckdy za svitu
petrolejky) jsem objevil řadu detailů z pozadí
záběrů, které na kinokopii (o televizní či
videoverzi ani nemluvím) kvůli zatmavení
nebyly k rozpoznání. Výsledkem je opět DVD s
famózním obrazem, představující film tak,
jak ho možná z kinokopie nikdy neviděl ani sám
Tarkovskij (a jak by si rozhodně svůj film v
kinech vidět přál)...
Téměř absolutorium je možné
vyslovit i zvukovému remixu do DD 5.1. Nečeká
vás sice tentokrát takový šok, jaký zažijete
při sledování Stalkera, ale
to je dáno odlišným charakterem obou filmů - Stalker
je přece jenom "akčnější" a má
plnohodnotnější ruchové spektrum (výstřely,
ozvěny, prostorové dozvy, zvuky živlů) než
komornější Zrcadlo, postavené
na dialozích a doprovodné záměrně "neviditelné"
hudbě. Důraz je tak v mixu Zrcadla
postaven na co nejčistší provedení dialogů a
významovou práci se zvukem ve smyslu zdůraznění
"důležitého" jeho intenzitou. Přiznám
se, že díky důslednému prostorovému oddělení
hudby od ruchů a dialogů jsem si dokonce byl
jist, že restaurátoři (stejně jako ve Stalkerovi)
do některých epizod doplnili hudební motiv,
dokud jsem si na americkém vydání neověřil,
že byl přítomen už v kinoverzi, ale v původním
mono-zvuku byl utlumen téměř k nezaznamenání...
Jedinou výhradu je tak možné mít jen
k přílišnému "přebasování" některých
výraznějších hudebních motivů, k jehož
odstranění je nutné razantněji zapracovat s
nastavením subwooferu vaší poslechové
aparatury.
BONUSOVÁ VÝBAVA DISKU
Ač disk slibuje pouze anglické titulky,
ve skutečnosti je jich zde přítomných
standardních 13 (viz výše).
I tentokrát ale nenabízí menu možnost spustit
film bez zapnutých titulků, takže chcete-li
vidět ruskou verzi "neznečištěnou"
textem, musíte titulky vypnout dálkovým ovladačem.
Na tento fakt upozorňuji proto, že u britské
mutace Solaris i Stalkera
(převzaté od RUSCICA) se tato operace u některých
čtenářů Zóny s odlišnými typy přehrávačů
než je ten můj (Sony) ukázala být
neproveditelnou, takže jim nezbylo než sledovat
film se zapnutou některou z titulkových sad.
Zda totéž platí i pro Zrcadlo,
nemám bohužel jak ověřit - můj přehrávač
titulky vypnout dokázal, čímž ale není vyloučeno,
že jiné přehrávače v této operaci neuspějí.
Varuji před touto možností proto raději předem...
Jako tradičně (míněno u produktů
RUSCICA) je disk nabit bonusy, byť i tentokrát
o dobré polovině z nich obal mlčí a objevíte
je až při detailním prozkoumání ovladatelského
menu.
Přímo v hlavním menu najdete dva sestříhané
dlouhé monology - ten více než třicetiminutový
vede Alexandr Mišarin, scénárista
filmu a Tarkovského přítel (popisuje seznámení
s Tarkovským i práci na scénáři), spíše
jako kuriozitu je třeba přijmout desetiminutový
rozhovor s politikem Grigorijem Javlinským,
který vypráví o vlivu, který na něj sledování
Zrcadla kdysi mělo. Třetí
rozsáhlý komentář najdete umně skrytý v oddíle
Filmografií pod osobou hudebního skladatele Eduarda
Artěmjeva - ten svou dvacetiminutovku
poctivě věnoval detailnímu popisu práce na
hudebním doprovodu filmu.
Osm minut je věnováno herci Anatoliji
Solonicynovi v unikátním sestřihu
dokumentárních materiálů z natáčení a ukázek
čtyř filmů, na kterých se herecky podílel -
zřejmě nejzajímavější z nich je ucelená tříminutová
pasáž ze skvělého filmu Larisy Šepiťkové Vzestup
(1976). Tříminutový obdobný sestřih je věnován
i dalšímu Tarkovského kmenovému herci Nikolaji
Griňkovi (na závěr se v ní mihne i
kameraman Zrcadla Georgij
Rerberg), desetiminutovku dostal i Innokentij
Smoktunovskij (v Zrcadle
čte autorský komentář), jejíž značnou část
zabírá ukázka z divadelního představení
"Hamleta", v němž vytvořil hlavní
roli. Na Tarkovského otce Arsenije
(své verše v Zrcadle sám
recituje) se dostalo jen textovou informací,
poprvé zde jsem viděl i 9 fotografií z
natáčení, z nichž nejzajímavější
mi přišla ta s "výrobou" větru v úvodní
scéně (se Solonicynem kráčejícím mezi poli)
prostřednictvím vrtulníku.
Obal zcela zatajuje i devítiminutovou
hudební skladbu Eduarda Artěmjeva "Pasvjaščenije
Tarkovskomu", obrazově
doprovozenou sestřihem záběrů ze Zrcadla
a Solaris.
Kompletní filmografie
jsou věnovány režisérovi, scénáristovi (Alexandr
Mišarin), hudebnímu skladateli (Eduard Artěmjev),
výtvarníkovi (Nikolaj Dvigubskij), kameramanovi
(Georgij Rerberg) a herečce v titulní dvojroli
(Margarita Těrechovová), při jejich podrobném
studiu pak můžete nalézt i trailery na 5 filmů
- Solaris, Končalovského Sibiriádu
a Šlechtické hnízdo, Cukorova
Modrého ptáka (v něm měla
roličku Těrechovová) a Michalkovovu Nedokončenou
skladbu (ta je prezentována sestřihem
scén v obrazově rekonstruované podobě z
chystaného DVD-vydání).
Disk bez bookletu kromě toho nabízí i
obvyklé graficky nádherné menu (ovládání a
všechny textové informace si můžete vybrat v
ruštině, angličtině či francouzštině),
unifikovaný firemní přebal Artificial Eye
tradičně pracuje se sugestivní černobílou
fotografií na titulu a to vše se momentálně (srpen 2002) dá z Británie
i s poštovným pořídit za cca 900 korun. (otištěno v srpnu 2002)
zpět na menu
IVANOVO DĚTSTVÍ
(verze RUSCICO/Artificial
Eye)
Andrej Tarkovskij, 1962.
Původní název: Ivanovo dětstvo. Distribuční
název: Ivan´s Childhood.
Na DVD vydala firma Artificial Eye v roce 2002.
Vydáno v Británii (jako licenční vydání
disku připraveného rusko-belgickým konsorciem
RUSCICO). PAL. Regionálně kódováno (region 2
- Evropa).
96 minut. Černobílý. 4:3 (1,33:1). DD 5.1 + DD
1.0 (mono). Rusky. 2 titulkové sady (anglická a
ruská).
Bonusy: viz dále.
Měl-li bych psát o postupech konsorcia
RUSCICO při vydávání Tarkovského filmů,
musel bych jen doslova opakovat to, co jsem
podrobně popsal v recenzích Stalkera
a Zrcadla. Odkazuji tedy na ně.
Přesto britské vydání Ivanova
dětství, které je opět formou
licence kompletně převzaté od RUSCICA, dvě
nepřehlédnutelné novinky přináší. Za prvé
- nejde už jen o nezměněný "ruský"
disk v "britské" krabičce, protože
na rozdíl od předchozích Tarkovského filmů
vydaných Artificial Eye je tentokrát titulková
výbava disku "oříznuta" o obvyklou
titulkovou výbavu - z tradičních třinácti
titulkových sad na mateřském (ruském) vydání
zůstaly na britské edici pouze dvě (anglická
a ruská). A za druhé - kromě nového zvukového
masteringu do DD 5.1 je na disku přítomna i původní
mono stopa.
Důvod první změny je jasný - zájemci
o film z "nebritské" části Evropy si
budou muset koupit mateřské vydání konsorcia
RUSCICO, kterému tak výrazně stoupne prodej (a
je také možné, že se díky tomu objeví i další
licence pro Francii, Německo atd.). Ani u druhé
změny není její příčina tajemstvím - po
humbuku, který rozpoutali "tarkologové"
na fandovských stránkách po celém světě
okolo zvukových úprav Stalkera
a Zrcadla (a vlastně obecně
okolo zvukových remixů do DD 5.1 na všech
dosavadních vydaných Tarkovského filmech), se
RUSCICO zřejmě snaží "vlichotit" i
zarputilým puristům z řad "strážců"
režisérova odkazu...
Pokud jde o obrazovou podobu Ivanova
dětství, není ani tentokrát restaurátorům
z RUSCICA co vytknout. Kdybyste nevěděli, že
film je čtyřicet let starý, jistě by vás to
při jeho sledování ani nenapadlo - černobílý
obraz je bez jediného kazu, nádherně "rozsvícený"
a ostrý a také překvapivě stabilní (na
jednotlivých "produktech" RUSCICA je
mimochodem vidět i vývoj zkušeností restaurátorů
- zatímco u Stalkera se na několika
místech obraz mírně chvěje a nezapře svůj
digitální původ, o půl roku pozdější Ivanovo
dětství je v tomto ohledu už zcela
bezchybné). Přiznám se, že mě v tomto ohledu
zarazila informace ze zámořských Tarkovského
webů, podle kterých je kvalita obrazu na tomto
DVD horší než při televizním uvedení filmu
- větší pitomost jsem totiž už hodně dlouho
nečetl (a napadá mě jediné vysvětlení - zda
problém nevzniká tím, že zámořští
recenzenti si disk pouštějí na přehrávačích
a televizích primárně určených pro NTSC, což
při převodu evropských disků v PAL může způsobit
opravdu pronikavý úbytek kvality obrazu - soudím
tak na základě asociace s opačným postupem,
kdy řada evropských přehrávačů a televizí
v PAL má značné problémy s reprodukcí zámořských
disků v NTSC).
Jak jsem napsal již v úvodu, zvuk je
na Ivanově dětství poprvé v
éře RUSCICA alternativně nabízen jak z původní
mono stopy, tak v novém remixu do DD 5.1. Mono
stopa byla navíc připravena zcela plnohodnotně
- je zbavena veškerých šumů a převedena do
normy Dolby Digital, takže její poslech je sám
o sobě velkým zážitkem. Přesto ale u mne - i
v této přímé konfrontaci - vyhrává remix do
DD 5.1. Ten je myslím nejcitlivější ze všech
pěti Tarkovského RUSCICO-disků - je většinou
téměř nezaznamenatelný, zcela správně připravovaný
s minimálním důrazem na prostorovost a s o to
větší snahou o co nejdetailnější zvukovou
bohatost. Přímá možnost srovnání obou
zvukových stop také doufám vyprovokuje
diskutující na toto téma k produkování
stanovisek méně pocitových, a více argumentačně
podložených...
Pokud jde o technické provedení disku,
je třeba ještě dodat, že tradiční problém
britských RUSCICO-mutací odstraněn nebyl - i
zde se přímo v menu nedají titulky (ruské či
anglické - viz výše) "vypnout", takže
při pokusu sledovat film bez nich je musíte
vypnout manuálně prostřednictvím dálkového
ovladače ("subtitles off").
To, zda se vám to podaří či ne, záleží už
jen na typu a stáří vašeho přehrávače a
nevylučuji, že na některých přístrojích
nepůjde film přehrát jinak než se spuštěnou
jednou či druhou titulkovou sadou.
A ještě k bonusům, jimiž je disk
tradičně nabit (jen obrazové bonusy jsou opět
delší než samotný film). K vidění a slyšení
jsou tentokrát připraveny 3 rozsáhlá
interview, vždy ve formě sestříhaného
monologu zpovídaného s vloženými filmovými
ukázkami souvisejícími s řečeným.
Dvacetiminutový prostor dostal Jevgenij
Žarikov, který si ve filmu zahrál
Galceva, po půlhodině kameraman Vadim
Jusov (velmi podrobně mluví například
o sporech s autorem původního scénáře Vladimírem
Bogomolovem i o rozchodu s Tarkovským před natáčením
Zrcadla) a hudební skladatel Vjačeslav
Ovčinnikov (ten ale ještě častěji
než o Tarkovském hovoří o práci na Bondarčukově
filmu "Vojna a mír" a "Šlechtickém
hnízdě" Andreje Končalovského).
Dobovým bonusem je dvacetiminutová ukázka z
dokumentu "Válečné děti",
ve fotoarchivu je 10 snímků z natáčení a
neschází ani 14 kompletních filmografií členů
štábu a herců, v nichž jsou k nalezení i
trailery na Andreje Rubleva, Solaris, Vojnu a
mír a Jeřábi táhnou. (otištěno v září 2002)
zpět na menu
|
