Psát dnes o filmech natočených v zemi, v níž svého času "zítra znamenalo včera", je sporné i jen ryze gramaticky. Jakým přídomkem totiž označit snímky, vzniklé v tehdejším Sovětském svazu? Ofajfkovat je (po dnešním způsobu) za ruské je nesmysl - vždyť Ivani schlamstli do své širé náruče spoustu národností ne-ruských, a třeba takový Sergej Paradžanov by se označení za ruského režiséra jistě bránil chvaty i hmaty, a to ani nebyl z pořádných kopců, ale jen z kavkazského podhůří. A druhé možné (dobově přesné) označení, sovětský film, je obávám se matoucí generačně - bude onen "čtenářský segment", pro nějž je i Jurský park už jen filmem pro pamětníky, vůbec tušit, o kterou kinematografii běží? Ať ruská či sovětská, ironie dějin je každopádně nezměrná. Vždyť kdyby mi v dobách dospívání, kdy neexistovala strašnější představa, než jít (ó bože, i čtyřikrát ročně!) na školní představení sovětského filmu, někdo prorokoval, že se jednou budu rozplývat nad záměrem začít programově vydávat některé z nich na DVD, poslal bych ho přinejmenším tam, kam si dnes tuzemští vydavatelé chodí pro firemní názvy. Řitka video svou řadou válečné klasiky, sahající od právě vyšlé (dobově průlomové) dvojice Balada o vojákovi a Jeřábi táhnou, přes akčnější" snímky Bojovali za vlast a Hořící sníh až k drtivě osobní výpovědi Jdi a dívej se, každopádně odstartovala nečekaný ediční kreml-boom, gradující nápadem společnosti Urania "upohádkovat" potomky českých ex-svazáků euroasiatským mixem od Princezny na hrášku přes Mrazíka až k Aladinově kouzelné lampě. A anžto ta země měla všechno "nej", nemůže v září nedojít na nejdražší, nejdelší (a chvílemi i nejnudnější) epopej dějin kinematografie, Bondarčukovu Vojnu a mír, v jejíchž bitevních scénách je k vidění sto dvacet tisíc nejhladovějších statistů všech dob.