Očekávané napadení ze svatokrádeže předejdu protiútokem - "duchovní film" jako žánr samozřejmě neexistuje a ani by mě nenapadlo pokusit se ho konstruovat či vymezovat oproti třeba "filmu neduchovnímu". Proto onen otazník v názvu této "programové" stati a proto ona zvýšená frekvence neurčitých přívlastků v následujících řádcích...
To, že se tento termín vůbec objevil, je způsobeno faktem, že nějaký název jeden z cyklů Letní filmové školy mít musí a že ten nakonec použitý byl ze všech nabízejících se nejméně hloupý, nabubřelý a zavádějící. Logická otázka ovšem musí následovat: co tedy spojuje filmy, které jsou v tomto cyklu uvedeny - a pokud něco takového, co je spojuje, doopravdy a prokazatelně existuje, proč na základě toho nelze vymezit "žánr" či alespoň nezpochybnitelný název cyklu?
Pokusím se o zdůvodnění oklikou. Spisovatel Jorge Luis Borges vypráví v jedné ze svých labyrintických povídek o podivném předmětu jménem "Alef". Alef je koule, ve které je - samozřejmě pouze v povídce - soustředěn celý svět. Podaří-li se nám Alef spatřit, uvidíme v jediném okamžiku vše - Alef v sobě totiž koncentruje minulost, přítomnost a budoucnost celého vesmíru. I při chvilkovém pohledu na něj se nám dostane absolutního poznání.
"Alef měl průměr asi dva nebo tři centimetry, ale obsahoval celý, nezmenšený kosmický prostor. Každá věc (například zrcadlo) byla zároveň nekonečný počet věcí, protože jsem ji zřetelně viděl ze všech vesmírných zorných úhlů. Viděl jsem hustě obydlené moře, viděl jsem úsvit i soumrak, viděl jsem lidské zástupy v Americe, viděl jsem stříbřitou pavučinu ve středu černé pyramidy, viděl jsem rozbořené bludiště (byl to Londýn), viděl jsem nekonečné oči, které byly přímo u mne a pátravě se ve mně zhlížely jako v zrcadle, viděl jsem všechna zrcadla na zeměkouli a v žádném jsem se neodrážel...," píše Borges.
Jestli se nemýlím, cosi podobného nazývali středověcí filosofové "iluminací" - Bůh o sobě nechal ze své vůle vědět tak, že přímo oslovil konkrétního člověka a vyjevil mu svou přítomnost i své vědění. Člověk, který by pohlédl do Alefu - či by byl obdarován Iluminací - by tak byl v jediném okamžiku schopen toho, čeho sám o sobě schopen není: absolutního poznání souvislosti věcí.
Háček je samozřejmě v podmiňovacím způsobu. Člověk, který by pohlédl... Člověk, který by byl obdarován... Ale co si mají počít ti, kteří Alef nenacházejí, obdarování se jim nedostává a i když potkají takového, kdo o sobě tvrdí, že obdarován byl, zjistí, že mu scházejí srozumitelné argumenty pro to, aby o svém obdarování dokázal neobdarovaného přesvědčit? Samozřejmě, zjednodušuji. Ale není stejná zásadní otázka zašifrována v Camusově odkazu: "To, co mě zajímá, je vědět, jak se máme chovat, když nevěříme v Boha ani v Rozum?" Vždyť není to právě ona touha po prozření souvislosti dějů světa, která jako perpetuum mobile žene lidské pokolení (navzdory a napříč) komickou spirálou zrození a umírání, objevování a zapomínání, o každodenním pachtění raději ani nemluvě?
Je to touha zvláštní - přinejmenším tím, že má svůj nezničitelný životadárný pohon, nedovolující jí vyhasnout tváří v tvář i těm nejprůkaznějším důkazům Zmaru: iracionální, nezdůvodnitelné a přesto nevyvratitelné Umění. Nezažili jste snad okamžik, kdy vám při podvečerním poslechu Mahlerovy symfonie přeběhl po zádech mučivý svor a vy jste měli na okamžik pocit, že když už se před vámi neobjevuje sám Alef, pak jste alespoň na chviličku nevysvětlitelně šťastní? Tarkovskij by dodal, že od toho tady přece Tvorba alias Umění je. Tvorba jako důkaz existence duchovní bytosti. Jako schopnost komunikace s tím, co nás přesahuje. Tvorba jako to vrcholné, to, k čemu se dá upnout, tvorba jako cesta k Pravdě.
Cyklus "duchovního filmu" je proto sestaven ze snímků, skrze které k nám - nebo alespoň ke mně a k lidem, se kterými se o tom už pár let bavím - jakoby Alef (alias Svět) promlouval. Z filmů, ve kterých se jako v Alefech koncentruje nebývale vysoká míra zkušenosti světa, jenž nás obklopuje. Z filmů, které mají větší vypovídací schopnost než filosofický tlustospis, což je samozřejmé - obejdou se beze slov, vyprávějí prostřednictvím obrazů, v kompoziční stavbě vědomě odkazují na mytologické archetypy, výtvarnou i literární tradici, citují nejvypjatější okamžiky klasických hudebních děl a vše dohromady spojují do podoby "totálního umění", kterým film v jejich podání je.
Díky za ně, jedno komu.
