Přiznám se, že k režijní tvorbě Michelangela Antonioniho mám vztah opravdu až nekritický, a tak má následná slova obdivu k jeho definitivně poslednímu snímku berte trochu s rezervou. Vždyť to, co na filmu Za mraky (1995) fascinuje mě, totiž až obřadná aristokratická vznešenost vycizelované vypravěčské formy, působí např. na publicistku Alenu Prokopovou "vykalkulovaně, chladně a vyprázdněně" (Cinema, 11/99), což zde cituji právě proto, že filmových soudů této autorky si opravdu vážím a obvykle se s nimi i ztotožňuji.
Třiaosmdesátiletý Antonioni natočil film podle pěti povídek ze své knihy Kuželník u Tiberu (Quel bowling sul Tevere, 1985) a je jen zajímavou náhodou, že ač do českého výboru z této knihy (Odeon, 1989), doplněného o scénáře filmů Noc (La Notte, 1960) a Zvětšenina (Blow-Up, 1966), zařadila překladatelka Eva Zaoralová jen necelou polovinu z 33 textů italského vydání, jsou mezi nimi hned čtyři z pěti použitých coby předloha pro scénář Za mraky (schází jen předobraz pro poslední epizodu, povídka Tohle nečisté tělo).
Šťastným rozhodnutím v době natáčení už těžce nemocného Antonioniho bylo přizvat k realizaci Wima Wenderse, který se ukázal být vnímavým spolurealizátorem Antonioniových představ. Wenders se podílel na scénáři, podle Antonioniho pokynů řídil natáčení některých scén a především měl zásadní vliv na výběr vskutku geniálně použité hudby (např. Laurent Petitgand, Van Morrison či ve finální scéně Passengers alias U2 s Brianem Enem). Ve filmové literatuře probírané spekulace na téma autorství jednotlivých scén či údajného radikálního ubrání "wendersovských" epizod při finálním sestřihu mi ale připadají nepodstatné - Wendersův vliv na film je sice v detailech snadno identifikovatelný (metoda propojení jednotlivých epizod autorsky kontemplativním komentářem, kameramanské řešení závěrečné scény, způsob práce s hudbou), na druhou stranu je ale zřejmé, že k spolupráci přistoupil s evidentní pokorou k "velkému učiteli" bez potřeby se proti němu jakkoliv vymezovat.
Film sám je kvintesencí Antonioniho celoživotních obsesí. Diář "podivných lásek", poznamenaných od počátku nemožností naplnění, Antonioni inscenuje jako ostré výseky z příběhů na obě strany neuzavřených, kdy se syrový význam jednotlivých epizod neozřejmuje (většinou scházející) pointou, ale zjevuje se leckdy v jediném gestu či detailu, ke kterému směřuje formální konstrukce každé z povídek. Úžasné panorama kamery s dívkou v okně nad ulicí s odcházejícím Silvanem v prvním příběhu, vítr zvedající písek na pláži, déšť padající před výklenkem při dívčině replice ("To by bylo jako rozsvítit svíčku v pokoji plném světla.") či Malkovichova tvář mizející ve tmě za oknem, to jsou momenty, jaké v dějinách filmu dokázalo vytvořit jen pár vyvolených a po pravdě řečeno jsem příliš podobných na plátně od Tarkovského smrti neviděl...
Nevím, zda podobná úprava se týkala i filmové kopie pro americká kina, ale na DVD vychází snímek oproti evropské verzi zkrácený o necelých 5 minut - vystřižen je závěrečný monolog o režisérském povolání coby "sdílení cizích emocí", který pronáší John Malkovich v recepci hotelu po skončení poslední povídky (hned za povídku je nastřižen Malkovichův odchod z recepce a finální vznes kamery po stěně hotelu s průhledy do jednotlivých pokojů).
Na DVD film vyšel zatím pouze v Americe, ale protože je regionálně nezakódovaný, nepotřebujete k jeho přehrávání žádnou speciální úpravu svého přehrávače. V kinech byl uváděn ve formátu 1,66:1, pro DVD vydání byl téměř neznatelně "rozširokoúhlen" do plného rozměru širokoúhlé televize 16:9 (tedy cca 1,77:1). Anamorfní přepis je bezchybný, stejně jako zvukový mix do DD 3.1 (surround), trochu zamrzí (při vyhledávání oblíbených scén) snad jen rozčlenění snímku do příliš nízkého počtu tracků (7 + titulky). Na disk je přidán i nádherný dvaapadesátiminutový dokument o natáčení filmu Michelangelo Antonioni: Dělat film je pro mne jako žít, který režírovala Antonioniho manželka Enrica (ten jste mimochodem mohli vidět i v České televizi pod názvem Film je můj život).
Na závěr pak ještě tip pro opravdové filmové masochisty. Snímek Za mraky se v ČR momentálně dá stále vidět nejen v kinech (v síti filmových klubů), ale také na VHS ve videopůjčovnách. Videokazeta firmy Vapet na jednu stranu potěší neořízlým originálním formátem obrazu, na druhou stranu nabízí jeden z nejotřesnějších dabingů, jaký jsem kdy slyšel...
