"Co jste to za lidi, když já, blázen, vám musím říct, že byste se měli stydět?", křičí Domenico a jeho žalostnému poselství naslouchá v davu otupělých pozemšťanů jen černý pes, trpělivě čekající ve stínu sloupoví Kapitolu.
     Co se muselo udát v Tarkovského duši, aby on, vizionář a malíř zón s věčným deštěm a místností štěstí na dosah ruky, nechal jednoho ze svých hrdinů vzkřiknout ta až na samu dřeň obžalobná slova tváří v tvář apatickému davu - těsně před tím, než se za doprovodu rozladěné "Ódy na radost" upálí - a aby druhého, v tomtéž čase plamene, srazil v agónii na dno vypuštěného bazénu, kde pozná svou vytouženou chvíli spojení nespojitelného teprve ve chvíli smrti?
     Co byl ten zlom? Hádejme... Emigrace? Šok ze západní civilizace, nám nyní snáze pochopitelný? Tušení vlastní smrti v pokročilé nevyléčitelné nemoci? Opuštění syna, který zůstal v Rusku? Rodinná krize? Smrt matky? Ať to bylo, co bylo, nikdy před tím ani potom nebyl Tarkovskij tak osobní, tak stroze poctivý ve střízlivosti náhledu, tak oproštěný od své vize "zóny", vnášející do všech jeho předchozích filmů moment naděje, která byla tím víc lákavá, čím méně odůvodnitelná.
     Ne, tím nemá být řečeno, že Tarkovskij byl malíř falešných zářivých zítřků - výše napsané pouze směřuje ke konstatování, že Tarkovskij k cíli své pouti ke dnu studny, na kterém se zrcadlí obraz pravdy, dospěl až při svém italském pobytu a krutý obraz, který tam na kovově chladné hladině spatřil, ho tak vyděsil, že po jeho horečném naskicování v "Nostalgii" pocítil potřebu spustit přes něj šátek s málem barvotiskovým návodným obrázkem "Oběti"...
     "Nostalgie" je nejprožitější Tarkovského film a i proto je filmem nejpůsobivějších a nejúžasnějších Tarkovského obrazů. Mám jmenovat? Domenicův synek, klopýtající po schodech chrámu. Vizionářská fotografie černošského dítěte v Domenicově domě. Odpadávající omítka z rozmáčené zdi za oknem Andrejova pokoje. Mefisto se zapalovačem. Východ slunce za Andrejovým ruským domem. Falešná "Óda na radost". Šleh prvního tónu Verdiho "Requiem" při Andrejově pádu. Andílek v katakombách. Obvodové stěny rozpadlého chrámu, mezi nimi Andrejův ruský dům, kaluž vody s odrazem slunce z presbytáře a velebně se snášející sníh... A všudypřítomný, nepřeslechnutelný a všepožírající skřípot cirkulárky, zvedající se z údolí...
     Jenže... "Nostalgie" je přes veškerou svou uhrančivou krásu především krutý film. Zadírá se pod kůži, hryzá a už nikdy nepustí. Pamatujete? Goya a jeho "Caprichos". Mozartovo a Verdiho "Requiem". Breughel a jeho žebráci. Hrubínova "Černá denice". Ian Curtis, Joy Division a "Closer". To všechno jsou k nám směřované výkřiky hrůzy lidí, kterým se dostalo možnosti nahlédnout sám vířivý prazáklad světa a kteří se z tohoto pohledu dokázali alespoň na chvíli vzpamatovat a setřást ho tím, že ho vtělili do svého díla (mezi ty, kteří se nevrátili, patří třeba Ivan Blatný či Syd Barrett). "Nostalgie" je z téhle krve a její tvůrce se jako ti výše jmenovaní vrátil do světa lidí už jen na chvíli. Protože dno, jednou spatřené, se vrací a zebe čím dál víc...
     "On jí to zde řekl", mumlá u hotelového bazénu Domenico v černém baretu a Andrej zpozorní. "Kdo a komu?" Domenico mávne rukou vzhůru a další slova jsou už málem zbytečná. "Svaté Kateřině." Od příští chvíle už bude Andrej navždy sám, jen se svým andělským znamením ve vlasech a černobílými sny, ve kterých je šťastný - "Ty jsi tak, že nejsi, zatímco já jsem tak, že jsem". Smysl tohoto dialogu pochopíte i bez znalosti italštiny a při absenci překladu. Tohle o ničem jiném být nemůže. Tohle je o hrůze z mlčení a o ještě větším strachu z toho, že by Někdo promluvil. O pádu z uhýbání před pravdou - a o stejně nevyhnutelném pádu, když se jí postavíte před chřtán.
     Divný je ten svět, který potkal Andrej Tarkovskij po svých padesátých narozeninách, oslavených v zemi, o které bolestně zjišťuje, že pro něj bude navždy cizí. Je to svět plný líbivé krásy, svět, ve kterém se poutníkům skrz něj nedaří pokleknout, svět, který je příliš napřed, aby mu člověk svým uvažováním stačil. "Jeden člověk chtěl zachránit druhého z hlubokého bahna. Nasadil při tom vlastní život, vytáhl ho ven a zachráněný mu povídá - co blázníš, vždyť já tady žiju." Andrej Gorčakov mumlá opilý v římských katakombách "blátivou" historku, která by nenapadla Stalkera ani v těch nejděsivějších snech. Stalker, Kelvin, Spisovatel, Rublev - ti všichni šli vpřed za svou "zónou", třpytící se alespoň v koutku jejich očí. Andrej Gorčakov, hltající prášky a spalující knihy, už nespěchá. Klopýtá s kalným zrakem tam, kde ví, že na něj jeho Zóna - i s Chárónem - trpělivě čeká...
Nostalgie bývá chápána jako úlevný lidský pocit. Projevuje se jako vytrvalá a hořkosmutná touha po světě, který měl svůj řád, kde každá věc měla své místo, kde scházely pochyby, nejistota a nelad. Nostalgie znamená v tomto významu smutek z toho, že odešlo cosi, co dokázalo samo o sobě naplnit. Bolest z vědomí, že jsem nemohl být účasten čehosi, co je v přímém protikladu s vševládnoucím chaosem. Nostalgie - tedy život udržující povznášející vědomí, že Řád existoval, a že tedy není vyloučeno, že se opět vrátí.
     Nostalgie v Tarkovského interpretaci je jiná. Je si vědomá toho, že nejen, že se Řád nevrátí, ale jde ve své destrukci ještě hloub - přiznává, že Řád ani neexistoval. V této apoteóze beznaděje se hrdinové "Nostalgie" mění z převaděčů mezi světem lidským a světem "zón" v blázny či tragikomické zoufalce, kteří odmítají vidět jinak než v ostrých obrysech - a nemohou tedy vidět žití než jako pomíjivou epizodu v bezedném oceánu nežití...
"Ó matko, záře, která se vznáší kolem tvé hlavy, je radost." Tato Domenicova poslední slova před definitivním škrtem zapalovače snad chtějí být laskavou odpovědí na krutý dotaz, vyslovený jeho synkem: "Tatínku, tohle je konec světa?"
     Domenico mlčí. Tarkovskij svou uhrančivou "Nostalgií" odpovídá ano.
     (původně psáno pro sborník Duchovní film, 1994)

TECHNICKÉ POZNÁMKY K AMERICKÉMU VYDÁNÍ NOSTALGIE:
     Nostalgie byla sice uvedena v rámci Projektu 100 v roce 1998 v českých kinech, ovšem v surově zmrzačené podobě. Hrála se tady totiž kopie určená pro ruská kina, a to s použitím svérázné "sovětské" podoby dabingu - ponechaný originální italský zvuk dialogů byl zeslaben až k neslyšitelnosti (včetně hudby) a přes něj mužský hlas četl nevzrušivým hlasem simultánní překlad do ruštiny...
     Americké vydání Nostalgie (1983) na DVD patří do digitálního dávnověku (vyšlo už počátkem roku 1998), což se kupodivu neprojevilo na kvalitě obrazu filmu (je reprodukován v originálním filmovém formátu 1,66:1), která je velice slušná. Evidentní utlumení barev není chyba přepisu, ale režisérův záměr - stejně jako později v "Oběti" požadoval Tarkovskij při dokončovacích pracích v laboratoři po dohodě s kameramanem redukci barev až o šedesát procent, aby film působil "černobíle"... Trochu hůře bohužel dopadla na disku zvuková stopa, podaná ve velmi tichém monu a při hlasitějším přehrávání s jemným šumem v pozadí. Kuriozitou je pak "historický" trailer připravený k americkému vydání filmu na VHS, který k podkresu úryvků z filmu používá i hudbu Dead Can Dance. Dobrou zprávou pro případné zájemce je pak scházející regionální zakódování, takže film spolehlivě přehraje kterýkoli přehrávač.