Tvorba Alexandra Sokurova (* 1951) je českému divákovi z kin či televize prakticky neznámá, přestože má za sebou téměř třicítku dokumentárních i hraných snímků, oceněných na prestižních festivalech včetně Cannes. Ani s písemnými materiály o něm to není lepší - jediný soubornější text o Sokurovově tvorbě v češtině, který se mi podařilo vypátrat, vyšel v měsíčníku UNI v roce 1997 (číslo 9) z pera Galiny Kopaněvové. Určité povědomí o něm ale určitě mají alespoň čeští "tarkologové" - Sokurov asistoval Andrejovi Tarkovskému při natáčení "Stalkera", později mu věnoval svou celovečerní "Moskevskou elegii" (1987) a všeobecně je považován za Tarkovského žáka a pokračovatele.
Ani já si nebudu hrát na znalce režisérovy tvorby, spíše shodou náhod se mi postupně podařilo vidět tři z jeho filmů, ve všech případech vysoce zajímavé a vybočující z toho, co se běžně točí. Tím spíš jsem uvítal ojedinělou možnost pořídit si jeho film na DVD, byť i americké vydání "Matky a syna" (Mother and Son) jakoby chtělo dodržet pravidlo o nedostupnosti a tajemnosti Sokurovových snímků - ohlášený termín vydání disku byl několikrát posunut (takže ač je na obale uveden rok vydání 2000, ve skutečnosti DVD vyšlo až na jaře 2001) a samo strohé DVD (dokonce bez bookletu) je tak skoupé na informace, že tají i údaje o formátu obrazu a zvuku...
Film natočil Sokurov jako svůj první mimo Rusko, v roce 1997 v Německu pro malou produkční společnost Zero Film. "Dnes mě naprosto opustil strach z toho, co kdo o naší tvorbě řekne. Dříve mne ochromoval vnitřní strach, obával jsem se, že se mi něco nepodaří. Představu o světě jsem míval vždy pronikavou, ale chyběla mi zoufalá odhodlanost, s jakou se pouštím do práce dnes. I ta posedlá touha stihnout aspoň nějak si ověřit své představy. Je to ovšem nesmírně těžké. Chybí nám dobrá technika, takže hodně věcí musíme dělat vlastníma rukama. Pomáháme si zrcadlovými odrazy, odlesky skla, komponujeme zvláštní způsob osvětlení, obrazy zpracováváme technikou kvaše. Je to způsob práce, který je v naprostém rozporu se zákony, platnými v profesionální kinematografii. (...) Ve filmu Matka a syn je v podstatě všechno rukodělné - od obrazů krajiny až po dekoraci, kterou jsme pojednávali jako umělecký objekt, specifikou konstrukce počínaje a charakterizováním prostoru konče. Všechno - interiéry i exteriéry - mělo splynout v jednotně tvořené světelné kresbě. Čili od počátku bylo vše podřízeno výtvarné, nikoli dramaturgické, ale vizuální výzvě," popisuje Sokurov natáčení a dává tak svým způsobem klíč k pochopení filmu.
"Matka a syn" se opravdu pohybuje daleko za hranicí toho, co ještě lze nazvat "příběhem". Dva protagonisté, syn a umírající matka, jsou zachyceni při několika posledních rozhovorech v interiérech domu-samoty a na tichých "procházkách" (syn matku nosí na rukou), při kterých syn dopřává matce možnost posledních vjemů obrazů světa... "Obrazy filmu plynou jako hudba, omamují děsem i krásou, vystihují vypjatý stav duše, pocity, jaké zakoušíme, když ztrácíme své blízké. Právě toto - nepopsatelné - je hlavním předmětem režisérovy výpovědi," výstižně popisuje Galina Kopaněvová to, co se odehrává na plátně. Sokurov staví film na statických kameramanských kompozicích, snímaných většinou v deformované perspektivě a barevně stylizovaných do nadreálné podoby oživlých výtvarných děl (film je inspirován krajinami německého malíře Caspara Davida Friedricha, ale je v něm i několik vangoghovských reminiscencí). K halucinativnímu ladění přispívá i zjitřená zvuková stopa (s použitím skladeb Verdiho a Glinky), zcela ztišená v dialozích a naopak expresivní v přírodních kompozicích (nádherná je i citace z Tarkovského "Stalkera" z předzvěstným zahoukáním vlaku).
Podobné filmy se hodnotí jen těžko - jsou natolik osobní, že pro jejich úplné "prožití" potřebujete vlastní zkušenost s jejich tématem... I bez ohledu na to je ale Matka a syn každopádně pozoruhodným uměleckým dílem, strhujícím vnitřní poctivostí a nepopiratelnou režisérovou schopností inscenovat osobité "obrazy jiného světa". Bez mučení přiznávám takovou intenzitu některých z nich, že se jich má paměť nedokáže zbavit, i kdyby snad chtěla...
