Bladerunner 2049: Tak jsem ho konečně viděl, ještě trochu vstřebávám, ale když mne Peter vyzval, tak mi nezbývá, než se pokusit své myšlenky shrnout Spoiler alert!.:
Přes všechna pro a proti jde o asi nejlepší sequel podobné ikony, který jsem viděl. A pokud už musel BR2049 vzniknout, tak jsem rád, že to dostal do rukou Villneuve a že to dopadlo právě takhle. Kupodivu mne neumořila ani délka - přes mou únavu a pomalost snímku. Jen ve mně zůstal nakonec spíš jen dojem jakési plochosti. Bez katarze. Opravdu upřímně bych si přál vidět ten film nezatížený znalostí BR původního. Takhle mám trochu pocit, jako když knižní Deckard, našel ropuchu aby jeho manželka nakonec zjistila, že je falešná. V obecné rovině bych se asi většinou shodl s recenzí Franty Fuky. Hojné citace (hudební, zvukové, záběry, dílčí scény) na BR mne spíš rušily a občas i štvaly (navádění raket). Myslím, že se na to měli tvůrci vykašlat a pokračovat nezatíženě dál.
Marně přemýšlím, proč si scénáristé, probůh, myslí, že falešné vzpomínky mohou dát replikantovi, který ví o sobě, že je replikant - a tedy že jeho vzpomínky jsou falešné - schopnost lidštějších reakcí? Mně to spíš připadá spíš jako návod na výrobu psychotiků či povstalců...
Některé scény byly skutečně laciné a zbytečné WTF (vražda čerstvě vyrobené replikantky) a myšlenkové pochody zvláštní (konspirační teorie že příběh BR byl vlastně naplánovaný).
Každopádně BR2049 je postavený na víceméně funkčním převrácení rolí a situací původního BR (docela mě překvapilo, že jsem na to zatím nikde nenarazil). Deckard-člověk, u něhož nám tvůrci podsouvali, že může být replikant s falešnými vzpomínkami, proti tomu K - replikant, o němž nám tvůrci podsouvají, že může být zrozen a jeho vzpomínky pravdivé (až tomu sám uvěří). Kde Rachel byla vlastně pasivní a submisivní, tam je Luv těžká sadistická domina, Batty - jedinec - hledal cestu k tvůrci-otci, Korporaci, aby získal delší život (pro Pris) - zde tvůrce (korporace) hledá z podobných důvodů jedince \"syna\". Tyrell - Bůh, (oslepený) je sám nahrazen synem (slepým) sebestilizujícím se do Krista (včetně \"chození po vodě\" i když ta kancelář s vodou a dřevěným obložením symbolizuje spíš těžký luxus)...
Některá symbolika trochu laciná a klišé. Stejně jako replikantské hnutí odporu. Naopak jsem zde konkrétně shovívavější k \"zázraku dítěte\", ale chápu, že může působit směšně. Spíš to rozuzlení dítěte je... lepší asi nezkoumat hlouběji. K-ovo přesvědčení, že je Deckard pro svět mrtvý, protože se \"utopil\" (přestože tělo ve vznášedle nebude, ač mělo být k němu připoutáno) je poměrně zvláštní. A vůbec - ta úplně poslední scéna popírá celé dosavadní Deckardovo snažení, ale řekněme, že jednal jako starý pán.
Dva shrnující prostřihy na závěr před odhalením point film degradovaly - tak složitý BR2049 zase nebyl - ale vnímám to jako ústupek producentům, protože to u Villneuva není zrovna typický přístup (viz Nepřítel!). Já osobně pointu odhalil okamžitě, - následné matení hrdiny i diváka na mě moc nefungovalo, protože bylo příliš komplikované než aby bylo funkční. Spíš jsem dumal nad tím, jaká je náhoda, že zrovna tento K dostal vzpomínky právě Rachelina dítěte (ale řekl jsem si, že to třeba dostala třeba celá série K-ů. I kvůli velkovýrobním cenám...)
Scott dokázal v roce 1982 vykouzlit svět mnohem živočišnější, intenzivnější. Tohle bylo trošičku jako když se replikant snaží se svými fake vzpomínkami napodobit totéž. Ale hodně to reprezentuje dnešní selfie epochu - lidé už nejsou zahleděni ani do sebe, ale stále víc jen na sebe. U filmů platí totéž.
Nejvíce mě oslovovaly pasáže s hologramem Joi. Asi jsem K-ovi rozuměl víc, než si myslel. Lze diskutovat, zda si jen simuloval lidskost, či zda tak Joi z vnitřní absence skutečně vnímal. Jenže pak jsem si vzpomněl na \"Her\" a nadšení z této linie mírně vyprchalo (včetně \"zástupného sexu\" - nebo to bylo jinde?). Moment, kdy byla Joi vypnuta uprostřed svého vyznání se mě dostal asi víc než ostatní odhalení. Jedinou záhadou k přemýšlení nad BR2049 tak pro mne je (kromě obligátního - \"a co když byl Deckard fakt tak speciální replikant, že i lidsky stárnul? To zjistíme až Deckard umře, jestli má na kostech sériové číslo) je, zda Joino sebeobětování se bylo projevem osobnosti/lásky/lidskosti, či zda po celou dobu ve skutečnosti jen říkala K-ovi to, co si uvnitř přál slyšet, prožít (a tedy byla přesně tím, co slibovala reklama a čím ji spražila ta prostitutka - tedy prázdnou schránkou). A stejně tak se sám sebe ptám, zda K-ovo rozhodnutí Deckarda zachránit vyvolané zjevně připomínkou Joi, bylo motivováno připomenutím si její oběti, či naopak uvědoměním si vlastní osobnosti a \"lidskosti\", jež mu jinak prázdná Joi zprostředkovávala. To hledání lidskosti v nelidech a nelidskosti v lidech za pomoci drobných i větších fetišů, jimiž se snaží přiblížit svému snu mi přišlo zajímavější, než pátrání po osudech Deckarda, Rachel a jejich dítěte (bez něhož bych se, ostatně, i celkem obešel). Jen říkám, nesměl bych už znát \"Her\"...
Shrnuto - podtrženo - ten film je hodně dobrej. Klišé a pseudofilosofie, jichž se dopustil, jsou v kontextu současné blockbusterové tvorby spíš marginální. Jen si nemyslím, že bylo nutné dovypravovat Deckardův příběh a už vůbc ne, že je třeba v rozvíjení universa pokračovat. Jen prostě ty řeči o hlubokosti díla a novodobém Tarkovském je potřeba ignorovat.
Jinak vsadím Peterovy staré boty, že kostra ve skutečnosti nepatřila Rachel, ale výrobní číslo do něj bylo vyrito ex-post a vlasy přidali čistě proto, aby zmýlili v budoucnu policii, je podle mě zřejmé. Proč by ji jinak zbavovali vší ostatní tkáně...
